Seznamka
Jaké jsou vlastně motivy nás mladých, kteří na takové akce jezdíme? Já sám moc nevím, jak vypadá opravdová pouť a myslím, že většina mých současníků je na tom podobně. Asi jediné co vím je, že v dřívějších dobách představovala pouť velkou událost, na kterou se lidé pečlivě připravovali a která byla jakýmsi vyvrcholením této přípravy. Když si to srovnám se svou přípravou, nejsem na tom zrovna nejlíp – neustále někde a v něčem létám a moje jediná příprava byla, že jsem si sbalil svůj batoh.
Ale vážně – zkusme se každý zeptat sám sebe, proč jsme na toto setkání vlastně jeli. Bylo by škoda, kdybychom tam jeli jen proto, že je tam skvělá atmosféra, že si tam můžeme dobře povykládat s kamarády a třeba se i s někým seznámit. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale je hloupé, je-li to hlavní motivace naší účasti.
Je to už nějaký pátek, co jsem v jednom čísle časopisu AD četl, že v západní Evropě se vytváří generace mladých, která nenavštěvuje bohoslužby, pouze se zúčastňuje takovýchto masových akcí. Bylo by smutné, kdybychom si z křesťanství chtěli vytvořit jakousi duchovní samoobsluhu.
Ke každé pouti asi neodmyslitelně patří různí prodejci suvenýrů. Je krásné, když si mohu domů odvézt nějakou fyzickou památečku. Nevím ale, jestli mám špatný vkus já, nebo ti, kteří ony suvenýry vyrábí. Když jsem např. v bazilice sv. Pavla za Hradbami v Římě hledal nějakou vhodnou památku s vyobrazením sv. Pavla, byl jsem těžce zklamán – jediné co prodávali byly víceméně kýčovité obrázky a sošky. A i když jsem zvyklý na leccos, nad některými suvenýry jsem opravdu žasnul.
Asi jsem v této oblasti příliš konzervativní nebo mám příliš malou náboženskou fantazii, ale otvíráky se symbolem jubilejního roku mi připadají krajně nevkusné. Takovéto různé kýčovité suvenýry mi nevím proč připomínají středověké „kupčení“ se svatými věcmi, nota bene když je prodávají i v bazilikách.
Co si tedy můžeme z pouti přivézt? Především úžasný zážitek – papeže nevidíme každý den ani měsíc a tolik kamarádů pohromadě taky jen tak nepotkáme. Potom úžasný chaos – římská doprava takový nával pasažérů evidentně nezvládala, v autobuse či v metru byl někdy kravál jako v habešské škole a vzduch připomínal dobytčí vagón. Ale to hlavní je lidskýma očima neviditelné – zda nám něco z oné radosti a naděje zůstane i po návratu domů a zda pokoj zde načerpaný dokážeme rozdávat ostatním. Jen tak poznáme, zda-li měla význam pro náš duchovní růst nás, nebo to byla pouze další bombastická akce.
A co z naší pouti budou mít ostatní? Na setkání mládeže v Římě po nás zbyly především obrovské hromady odpadků. Když jsem se v neděli na Tor Vergata rozhlížel a viděl ty všude možně rozházené odpadky, vypadalo to jako pole, po kterém se přehnalo obrovské hejno kobylek. Nebo možná ještě něco horšího. V tomto ohledu bylo setkání obrovskou manifestací civilizace blahobytu – často bylo v odpadcích netknuté jídlo či láhev s minerálkou. Rozhodně nezávidím těm, kteří to po nás museli uklízet.
To, že to s naším křesťanstvím není zas tak žhavé, jsem zjistil hned v neděli odpoledne, když jsme se vraceli z Tor Vergata. Když jsme se na konečné Anagnina snažili dostat do autobusu, najednou jsme se chovali davově jako obyčejné stádo dobytka – vypadalo to jakoby nám všem hořelo za zády a tohle byl poslední autobus, který nás mohl zachránit. Možná jsou takovéto kritické situace zapotřebí, protože jen při nich se z nás setře povrchní maska a ukážeme se v pravém světle.
Tím rozhodně nechci říci, že by v dnešní době poutě neměly smysl. Jen je potřeba si uvědomit, že není všechno zlato co se třpytí a spousta věcí, na které během pouti narazíme, je obyčejné pozlátko. I v dnešní době má pouť význam jen tehdy, zúčastní-li se tohoto putování rovněž naše duše. Podle toho, zda se z pouti vrátí naše duše hladová či naplněná, poznáme, zda jsme doputovali až k cíli – tedy zda jsme se během pouti setkali s Bohem.
