Harriman Institute of Czech Studies na Columbia University poskytl Václavu Havlovi sedmitýdenní stipendium a při té příležitosti institut pořádá havlovské symposium s názvem The Examine Life: The Literature and Politics of Václav Havel. Havel sám měl a bude mít několik přednášek. Jednu dokonce s Billem Clintonem.

Několik spicialistů na Havla – politici a politologové, historici i literáti z Čech i USA, již v rámci symposia mluvili či ještě promluví. Mezi nimi je i muž jménem Paul Wilson, překladatel Škvoreckého, Havla, Klímy i Hrabala, který je nerozlučně spojen s českým undergroundem a skupinou The Plastic People of The Universe. Jistou dobu byl dokonce počítán za jejich člena. Wilson měl ve čtvrtek 9.11. odpoledne dvouhodinovou přednášku o PPU, kterou pojal jako osobní svědectví Američana.

V debatě jsem se ho zeptal, jestli spatřuje roli bývalého undegroundu jako důležitou i pro naši dobu, situaci v České republice po 17 letech. Narážel jsem tím na I. M. Jirousovo tvrzení v LN, které zveřejnil v době, kdy dostal cenu J. Seiferta a kde underground a jeho roli dnes vidí ještě naléhavěji než za komunistů. (Doslova: LN Platí ještě dnes slova Marcela Duchampa „velký umělec zítřka půjde do undergroundu“? Myslím, že dnes platí víc než kdy předtím. Rozhovor z 14. října 2006 „Mobil je cesta do pekel“, ptal se Ondřej Horák.)

Co tím chtěl básník říci? Navrhuje Jirous umění pro umění? Ladislav Klíma za svého života popsal tisíce stránek papíru ale publikoval jen jednu knížku. Je ideálem umělce bytí-v-akci při tvorbě obrazu nebo skládání písně nebo psaní povídky spíše než její tvar a nárok na sdělnost? Je ideálem vyšinutý jedinec spíše než člověk, jenž je sice individuum, ale kromě jiného také zodpovědný za důsledky svého mravního postoje a nesoucí díl odpovědnosti za občanskou společnost? Underground existoval i na západě v době, kde umělci mluvit mohli v podstatě o čemkoliv. Byl tam Frank Zappa, Laura Anderson, Velvet Underground a Lou Reed. Ale to je jen kapka v moři. Bob Dylan a Joan Baez také byli mluvčí chudých, uražených a ponížených, ale sotva patřili do undergroundu. Spisovatelé jako Styron, Morrisonová, Doctorow ... určitě nemlčeli a reflektovali svou dobu. Laureáti Nobelovi ceny za literaturu jako Pamuk jsou zrcadlem své kultury a doby, ačkoliv nejsou v undergroundu. Umějí být sdělní. A kritičtí. A odvážní! Tak proč je underground v Čechách dnes větší nutností než kdy jindy? Ivan Klíma kdysi řekl, že spisovatel je novodobý prorok. Určitě to víc platí o J. Topolovi než o M. Vieweghovi. Je proto Topol v undegroundu?

Paul Wilson Jirousově poznámce nerozumí. Také vnímá, jako i já, že v České republice je dnes mnoho možností uměleckého projevu, kde vedle sebe jdou jak komerční, tak i nekomerční aktivity. A hodnoty jako pravda, upřímnost, zodpovědnost za občanskou společnost, identita, spravedlnost, férovost, právo a řád, harmonie a krása ... jsou jistě hodnoty, které v dobrém umění převládají, aniž by byly reprezentovány jen jednou uměleckou skupinou a jen jedním způsobem. Film a hudba, dva jasné příklady, jsou dnes rychlejším médiem informace než kniha.

