Roku 1979 učinili dva mladí manželé na první pohled šílený krok, když se vypravili s malým dítětem, bez peněz a bez předem zajištěného ubytování z Texasu do Saddlebacku v Jižní Kalifornii založit nový křesťanský sbor (protestantské označení pro farnost, pozn. red.). Nutno dodat, že tomuto odvážnému rozhodnutí předcházela dlouhá a zodpovědná příprava v podobě modlitby, ale i pečlivého studia a shromažďování informací. Tím mužem byl šestadvacetiletý baptistický pastor Rick Warren, dnes již světoznámý autor křesťanských bestsellerů, mimo jiné také čtyřicetidenního rozjímání nad smyslem života s názvem "Proč jsme vůbec tady?".

Kniha Cílevědomá církev vyšla až dvacet let po založení sboru, který se stal jedním z největších a nejrychleji rostoucích v dějinách USA. Její autor se snažil po celou tu dobu uskutečňovat to, o čem nyní píše. Vyšel ze studia Nového zákona, zvláště Skutků apoštolů, a církevních dějin, ale největším zdrojem poznání pro něho bylo Boží působení v jeho vlastním sboru, který nazývá svou laboratoří, výzkumným a vývojovým střediskem. Navštívil mnoho sborů po celém světě a snažil se vypátrat, proč jsou některé zdravé a rostoucí, zatímco jiné stagnují. Učinil objev, že všechny zdravé sbory naplňují základní Božích záměry obsažené v Bibli: Ježíšovo Velké přikázání "Miluj Boha z celého srdce a miluj svého bližního jako sebe sama" (Mt 22, 37-40) a jeho Velké poslání "Jděte, získávejte mi učedníky, křtěte je a učte je zachovávat vše, co jsem vám přikázal" (Mt 28,19-20). Pro každou církev z toho vyplývá pět základních úkolů: 1) oslava a uctívání Boha 2) služba bližním 3) hlásání Božího slova, evangelizace 4) společenství, setkávání, pastorace 5) učednictví, biblické studium, vzdělávání. Mnoho sborů splňuje jeden, maximálně dva úkoly, většinou ty, na nichž záleží jejich vedoucím. Sbor se stává pouhým prodloužením povolání, darů, potřeb a nejistot svého pastora, zatímco Boží vůle a potřeby ostatních jdou stranou.

Kniha není žádnou teorií, ale odpovědí na skutečné problémy, které se vyskytují ve všech církvích. Např. studené a neosobní prostředí velkých katolických farností. Pokud někdo vážně onemocní nebo se dostane do nějaké životní nouze, vypadne z farního provozu i z paměti. Pokud má štěstí, že se zotaví, farnost mu návrat ani resocializaci neusnadní. Udržuje se mýtus, že anonymita velkých farností je neměnná realita. Avšak Rick Warren, jehož sbor se rozrostl na neuvěřitelných 10 000 členů, ve své knize uvádí mnoho strategií, jak vytvořit atmosféru přijetí a lásky bez ohledu na velikost sboru. Přestože vztahy vznikají přirozeně, je třeba je také podporovat a plánovat. Patří sem také nutnost vzájemného dialogu a obousměrné komunikace mezi vedením a členskou základnou. Neinformovanost vede k pasivitě a odcizení. V takové situaci nemohou vykonat nic užitečného ani obdarovaní a ochotní věřící. Vzhledem k existenci mnoha informačních kanálů výmluva na anonymitu velké farnosti již nemůže obstát. Podle Ricka Warrena naopak prožíváme nejpozoruhodnější dobu církevních dějin, která disponuje mnoha možnostmi a technologiemi.

Na jiném místě autor zdůrazňuje nutnost morální a duchovní podpory členů sboru. Mám obavy, že většina kněží a pastorů právě tento aspekt podceňuje. Očekávají od věřících oběti, výkony a službu, aniž jim za to nabídnou lidský přístup, uznání a zájem. Jenže pokud se laik cítí ve farnosti nebo ve sboru pouze jako pracovní síla a kolečko v soukolí, jeho nadšení a oddanost brzy vyprchá.

