Jsem lékařka, manželka a matka patnáctiletého syna. Podotýkám, že nejsem žádná domácí puťka, které by vyhovoval patriarchální model rodiny a společnosti, právě naopak. A navíc: evangelická farářka v čele svého sboru mi připadá úplně v pořádku a na svém místě - ovšem právě proto, že tady nejde o kněžství.

Myslím, že nekonečné dohadování o tom, proč žena nemůže být vysvěcena na kněze je zbytečné a neplodné. Pán Ježíš si vyvolil apoštoly a ne apoštolky - asi věděl proč a určitě to nebylo podmíněno tehdejší dobou, vždyť na rozdíl od farizejů jednal se ženami stejně jako s muži. Jde o to, že poslání ženy a muže není totožné. To je biologická danost a především záměr Stvořitele: "...muže a ženu stvořil je..." - z toho plyne, že oba jsou si zcela rovni v důstojnosti, ale každý z nich má v Božím plánu svůj specifický úkol. Muž vytváří životní prostor, ochraňuje ženu a dítě, v případě potřeby bojuje a přináší oběti. Pán Ježíš obětoval sám sebe na kříži. Když kněz vyslovuje slova proměnění, jedná jeho jménem. Žena je především matkou, Cháva-Eva, Matka všech živých (tedy i kněží). Je biologicky vybavena k tomu, aby mohla přivádět na svět nový život a dostala schopnost život chránit a rozvíjet ve všech jeho podobách. Já osobně považuji mateřství za velké privilegium nás žen a za naprosto úžasný dar, přivést na svět dítě je přece zázrak! Připadá mi logické, že tak jako se muž nemůže stát matkou, tak se ani žena nemůže stát knězem. Namlouvat si něco jiného je jen cesta do slepé uličky, honba za chimérou, navíc docela zbytečná, vždyť přece všeobecné kněžství je dáno každému, kdo je pokřtěn. Uvědomujeme si to vůbec?

Smysl služebného kněžství jsem pochopila díky svým životním karambolům. Už dvakrát v životě jsem si sáhla až na úplné dno, byly to situace z lidského hlediska naprosto ztracené. Poprvé i podruhé mi pomohl jedině kněz (to "podruhé" bylo ne tak dávno). Jsou to vnitřní, nesdělitelné zkušenosti, ostatně nemám ani teologické vzdělání, a tak se vyjadřuji spíš na emotivní rovině: představa vyššího svěcení žen mi připadá jako hladit kočku proti srsti - to prostě nejde! Všechny argumenty, ať už pro kněžství žen nebo proti němu, mi připadají jako mlácení prázdné slámy. Nepotřebuji si potvrzovat svou důstojnost ženy tím, že mi bude dána možnost se stát knězem. A názor, že pro ženy by bylo lépe zpovídat se ženě? Ani bych neřekla, protože pokud jde o citlivé, intimní záležitosti, je to věc důvěry, vlastně Důvěry s velkým D. S tím souvisí i další donekonečna diskutované téma - celibát. Dobrá svátost smíření má blahodárnou moc i z toho důvodu, že zpovědník je "nad věcí", nad rodinnými a partnerskými problémy. Povolání ke kněžství považuji za charisma, které si nikdo nemůže nárokovat nebo dokonce vymáhat. Apoštolové také nevystupovali sami za sebe, ale z pověření Pána; měl okolo sebe mnoho učedníků, mužů i žen, ale vyvolil si jen svých dvanáct, kterým svěřil kněžskou moc.

Místo nekonečných úvah o kněžství žen by bylo lépe se soustředit na to, co je: na své kněze; provázet je modlitbou, vytvářet jim zázemí ve farnostech, společenstvích a rodinách. A modlit se za charismatická kněžská povolání, protože dobrých kněží nebude nikdy dost.