Ty věty jsou dnes už notoricky známé: „Kostely jsou chrámy pokrytectví a netolerance.“ „Ženy by měly využívat antikoncepce a vědět o ní co nejvíc. Pakliže se ale žena ocitne v situaci, kterou je nucena řešit potratem, pak bych to nezakazovala.“ Uvedené výroky patří Heleně Třeštíkové , ministryni kultury. Podporovala registrované partnerství a nevadí ji adopce dětí homosexuálními páry. Také byste tipovali, že je ministryní třeba za Stranu Zelených? Omyl! Helenu Třeštíkovou nominovala KDU-ČSL. Na ministerstvo, pod kterým je i odbor církví. Léta házelo ministerstvo církvím spíše klacky pod nohy. Teď se straně – která má ve svém názvu „křesťanská“ - konečně naskytla příležitost nominovat tam někoho, kdo bude mít upřímný zájem o férové a vzájemně výhodné uspořádání vztahů státu s církvemi. Bohužel, nevyužila jí.

Neřízená střela?

Zpráva o nominaci populární režisérky se mezi řadovými členy KDU-ČSL začala šířit ještě před zveřejněním této informace v médiích. Zřejmě naprostá většina lidovců ji zpočátku považovala za mylnou. Celostátní výbor (CV) ji na doporučení předsednictva, po bouřlivé diskusi a protestech některých poslanců – nečlenů celostátního výboru, opravdu schválil. Volbu Třeštíkové po pětihodinové diskusi nakonec nepodpořila jen třetina členů CV. Ministryní kultury se tak stala žena, která se svými neskrývanými postoji staví proti ideovým zásadám KDU-ČSL. Skutečnost, že je na lidoveckých webových stránkách uveřejněn její rozhovor pro Právo, v němž říká, že nebude v hodnotových otázkách nezřízenou střelou, asi řadového člena pokojem příliš nenaplní.

Lze se jen tázat, proč strana nevyužije svých vlastních odborníků na problematiku kultury a církví? A že by mezi odbornou uměleckou veřejností neexistovali lidé, kteří mají ke (snad stále ještě) konzervativním postojům KDU-ČSL kladný vztah?

Trošku se v této situaci nabízí paralela s římskokatolickou církví: aggiornamento nastolené koncem 60. let 20. století (otevřme se široké společnosti a tak získejme více oveček) vede spíše k úbytku věřících i kléru. Lidovcům nezbývá než doufat, že toto otevření se - ve smyslu prosazování lidí pošlapávajících tradiční křesťanské a konzervativní hodnoty - nepovede stejným směrem. Zbývá jen doufat, že si uvědomí si, že jedině vážným důrazem na tyto hodnoty strana přiláká nové a neodstraší staré voliče. Nikoliv rozpouštěním těchto hodnot v podobně neuvážených krocích jako byla nominace Heleny Třeštíkové do křesla ministryně kultury. To se potom můžou lidovečtí předáci vztekat, že lidé “z kostela” volí ODS či sociální demokraty. Tady jsme ovšem u typického lidoveckého paradoxu – na jedné straně zaklínání se, že s církví nemáme nic společného, na druhé straně vztek, když věřící volí někoho jiného. Jako kdyby měla KDU-ČSL na křesťany monopol. Tak to ale ani zdaleka není. Církevní dokumenty jasně říkají, koho katolík volit nemá (komunisty například), ale nikde není psáno, koho volit má. To si musí každá strana zasloužit. A to nejen rétorickými cvičeními na téma křesťanských a konzervativních hodnot, ale i jejich praktickým prosazovaním. Ostatně tyto hodnoty nejsou v drtivé většině exklusivně křesťanské. Vycházejí z přirozeného řádu a jsou věcí zdravého rozumu. Právě proto můžou křesťané počítat se spoustou spojenců – s lidmi, kteří sice nejsou věřící, ale také přirozeně tíhnou k dobru.

Všechno snad neprojde

Předseda Čunek přenesl svou razanci (v komunální politice při vyjednávání o dotacích jistě velmi potřebnou) i do pater nejvyšší politiky. Nominaci Třeštíkové vysvětlil tak, že KDU-ČSL svým gestem ukazuje otevřenost dnešní moderní společnosti a de facto vyvrací teorie o jejím propojení s římskokatolickou církví. Zde je však kámen úrazu. Ve středně velkých městech typu Čunkova Vsetína to zřejmě není tak patrné, ale v malých městech a na vesnicích zejména jižní a východní Moravy to propojení, personální i programové, existuje. Nelze se tedy divit vcelku silnému, i když mediálně ne tak zřetelnému odporu. Podobný, byť mnohem více medializovaný odpor loni v srpnu vynesl právě Jiřího Čunka do vysoké politiky. Čunkovým postavením volání z regionů asi neotřese, reakce řadových členů však jsou – doufejme - dostatečně jasným varováním, že si „tam v Praze“ nemohou dělat, co chtějí.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů. Autor je tajemníkem svazku obcí.