Jako historik se věnuješ vztahům církve a státu v PLR. Jaké jsou nové poznatky v této oblasti?

V tzv. lidovém Polsku byla církev nejdetailněji a nejdéle sledovanou institucí. Sledovány byly stejně tak konkrétní osoby jako celé struktury. Byla to také instituce, která nejsilněji vzdorovala komunistické praxi v letech 1944-1989. V období PLR bylo na kněze shromážděno několik desítek tisíc svazků, vzhledem ke skartacím z let 1989-1990 však není možno ani odhadnout jejich rozsah.

Teprve s vědomím rozsahu represe je možno pracovat se skutečností, že část kněží toto napětí nevydržela, podlehla vydírání a nátlaku a stala se součástí struktury tajných spolupracovníků. Vězeními PLR prošlo kolem tisíce kněží, tedy asi 10% celého kněžského stavu. Kněží byli zabíjení tím či jiným způsobem. A to dokonce i v 60., ba i v 70. a 80.letech.

Byly vykonány i rozsudky smrti nad kněžími?
 
Bylo jich velmi málo. Kněží, kteří byli zavražděni „neznámými pachateli“, bylo rozhodně více. Na následky pobytu ve vězení nepochybně zemřel kněz Findysz, který je první obětí komunistického totalitarismu v Polsku prohlášenou za blahoslavenou. Jednotlivé případy známe ze 70. a 80. let. Chronologicky vzato, šlo o kněze Romana Kotlarze, který byl v roce 1976 zavražděn v Radomi „neznámými pachateli“. V roce 1984 následoval kněz Jerzy Popiełuszko.

Je to velmi živé téma, probíhá beatifikační proces a my jako Poláci počítáme s tím, že bude brzy ukončen. Okolnosti jeho smrti ovšem dodnes nejsou v plnosti vyjasněny. Je jisté, že zahynul výjimečnou mučednickou smrtí, stopy bití na rukou i nohou prozrazují obrovskou bolest, která to mučení musela doprovázet. Je rovněž jisté, že byl zavražděn funkcionáři bezpečnosti, kteří svou práci nevykonávali jako v partyzánském boji na vlastní pěst, nýbrž plnili rozkazy svých nadřízených. Je možno jistě zkoumat, do jakých detailů byl tento zločin znám ministru Czesławu Kiszczakowi, vybraným členům politbyra ÚV PSDS, o možnosti, že se tajné služby budou dopouštět zločinů, ale komunisté věděli. Stejně tomu bylo v případě nelegální činnosti Bezpečnostní služby v hospodářské oblasti. Šlo vlastně o okrádání kapitalistů, jak to bylo nedávno zjištěno a zveřejněno v několika zajímavých článcích o tzv. aféře Železo. Úkolem bylo zkrátka „eliminovat“ kněze Jerzyho Popiełuszka, forma už byla věcí vykonavatelů, jejich „básnickou licencí“. Zločinci působili v atmosféře beztrestnosti a byli inspirováni politickou mocí. Himmler také nemusel osobně vraždit.

Pokročilo nějak vyšetřování příčin úmrtí kněží Suchowolce, Niedzielaka a Zycha?

Ty případy nejsou vyjasněné. Kněz Suchowolec, přítel kněze Popiełuszka, byl zavražděn „neznámými pachateli“ v r. 1989. Sylwester Zych je tragická postava. Po vyhlášení výjimečného stavu se k němu přihlásila skupina mladých lidí, kteří chtěli navázat na étos Zemské armády, a proto vytvořili odbojovou skupinu. Přicházeli k němu na faru v Grodzisku Mazowieckém u Varšavy a on je zahrnul do své duchovní péče. V okamžiku, kdy v prostředku hromadné dopravy odebírali zbraň jednomu policistovi, došlo ke střelbě, policista zemřel a členové skupiny byli pozatýkáni. Bezpečnost došla ke knězi Zychovi, kterého zatkla a uvěznila jako údajného spolupachatele. Ve vězení byl týrán, proti čemuž byl nucen protestovat mimo jiné formou hladovky. Po opuštění byl velmi brzy zavražděn „neznámými pachateli“. Skvělý dominikán z Poznaně, otec Kowalczyk, který se staral o tamní mládež, zejména studentskou, v roce 1983 zahynul za nevyjasněných okolností - na rovné silnici narazil do stromu a zemřel v nemocnici.

Velmi málo toho víme o činnosti tzv. skupiny „D“ IV. správy ministerstva vnitra – „D“ jako „dezinformace“, „dezintegrace“. K jejím úkolů patřila právě perzekuce osob, na které poukázali držitelé moci. Tato skupina má na svědomí i méně tragické aktivity, pokud jde o důsledky. Funkcionáři bezpečnosti se například připojovali ke skupinám poutníků směřujících do Čenstochové a „dezintegrovali“ skupiny poutníků distribucí prezervativů, pornografické literatury, znečišťováním spacích pytlů. Jindy vytrhávali rozdělovače z aut, aby nemohla dojet do cíle a třeba měla i nehody. K zločinným aktivitám patřilo přestřihávání brzdných drátů, pokusy zaútočit na automobily kamením, nebo i vraždy, jako tomu bylo v případě Jerzyho Popiełuszka. V řadě případů se to naštěstí nepovedlo.

Známá je provokace, ke které došlo v roce 1983 v Krakově. Tehdy důstojníci ze zmíněné skupiny – byly mezi nimi i ženy -  vstoupili do bytu kněze Andrzeje Bardeckého a umístili tam podvržené „vzpomínky“ paní Kinaszewské, které měly kompromitovat Karola Wojtyłu, v té době už papeže Jana Pavla II. Paní Kinaszewska v nich vystupovala jako jeho údajná milenka. Tyto materiály měly být posléze „odhaleny“ bezpečností, která měla vstoupit do knězova bytu a  vykonat tam domovní prohlídku. Funkcionáři Bezpečnostní služby se naštěstí opili, autem nabourali do sloupu, policie je zatkla - a druhé dějství akce bylo odvoláno.

Dokončení rozhovoru naleznete zde.

Prof. Jan Žaryn (48) je absolventem historie na Varšavské univerzitě, po studiích pracoval v Polské akademii věd. Zabývá se nejnovějšími polskými dějinami, zejména vztahy církve a státu v období „lidového Polska“ a činností polské poválečné emigrace. Od r. 2000 pracuje v Institutu národní paměti, kde od ledna 2006 zastává funkci ředitele Úřadu veřejného vzdělávání. Publikoval řadu monografií, článků a studií, např. Dzieje Kościoła Katolickiego w Polsce 1944-1989 (Dějiny katolické církve v Polsku 1944-1989, Varšava 2003). Je profesorem na Univerzitě kardinála Stefana Wyszyńského ve Varšavě.

Celý rozhovor byl zveřejněn v aktuálním čísle kulturního týdeníku A 2 (www.tydenika2.cz). Autor interview je historik a ředitel Vyšší odborné školy publicistiky v Praze.