Jak dnes underground žije? Z „rebelů z mládí“ ze šedesátých a sedmdesátých let zůstalo jen několik válečných veteránů s elánem hrát stále dokola, co složil jeden hudebník, Milan Hlavsa, kdežto druzí z toho množství alternativ, DG307, Umělá hmota etc. se zabydlili v pohodlné alternativě, která se stala záležitostí spíše barovou a akcí pro několik přátel, než aby mohla formovat veřejné myšlení a vést k osvícení nás hloupých. PPU jsou ovšem velká výjimka. Proč? Koncertují, líbí se, oslovují. A to hned z několika důvodů: 1. Jsou rock-bandem. To by mohlo stačit na dlouhou kariéru a sebeidentifikaci, protože rocková hudba má sílu oslovovat rychle a perpetuálně. 2. Jsou velmi osobití. Mají svůj vyjadřovací jazyk a ten je jen jejich. A to je nejprůkaznější legitimace nejen originality, ale i génia. 3. Mají vytrvalost. Jak dlouho už spolu hrají? Čtyřicet let? Stejně dlouho jako Rolling Stones. 4. Jsou vyhrátí a hudebně sehranější. Jejich hudba se líbí. Ačkoliv zcela určitě nevytvářejí mainstream, jsou jedineční v rozličnosti.

Jejich koncert v Cutting Room domluvila Columbia University v rámci havlovského symposia. Vstup byl volný, jen se bylo třeba ohlásit e-mailem předem. Cutting Room je hudební klub v přízemí v Downtown na W 24. Z původních Plastiků jsou dnes v bandu jen tři – Pepa Janíček (klávesy), Vráťa Brabenec (klarinet, saxofon) a Jiří „Kába“ Kabeš (housle, viola). Ostaní jsou noví, jako Eva Turnová, Ludvík Kandl na bicí (hrál také s Hudba Praha), Joe Karafiát na elektrickou kytaru (hraje s Garage), a na kontrabas Ivan Bierhanzl (Agon Orchestra). Začali a byla to pecka za peckou, paráda za parádou. Dobře hrané, dobře ozvučené, dobře odvázané. Vráťa Brabenec si tak trochu hrál na J. Coltraina, občas loudil zvuky z klarinetu a saxofonu najednou, Kábova viola dobře zněla a Eva Turnová hrála výborně Mejlův baskytarový part. Ludvík Kandl na bicí byl vynikající. Zkrátka, složení, ve kterém hrají teď, je bezvadně funkční.

Rád bych se vrátil k Jirousovu citátu; nemyslím si, že by underground dnes mlčel. Ani že by protestoval. Historicky mu rozumím jako anti-kultuře za předpokladu, že kultura slouží politickému zájmu. A to by se dalo říct jak o národním socialismu, tak i o komunismu. Ovšem tato anti-kulturnost nebyla programová ve svém oponentství, ale oponující díky zdrojům, ze kterých čerpala – americká rocková hudba. Zappa byl umělec inovátor, ne politický rebel a programový navzdory-umělec. Zappova hudba není dnes mainstream, ale pořád ji lidé poslouchají. Je to hudba jedna z mnohých, kde se posluchač neptá na její historii, ale nechá se oslovovat jejím rytmem a nápadem a barevností ... Stejně tak je to s PPU. I když, přiznávám, PPU má aureolu výjimečnosti díky své historické úloze a díky Havlově záštitě. PPU je dobrá kapela a její undergroundová orientace, formace a minulost (nechci rozebírat, jak jsou propojeny) oslovuje i dnes tím, co nabízí – dobrou hudbu. Ten koncert byl podařený, lidé PPU nechtěli pustit z podia, na nás všech ležela euforie nevšedního uměleckého zážitku.

