Jednoho dne přistoupil k Ježíšovi znalec zákona, aby se ho zeptal, které přikázání je v zákoně největší. Ježíš mu odpověděl slovy Zákona: „Slyš Izraeli: Hospodin, tvůj Bůh je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou‘, což se stalo „prvním z přikázání“. Ježíš však hned dodává druhé přikázání, které je mu podobné a zní: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘

Abychom porozuměli smyslu znalcovy otázky i Ježíšově odpovědi, je třeba mít na zřeteli jednu věc. V judaizmu doby Ježíšovy panovaly dvě protichůdné tendence, Na jedné straně vládla snaha rozšiřovat bez omezení přikázání a nařízení Zákona, ukládat směrnice a povinnosti pro každý sebemenší detail života. Na druhé straně se vnímala opačná potřeba, totiž odhalit za touto dusivou haldou norem to, co má pro Boha skutečnou cenu, ducha všech přikázání.

Zákoníkova otázka i Ježíšova odpověď zapadají do této linie hledání toho, co je v zákoně podstatné, abychom se nerozptylovali v tísici jiných, podružných příkazů. A je to právě toto metodické poznání, kterému bychom se měli naučit z dnešního evangelia. V životě jsou věci důležité, nikoli však naléhavé (ve smyslu, že pokud je neuděláš, nic se zjevně nestane); naopak jsou tu věci naléhavé, které však nejsou důležité. Vystavujeme se nebezpečí, že systematicky obětujeme důležité věci těm naléhavým, které však jsou naprosto druhořadé.

Jak se tohoto nebezpečí vystříhat? Pomůže nám to pochopit jeden příběh. Starý profesor byl jednou pozván, aby jako odborník promluvil o co nejúčinnějším plánování času k vrcholným kádrům několika velkých severoamerických společností. Když stanul před skupinou, připravenou si dělat poznámky, vytáhl zpod stolu velkou prázdnou skleněnou nádobu. Současně vytáhl dvanáct kamenů, asi velikosti tenisového míčku a naskládal je do nádoby, až se zaplnila. Když už se do ní žádný další nevešel, ptá se žáků: „Myslíte, že je nádoba plná?“, a všichni bez váhání odpověděli „Ano!“. Chvíli počkal a zeptal se znovu: „Jste si jistí?“

Znovu se sklonil a vytáhl zpod stolu krabici plnou oblázků, pečlivě je vysypal na velké kameny a lehce nádobou potřásl, aby mohly oblázky propadnout skrz velké kameny až ke dnu. „A teď je nádoba plná?“, zeptal se. Žáci už byli ostražitější, začali chápat a odvětili: „Snad ještě ne“. „Správně!“, přitakal starý profesor. Znovu se sehnul a tentokrát vytáhl sáček s pískem, který opatrně vysypal do nádoby. Písek tak zaplnil všechen prostor mezi kameny a oblázky. Zeptal se tedy znovu: „A teď je už nádoba plná?“ Všichni bez váhání odpověděli: „Ne!“ Skutečně, souhlasil stařík, a – jak se čekalo – vzal karafu, co stála na stole a nalil do nádoby vodu, až po okraj.

Pak pozvedl oči k posluchačstvu a ptá se: „Jakou velkou pravdu nám tento pokus ukazuje?“ Nejodvážnější, maje na paměti téma kursu (plánování času), odpověděl: „Dokazuje to, že i když je naše agenda zcela zaplněná, při troše dobré vůle lze vždy ještě nějaký ten úkol, nějakou tu věc zvládnout“. „Nikoli“, reagoval profesor, „tak tomu není! Tento pokus dokazuje jinou věc: jestliže se do nádoby nevloží jako první velké kameny, nikdy se nám nepodaří dát je tam později“. Zavládlo mlčení: všichni si uvědomili zřejmost tvrzení. Nato pokračoval: „Co jsou ony velké kameny, priority, v našem životě? Zdraví? Rodina? Přátelé? Obhajoba nějaké záležitosti? Uskutečnit něco z toho, co máme na srdci? Důležité je, abyste tyto velké věci vložily do své agendy jako první. Dá-li se přednost tisíci jiným maličkostem (oblázky, písek), život se naplní hloupostmi a nikdy nezbude čas na věci skutečně důležité. Proto si nezapomeňte často klást otázku: „Co jsou velké kameny v mém životě?“ a klást je na první místo vaší agendy“. Starý profesor se pak přátelským zamáváním rozloučil s auditoriem a opustil sál.

K „velkým kamenům“, o nichž se profesor zmínil – zdraví, rodina, přátelé … - je třeba přidat dva další, které jsou větší než všechny ostatní: dvě největší Boží přikázání: milovat Boha a milovat bližního. Milovat Boha je totiž víc než přikázání, je to privilegium, dar. Pokud to jednoho dne objevíme, nepřestaneme děkovat Bohu za to, že nám přikazuje, abychom ho milovali a nebudeme si přát nic jiného, než tuto lásku pěstovat.

Zveřejněno na webu autora, přeložil Josef Beníček, foto: hebrejský text: „Šéma, Israel… . Biblicke texty z liturgického kalendáře naleznete zde.