Zpráva o přírůstcích populace má také dovětek: na růstu počtu porodů mají zásluhu zejména ženy z ročníků 1975 až 1978, tedy dnešní třicátnice, které porod dlouho odkládaly. A na celkovém růstu počtu obyvatel má 96procentní podíl imigrace.

Jásat nad porodností momentálně přesahující úmrtnost tedy nelze. Podle statistiků jde o dočasný jev, který za pár let skončí. Navíc polovina manželství zaniká rozvodem, počet uzavřených sňatků dále klesá a třetina dětí se rodí nesezdaným párům. Také přírůstek oněch více než 17 tisíc obyvatel nepředstavují Češi, ale především 6 tisíc Ukrajinců, 3 tisíce Slováků, 2 tisíce Vietnamců a skoro tisícovka Rusů. Naštěstí ještě ne muslimských radikálů, kteří terorizují západní Evropu. Ale jak dlouho se dokážeme bránit jejich expanzi?

Novináři rozebírají vliv propopulačních opatření a citují hlavně ekonomy, jimž se nelíbí dopady na státní kasu. Nejostřejší kritika stíhá 13 miliard na porodné a rodičovský příspěvek. Kvůli nim prý nelze srazit státní schodek pod 100 miliard. Ale co ostatních 80 - 90 schodkových miliard? Ty nestojí za kritiku nebo za řeč? Ekonomická a tržní kritéria však převládají nad sebezáchovnými principy. Špatné je proto i společné zdanění manželů, které „vyžene ženy z trhu práce“. V podpoře natality někteří spatřují hrozné nebezpečí pro seberealizaci a osobní kariéru. O předpokladu, že krachujícímu penzijnímu systému pomůže vyšší počet dětí (příštích daňových poplatníků), se tvrdí, že jde o „totální matení veřejnosti“. Proti modelu tradiční rodiny s více dětmi média staví „nový reprodukční model“ - při plném zaměstnání obou rodičů. Ten jim údajně poskytuje dostatečnou seberealizaci, takže „děti už k životu příliš nepotřebují“.

Jestliže na dobrou zprávu o růstu populace převážily negativní reakce, není to v našem konzumním prostředí nic překvapivého. Zásady sobeckosti, preference požitků před odpovědností jednotlivce i celku tvoří podstatu způsobu života, který nastolila polistopadová mocenská garnitura. Také bruselští byrokraté, jimž jsme byli v r. 2003 podřízeni, tyto trendy pěstují a utužují. V celé Evropě podporují potraty, homosexualitu a multikulturalismus, tedy vše, co směřuje k rozkladu tradiční rodiny a proti růstu domácí populace.

Nemůžeme proto doufat, že současný mírný vzestup natality je i kladným pohybem mravního vědomí. Toho vědomí, jež má úctu k životu od početí a jež zachování prosté reprodukce vyznává jako základní imperativ přežití. Tak vyspělý průměr naší populace bohužel už dávno není. Přesto i proto je třeba populační růst neúnavně podporovat a jako sebezáchovnou nezbytnost vnášet do veřejného povědomí. Finanční injekce a dílčí opatření ke zvýšení porodnosti, k nimž byl stát v předvolebním období více méně přinucen, totiž mohou nastartovat příznivější populační vývoj jen tehdy, když se prorodinná politika stane alfou i omegou programu každé příští české vlády. Bude to ovšem trvat asi ještě dosti dlouho, než nějakou takovou vládu budeme mít. Zatím můžeme každé mamince, každé ženě, která nebrání početí a narození svého dítěte, pouze držet palce. Alespoň v duchu se před ní sklonit a denně se za ni modlit. A za všechny, které mohou být jako ona.