Proč se má umělec podle Jirouse vrátit do undergroundu? Je to apel protestující proti komerci? Vytváří komerce sociální podmínky pro homo undergroundicus? Je-li toto pravda, pak mi bipolarita komerce-umění v případě umělce, který se živí reklamou a večer maluje, jeví být morálnější než parazitování na rodině a kamarádech a nemít ani na štětec. Komu a čemu slouží? Nazývá se nonkonformita a nekomercionalizace undergroundem v dnešních politicko-kulturních dannostech? V pondělí 13.11. PPU hráli v jiném klubu – Knitting Factory. Před rokem tam dvakrát vystupoval i Pavel Zajíček a DG 307. Třetí si dojednal ad hoc v Bowery Poetry Club, kam přišel i muž jménem Gary Lucas. A muž jménem Gary Lucas se svým bandem Gods and Monsters vystupoval jako předkapela PPU i v pondělí. Nebyla to náhoda, ale přirozený vývoj. Lucas se zná jak s PPU tak i DG. Když je v Praze, hrají spolu, když jsou PPU v NYC, hrají spolu zase. Gary má Čechy rád. Prý je původem také Čechoslovák. Jeho prarodiče žili v Zakarpatské Rusi. Gary je Žid. O Garym se člověk dočítá jen samou chválu – jeden z pěti nejlepších kytaristů světa, Wunderkind, etc. Koncert předkapely „bohů a příšer“ začal čtvrt hodiny po osmé. Gary a jeho band hráli ve složení kytara, baskytara, klávesy, saxofon a bicí. Každému muselo být jasné, kdo je frontman. Gary. Jeho kluci po celou dobu hráli zakřiknutě a ušláple, zatímco Gary se producíroval. Ano, byl to šikovný hráč, ale celé jeho vystoupení působilo jako hluk, rámus a výrobna skřeků.

Plastici vystoupili před desátou a hráli do půl dvanácté. Přísloví „méně je více“ asi nejlépe vystihuje srovnání obou kapel. Jejich přednes byl v jistém smyslu jednodušší, ale zároven plastičtější a sdělnější. Vyznělo to pěkně. Hráli skoro tentýž repertoár jako v Cutting Room v sobotu. Kdesi schovaný na galerii seděl i ex-prezident Havel. Když tak poslouchám, co Plastici hrají či hráli na obou koncertech a srovnám to s tím, co vyšlo na cédéčkách, nevidím mezi tím nějaký velký rozdíl. Ano, mají lepší nástroje a jsou vyhranější, ale žádný extra velký skok vpřed neudělali. A přece se líbí. Plastici mají velmi přitažlivý sound. V jejich hudbě je nápad a jistá upřímnost, hloubka a přímočarý vhled do polohy duše.

Před začátkem koncertu jsem se zeptal Vráti Brabence, zda umělec budoucnosti se musí víc než kdysi schovat v unergroundu. Brabenec mi na to řekl, že je to způsob, jak se ubránit komerci. Pak jsem se zeptal i Jiřího Kabeše. I on si myslí, že je to apel k umělci budoucnosti, jak odolat komerci v umění. Dnes, v době svobodného podnikání, se umělcem stává kdekdo, chce se uměním živit a pokušení ke komerci je silnější ... a lákavější. Dnes slavní Plastici se hudbou neživí. Kabeš je art designer, Brabenec navrhuje zahrady, Janíček rozváží obědy. PPU nebyla vědomě politická kapela. Neměla cíl boje s režimem. Reflexe tlaků, pák, brzd, pout, sil a vlivů, které měly politický zdroj, byly reflektovány tímto typem hudby a slova. Byl to jen přirozený způsob reflexe okolí a doby v jejím historickém kontextu. Následek byl neplánovaný. A tak si myslím, že vědomé anti-umění, programová alternativa a boj s ideologií ... je méně, nejedná-li se o spontánní, bezprostřední, svobodné, radostné a entuziastické tvoření samo o sobě.

Odpověď na otázku po výkladu Jirousova apelu jsem snad našel. Underground promlouvá i dnes – upřímností, poctivostí, pravdivostí, nezaprodaností. Nechci si nic a nikoho idealizovat. Výše uvedené hodnoty jsou tak krásnými a vysokými hodnotami, že lidská přirozenost je spolehlivě ničí. Homo undergroundicus je nezkomercionalizovaný jedinec. V případě PPU, dnes obstarožních a sympatických pánů, tam tyto hodnoty cítím, shledávám, rozpoznávám... A díky Bohu za to.

Další články autora najdete na www.jes.bloguje.cz. Autor je zpravodaj Magazínu ChristNet.eu v New Yorku. Foto Vratislava Brabence z filmu The Plastic People of The Universe . Aktuální rozhovor s Brabencem vyšel v Lidových novinách.