V Mazáre Šarífu, poblíž afghánské hranice s Uzbekistánem, se teď v půlročním kurzu 18 vybraných žen a dívek učí, jak předávat hudební vzdělání ostatním. Mají hodiny zpěvu a hry na moderní i tradiční místní nástroje. Kurz financují společně OSN a místní dobročinné organizace.

"Jako malá jsem milovala hudbu a chtěla jsem dokázat, že se jí mohou věnovat i ženy," říká nejmladší účastnice kurzu čtrnáctiletá Zahra Ámiriová. V kurzu je i její o 11 let starší sestra Masuma Mazáriová a stejně jako Zahra se učí hrát na harmonium. Dědictví Talibanu tu lze v podobě strachu cítit i pět let po jeho pádu. "V Afghánistánu má hudba stále velmi špatnou pověst, takže je proti ní mnoho lidí. Některé rodiny se bojí, že budou-li se dívky věnovat hudbě, zkazí se. Jenomže my se bez hudby neobejdeme, uklidňuje nás," říká Zahra

Studentkám kurzu je od 14 do 30 let. Všechny bez výjimky pocházejí z uprchlických rodin, které odešly do Íránu. Ženy, které byly v době vlády Talibanu doma a prožily zde boje, s účastí v hudebních školách váhají.
    "Všechny dívky, které tady vidíte, přišly z Íránu, žily ve svobodném prostředí," vysvětluje Masuma. Do kurzu se původně přihlásila jedna dívka z místní rodiny, avšak po několika týdnech podlehla nátlaku svého konzervativního okolí a odešla. Přitom byla úspěšná - v kábulské pěvecké soutěži skončila na třetím místě a objevila se v televizi. Když se vrátila domů do Mazáre Šarífu, začalo jí peklo. "Lidé se jí smáli a ona se teď bojí chodit sem znovu," vysvětluje Zahra.

Uvolnění do Afghánistánu přinášejí uprchlíci, vracející se ze západu, zejména z Íránu. Ženy se dostaly do parlamentu, na ministerstva a některé našly uplatnění i mimo tradičně ženské profese, jimiž je učitelství a péče o nemocné. Avšak většina z nich neodkládá na veřejnosti burku, a to ani ve velkých městech.

Zahra a Masuma poznaly Afghánistán až před dvěma lety, při návratu svých rodin do Mazáre Šarífu. Toto prašné město leží na vyhřáté náhorní plošině a je známé produkcí hašiše, koberců a rovněž mešitou Hazrata Alího. Rodina, včetně Masumina manžela, hudební aktivity sester podporuje. Přesto ani Masuma zatím neuvažuje o rozšíření kurzu pro mladé muže. "Společné studium dívek a chlapců by bylo problematické. Některé ženy žily v době bojů natolik odděleně, že by pro ně bylo velmi nesnadné studovat ve společnosti mužů," řekla.

 V kurzech však dva muži jsou, oba jako vyučující. Jedním z nich je pětačtyřicetiletý Chalíl Bachtarí. V roce 1996, po nástupu Talibanu k moci, uprchl do Spojených arabských emirátů. "Vláda Talibanu pro mne byla strašná, protože zakázala vyučovat hudbu. Kdyby příslušníci Talibanu věděli, že jsem hudebník, potrestali by mne," říká Chalíl. Porážku Talibanu si přál mimo jiné i proto, aby mohl zase učit.
    S kolegou Nádirem Charimím učí dívky hrát na deset nástrojů, od saxofonu a elektrického klavíru po bubny a tradiční afghánskou kytaru rabab.

Chalíl hudbu učil 15 let, a když se vrátil do Afghánistánu, žádaly ho místní ženy, aby založil hudební školu. Jenomže mu chyběly peníze. Nemohl si dovolit dát 300 dolarů za harmonium. V Afghánistánu je průměrný roční výdělek 200 dolarů (4400 korun). Naštěstí pomohla OSN a místní dobročinné organizace. "Teď jsme svobodní, můžeme zase hrát," říká Chalíl.

Příspěvek k probíhajícímu mezináboženskému setkání a modlitbě za mír v Assisi. Foto: archív redakce