Severní Korea je uzavřenou zemí. Jen zřídka se objeví kusé informace o tom, co se děje uvnitř. Ani politici, kteří občas navštíví hlavní město Pchjongjang, netuší, co se děje mimo míst, kde probíhají oficiální setkání. Spolehlivější informace pocházejí obyčejně jenom od emigrantů, kterým se podaří ze země utéct. I proto mohou být zajímavé informace, jež přinesl na svých internetových stránkách (www.christianitytoday.com) křesťanský časopis Christianity Today.

Název se ptá, zda je Severní Korea zemí příležitostí. Jde o rozhovor, kde na otázky odpovídá Ronald Boyd MacMillan, který navštívil Severní Koreu už třikrát a jemuž právě vychází kniha o pronásledování křesťanů v různých částech světa. Její název zní: „Víra, která přežívá“. Úvodní otázka se ale týká jiného autora, dobře známého ve Spojených státech Ricka Warrena (několik knih mu vyšlo i v češtině, pozn. red.). Ten totiž přijal pozvání k návštěvě Pchjongjangu.

MacMillan říká, že zájem na náboženských návštěvách VIP má samozřejmě tamní propaganda. Když se tam vydal on sám, vzali ho jeho průvodci na setkání Korejské křesťanské federace, což se označuje za církev v Pchjongjangu. Je to ale jenom jakési představení pro cizince. Bylo to na Velikonoce a MacMillan požádal přítele, který s ním cestoval, aby zašel na toto místo nepozorovaně o velikonoční neděli. Ukázalo se, že budova je zamknutá.

Severní Korea chce ukázat, že poskytuje svobodný prostor křesťanské církvi, což je čirý nesmysl. MacMillan tvrdí, že žádná návštěva oficiálních představitelů – a to ani církevních – nemá vůbec šanci setkat se se skutečnými severokorejskými věřícími. Ani on sám se s nimi nesetkal. Jediným způsobem, jak se k nim dostat, je riskantní přechod hranic na severu země. Pak se člověk může setkat s členy společenství, kteří se setkávají po domech.

Je ale všeobecně známé, že mnoho křesťanů je v Jižní Koreji – a ti vyvíjejí určité aktivity právě na severu země. Hranici mezi Severní Koreou a Čínou tvoří totiž řeka, jež v zimě zamrzá. Přes ni se dá v noci dostat. Mohou vás samozřejmě zastřelit, takže velký provoz tam není. Někteří lidé se tudy ale do země dostanou. Pašují tam Bible nebo podporují malé církve.

MacMillan podotýká, že před příchodem komunismu bylo v Severní Koreji poměrně značné množství křesťanů. Samotný Pchjongjang se kdysi označoval jako „Jeruzalém Asie“. Diktátor Kim Ir-sen to ale ve 40.letech zcela změnil. Po korejské válce v letech padesátých pak nastolil kult osobnosti. V likvidaci křesťanů byl přitom mimořádně důkladný. Šlo pravděpodobně o jedno z nejstrašnějších tažení proti křesťanům, jaké kdy nastalo – přinejmenším ve 20.století. Režim šel skutečně daleko.

MacMillan uvádí jako příklad svoje setkání se ženou, které se podařilo ze země uniknout. Její vyprávění je skutečně zarážející. Jako dítě si pamatovala, že její matka zastrkovala jehlicí na pletení malou knížku do gauče. Ve škole učitelé předstírali hru a vybízeli děti, aby hledaly doma schované knížky. Tato dívka tedy přinesla zmíněnou knížku následující den na vyučování – byl to Nový zákon. Když šla domů, čekali ji dva muži, kteří jí rovnou řekli, že své rodiče už nikdy neuvidí. Byla pak umístěna do jiné rodiny.

Severokorejský režim je přitom zcela náboženský. Je to skutečná víra, až na to, že bohem je Kim Ir-sen. Celá společnost je hluboce náboženská. Do jisté míry to může být podobný případ jako Čína, kde Mao Ce-tung rovněž nastolil vlastní náboženství, a když zemřel, společnost si začala klást otázku, kdo je vlastně skutečný Bůh?

Jaké jsou tedy zdroje informací z hermeticky uzavřené Severní Koreje? Je jich pouze několik a jsou velice omezené. Starší lidé mohou čas od času tuto zemi navštívit. Nějaké zprávy tedy přinášejí oni. Potom jsou zde uprchlíci, kterých je ale rovněž relativně málo. Takže se ví o existenci miniaturních domácích církví na severu země. Jsou to většinou jenom nejbližší lidé, kteří velmi opatrně mluví dokonce s vlastními dětmi, protože ve školách se nadále provozují zrádné „hry“, ve kterých se učitelé snaží zjistit, zda rodiče žáků náhodou nejsou křesťany.

Když se v Severní Koreji stane někdo křesťanem, jeho první otázkou je, zda má emigrovat nebo zůstat. Žít v této zemi totiž znamená přijmout kulturu lži, včetně oslavování Kim Ir-sena a jisté formy „obětování“ u jeho soch. Obyvatelé jsou vlastně zapojeni do tohoto pseudonáboženského kultu a nesmí nijak naznačit, že požadované činnosti nedělají upřímně.

Když se někdo rozhodne ze země utéct, riskuje zastřelení nebo chycení, po kterém následuje pracovní tábor. Do toho pak putuje nejenom tento člověk, ale celá jeho rodina. Takže lidé, kteří se v Severní Koreji stanou křesťany, řeší těžké dilema: podstoupit takové riziko, nebo radši utajovat víru i před nejbližšími příbuznými.

Kolik tedy může být v této zemi křesťanů a jak se tam může někdo vůbec o křesťanství dozvědět? Zřejmě tam do jisté míry přežívají zbytky společenství z dob před nástupem Kim Ir-sena. Odhady počtů zodpovídají minimu dostupných informací a pohybují se od 5000 do půl milionu. Některé odhady se opírají o odhady počtu vězňů v pracovních táborech, o kterých občas vypovídají uprchlíci. Není znám ale žádný případ křesťana, kterému by se podařil útěk z některého z tamních koncentračních táborů.

Existuje ale případ ženy, jež z takového tábora uprchla, a podařila se jí dokonce emigrace. K víře přišla až později a podala informace o tom, jak život v táborech vypadá. Křesťané tam dostávají ty nejhorší práce. Jsou nuceni dřít od šesté hodiny ranní do devíti do večera. Mají zakázáno dívat se na nebe. Celou dobu se musejí dívat do země. Přežívají jenom díky tomu, že jedí potkany a kočky. Mají totiž minimální příděly jídla.

Jedním z problémů je i to, že jihokorejské křesťanské organizace nemohou lidem na severu pomoct, protože všechny dodávky jídla a humanitární pomoci de facto konfiskuje režim, který je pak přiděluje armádě. Je přitom důležité nesoustřeďovat se jenom na extrémní případy útlaku, neboť změnu potřebuje celá společnost.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu 6

Foto: www.virtualtourist.com