Text je pokračováním rozhovoru z minulého týdne.

V souvislosti s případem polského dominikána Konrada Hejma, jehož spolupráce se zvláštními službami PLR je předmětem veřejné diskuse, se IPN dostal do sporu s některými církevními představiteli. Pozornost vyvolala kniha historika Petera Rainy Anatomie lynče, která postup IPN ostře kritizuje. Jak lze tento případ shrnout?
 
Způsob, kterým byla tato záležitost zveřejněna, byl nepochybně nešťastný. IPN se svým prohlášení, že otec Konrad Hejmo byl tajným spolupracovníkem s krycím jménem Dominik a operativním kontaktem s pseudonymem Hejnal, a to přinejmenším od konce 70. let až do roku 1988, vstoupil do kontextu tragického, ale hluboce duchovního zážitku smrti Jana Pavla II. Tato skutečnost vyvolala velmi rychlou a zásadní polarizaci postojů, ve které se fakta stala méně důležitými.

Tento kontext byl využit v polemice s námi, autory raportu, který se případu týkal. Dokumenty, které bezpečnost k případu otce Hejmy vytvořila, jsou jistě atypické. Bezpochyby nebyl typickým tajným spolupracovníkem, nikdy nepodepsal vázací akt, a neexistuje proto „tvrdý“ důkaz, který by prokazoval, že udával konkrétní lidi. V 80. letech byl zverbován podruhé. Verbujícím pod „cizí vlajkou“ byl agent, který předstíral, že je agentem antikomunistické západoněmecké rozvědky Bundesnachrichtendienst (BND), a který ve skutečnosti plnil úlohu agenta I. správy ministerstva vnitra, tedy rozvědky. Nezávisle na zvláštnostech cesty otce Hejmy k roli tajného spolupracovníka byly jeho relace, předávané v 70. a 80. letech, pro katolickou církev objektivně škodlivé, a to bez ohledu na skutečnost, zda si byl vědom, komu se dostávají do rukou. Zprávy, které v 70. letech, kdy byl členem redakce měsíčníku Na cestě (W drodze), předával řídícímu důstojníkovi Głowackému, jsou místy hanebné, ať už se týkají známého opozičního aktivisty dominikána Ludwika Wiśnewského, či napětí v církvi, zvláště mezi dominikánským řádem a kardinálem Wyszyńským. Hejmovy pozdější zprávy z doby jeho římského působení, která poskytoval „Lakarovi“, se také týkají různých tenzí, a to mezi římskými Poláky. Díky hlášením, která přicházela I. správě, mohla mimo jiné komunistická rozvědka velmi detailně „rozpracovat“ napětí, které se týkalo centra Corda Cordi a poutního domu na Via Casia v Římě.

Možná právě proto, že šlo o první významný případ kněze-spolupracovníka, který IPN odhalil, byla celá věc velmi tvrdě zpochybněna různými autoritami v různém prostředí. Tenze kvůli tomu vyvstaly i v dominikánském řádu, v polské církvi a nakonec i v celé společnosti. Polemika mezi Peterem Rainou a autory příslušné zprávy - a ještě mnohem ostřejší polemika mezi otcem Jackem Salijem a mnou, zveřejněná v deníku Rzeczpospolita - to vše svědčí o tom, jak citlivého tématu jsme se dotkli.

Peter Raina celou věc diagnostikuje jako lynčování kněží, v jehož pozadí údajně stojí političtí liberálové a levice. Jak tomu rozumět v souvislosti s loňským volebním vítězstvím konzervativní pravice, které IPN umožnilo rozšířit pole působnosti?