Dalším vážným tématem je postoj k okolnímu světu a evangelizace. Zdá se, že ještě čtyřicet let po 2. vatikánském koncilu nemáme ujasněnou strategii. Se stejným problémem se potýkají i protestantské sbory. Zřejmě v každém křesťanském prostředí narazíme na dva známé extrémy - nekritické napodobování každé nové módy s přejímáním negativních hodnot nebo úsilí o absolutní čistotu církve a odmítání kladných hodnot. Ježíš sloužil ve světě, aniž byl ze světa. Jeho strategie se nazývá infiltrace: pohyboval se mezi lidmi, mluvil jejich jazykem, vnímal jejich potřeby a bolesti, ale nezpronevěřil se vlastnímu poslání. Jeho vyučování bylo praktické a zajímavé. Otázka zní, jestli také křesťané a církve podávají Boží slovo prakticky a zajímavě. Tím se nemyslí rozmělňování nebo překrucování evangelia na úkor biblické zvěsti ani kompromisy se světem, ale jeho překlad do srozumitelné řeči.

Kristus měl kolem sebe mnoho lidí na různé úrovni vývoje. Vůči hříšníkům a hledajícím byl chápavý a tolerantní, ale své normy nikdy nesnižoval. Také do kostelů přichází davy lidí s různým vztahem ke Kristu, kteří mají zájem účastnit se liturgie a života obce, ale mnozí zatím nejsou schopni nebo ochotni podřídit Desateru svůj životní styl. Naskýtá se otázka, jak spojit náročné požadavky na svatost s milosrdenstvím vůči hledajícím, příchozím a méně horlivým. Přijetí člověka ještě neznamená schvalovat jeho hřích, ale na druhé straně je třeba mu setkání s Kristem usnadnit, ne zkomplikovat. Rick sestavoval svůj sbor převážně z nevěřících, proto musel řešit právě tuto otázku. Rozlišuje pět skupin v podobě soustředných kruhů s různým stupněm závaznosti a křesťanské zralosti. Vnější okruh tvoří lidé bez vztahu ke Kristu a církvi. Druhý okruh představuje zástup sestávající z pravidelných účastníků nedělních bohoslužeb. Následují členové sboru, kteří přijali Krista a křest a podepsali členskou smlouvu. Potom jsou vydaní křesťané usilující o duchovní růst, ale dosud nezapojení do žádné služby. Jádro a srdce sboru sestává z křesťanů sloužícími svými duchovními dary. Cílem je, aby lidé postupovali z vnějšího okruhu nízké závaznosti k vyšší závaznosti až do středu, odkud se přesunou zase do vnějšího okruhu, v němž budou působit. Autor doporučuje promyšlený systém, jak objevovat a podporovat dary. Bohužel jsem si nevšimla, že by něco podobného fungovalo také v katolických farnostech. Tam vládne v tomto směru spíš chaotická situace - kněží nemají o většině farníků přehled, do jaké kategorie vlastně patří. V takové situaci hrozí, že skuteční Kristovi následovníci uvíznou nepovšimnutí uprostřed zástupu, zatímco do vnitřních okruhů se někdy doslova proboxují jedinci pouze díky osobním sympatiím, schopnosti sebeprosazení a sebeprezentace, ale ne vždy obdařeni potřebnými duchovními dary.

Kniha je krásnou ukázkou spolupráce Boží milosti a Božího Ducha se svobodnou vůlí a lidskou iniciativou. Duchovní služba vyžaduje i určité dovednosti, načasování, nástroje. Autor uvádí příklad apoštola Pavla, který vynikal horlivostí ve víře, ale kromě toho používal jako odborník vhodné nástroje (1 Kor 3,10). K modlitbě musí přistoupit také zodpovědné jednání. Jinak hrozí extrém nazývaný "zbožná nezodpovědnost", který produkuje pasivní věřící, a stagnace církve se pak odůvodňuje duchovně znějícími výmluvami. Tento názor hlásá, že pro růst sboru nemůžeme nic udělat, máme jen sedět a pozorně sledovat, co koná Bůh. Ale pouhé úsilí a sem tam nějaká modlitba, aby se neřeklo, také nestačí. Růst církve je založen na spolupráci mezi Bohem a člověkem, který hraje při uskutečňování Božích záměrů klíčovou roli. V našem světě plném problémů je pro evangelium Ježíše Krista otevřeno víc lidí než kdykoli jindy. Svět je oceán, který nevysychá. Bůh nám stále posílá duchovní vlny, jež mohou přinést probuzení, ozdravění a růst. My je nemůžeme vytvářet, ale měli bychom je umět včas rozpoznat a v pravou chvíli na ně naskočit.

Vydal Návrat Domů