Není divu, že tomu nerozumíš. My jako vědci pracující v IPN jsme se neřídili a neřídíme politickými záměry. Děláme prostě svou historickou práci. Jako lidé, kteří mnoho napsali o vztazích mezi církví a státem, jsme se snažili ukázat, jak církev vedla národ v boji s komunismem. To ale neznamená, že všichni představitelé církve dokázali s komunismem bojovat stejným dílem a stejným tempem. Případ otce Hejma otevřel jistou badatelskou cestu. Záhy se ukázalo, že právě toto téma je pro mediální svět velmi přitažlivé. Veřejné mínění bylo zahlceno informacemi, které do jisté míry překryly naši dosavadní historickou práci o dějinách církve. Bylo potřeba znovu opakovat, že je to opravdu marginálie. Pozitivní postavy, ať už jde o kardinály Wyszyńského a Wojtyłu či o primase Glempa, ukazují, že poctiví a dobří kněží mohli s funkcionáři bezpečnosti vyběhnout s vysvětlením, že s nepřáteli církve nelze spolupracovat. Právě tak totiž reagoval tehdejší kněz Józef Glemp v 70. letech, tedy v době, kdy otec Hejmo svému řídícímu důstojníkovi vyprávěl o napětích v polské církvi. Není důvod na tyto rozdíly nepoukazovat. Jde o to zachovat spravedlivé proporce. Církev jako celek svůj zápas s komunisty vyhrála, což ale neznamená, že slabí lidé jako otec Hejmo či prof. Czajkowski se nemohli v jistém okamžiku zlomit a vydat se do rukou bezpečnosti, která dokázala umně využít jejich slabých míst, ať už šlo o jejich osobní ambice, pohrůžku použití kompromitujících materiálů, nebo o obyčejnou hloupost.

Pokládáš za nutné a správné, aby se církev i v ostatních postkomunistických zemích připravila na podobnou zatěžkávací zkoušku? Jak by to podle vás měla udělat?

Myslím, že není alternativa. Dokumenty tajných služeb se stávají „veřejným vlastnictvím“, zveřejňují se a publikují a budou mezi nimi i v budoucnu takové, které se týkají tajných spolupracovníků z řad kléru. Obecně vzato, všichni se shodují, že je nutné žít v pravdě a že se před ní nedá utéct. Je otázkou, jak to udělat.

Na správné řešení nemá nikdo mandát. Když jsem se v posledních letech pokoušel různými způsoby dostat k členům Polské biskupské konference a upozorňovat je, že toto téma bude dříve nebo později otevřeno, zdálo se mi, že nejlepším řešením je vytvořit historické komise na diecézní úrovni. Ty by, než dojde k medializaci, měly stihnout téma konfidentů v církvi zpracovat, aby byly připraveny, až začnou být různým způsobem a s různými cíli tyto věci zveřejňovány. V polské církvi podle mého názoru příliš dlouho trvala éra klidu - a zveřejněné případy polské biskupy zaskočily. Platný zákon o IPN jim mohl ozřejmit, že se to jednou stane, prostě proto, že poškozené osoby mají právo seznámit se se jmény lidí, kteří na ně donášeli – a naložit s těmito informacemi, jak uznají za vhodné. V několika diecézích, mezi nimiž byla první diecéze tarnovská následovaná krakovskou a lublinskou, takové komise již pracují a je šance, že bude-li příslušná diecéze konfrontována s nějakým konkrétním případem, nezaskočí ji to.

Prof. Jan Žaryn (48) je absolventem historie na Varšavské univerzitě, po studiích pracoval v Polské akademii věd. Zabývá se nejnovějšími polskými dějinami, zejména vztahy církve a státu v období „lidového Polska“ a činností polské poválečné emigrace. Od r. 2000 pracuje v Institutu národní paměti, kde od ledna 2006 zastává funkci ředitele Úřadu veřejného vzdělávání. Publikoval řadu monografií, článků a studií, např. Dzieje Kościoła Katolickiego w Polsce 1944-1989 (Dějiny katolické církve v Polsku 1944-1989, Varšava 2003). Je profesorem na Univerzitě kardinála Stefana Wyszyńského ve Varšavě.

Celý rozhovor byl zveřejněn v minulém čísle kulturního týdeníku A 2 . Autor interview je historik a ředitel Vyšší odborné školy publicistiky v Praze.

Související článek: Polští duchovní se znovu stali obětí "lynče" . Diskuze o lustracích v české církvi se vedla nedávno i na portálu ChristNet.eu.