Oikoumene v původním antickém slova smyslu znamená obydlený svět, celé lidstvo, široké spektrum lidí, národů, kultur a tradic. Je těžké najít v tomto babylonu jednotící nit. Snad se shodneme na tom, že Kristus je spasitel a kámen nárožní, na kterém stavíme náš křesťanský život, ať už jej chválíme sladkými písněmi tahajícími nejednoho „liturga“ za uši, či gregoriánským chorálem, který může být zase cizí nejen čerstvě obráceným křesťanům probuzeneckých církví.

Různé přístupy a důrazy mohou být obohacující i chaotické. Dohodnout se na společných věcech bývá  obtížné. Například je na mnohých místech přijímána skepticky univerzální ekumenická liturgie poskládaná z různých tradic bohoslužebného života křesťanských církví. Často se pak jako ekumenická z nouze ctnost volí model ekumenické bohoslužby, který k ekumenickému průniku mívá daleko. Mám na mysli model liturgie plně v režii hostitelské církve, do kterého duchovní ostatních církví přispívají čtením, modlitbou nebo kázáním a ze své tradice vnášejí jen minimum. Je to jistě cesta, která vede k poznání odlišných tradic hosty, na druhou stranu bych se nebál hledat více společných prvků vycházejících z tradic staré církve, z dob, kdy ještě nedošlo k rozdělení - v našich zeměpisných šířkách převážně západního křesťanstva. Nehorlím zde pro nějakou supercírkev či liturgii, ale domnívám se, že i dnes může být vzájemná "kompatibilita" v rámci povolených mantinelů širší.

Deklarativnost, nezávaznost, určitý chaos a nedotažení věcí do hloubky jsou často logickým vyústěním ekumenických projektů a experimentů. Takový byl i můj včerejší dojem z Noci otevřených kostelů. Na úvod zdůrazňuji, že se jedná čistě o subjektivní dojem z určitého výseku nabídky, který organizátoři v pondělí večer v Praze nabídli

Smyslem akce bylo zpřístupnit lidem několik chrámů v okolí Staroměstského náměstí. Nabídka obsáhla zábavné akce pro děti a rodiče, koncerty, panelovou diskusi a představení nových členských států Evropské unie. V rámci večera se konala v modlitebně Církve bratrské v Soukenické ulici i ekumenická bohoslužba, během které představitelé Ekumenické rady církví v České republice (ERC) a biskupské konference římskokatolické církve podepsali  Chartu Oecumenicu. Dokument, na mezinárodní úrovni přijatý ve Štrasburku již před šesti lety, podepsali zástupci všech členských církví ERC kromě Apoštolské církve, která se od ekumenické charty distancovala podle mého názoru z nepochopitelných důvodů. Apoštolskou církví byla kritizována především budoucí cesta k jednotě, která by šla za právně závazné mantinely kanonického práva. Tyto důvody a hodnocení nepovažuji za relevantní, vzhledem k tomu, že dokument, jak zdůrazňuje i předseda ERC Pavel Černý, je spíše deklarativního charakteru, nikoliv právně závazný text či text odstraňující překážky v některém z bodů teologického dialogu, na kterém se křesťané neshodnou. Sám bych kritiku dokumentu naopak postavil právě na obecnosti formulací a neřešení konkrétních sporných otázek, které křesťany dělí, ale možná autorům a signatářům křivdím a Charta nastartuje ekumenický dialog nejen v oblasti praktického ekumenismu, ale i při řešení teologických otázek, jak předpokládá tajemnice ERC Jitka Klubalová.

Přesto je můj okamžitý dojem skeptický. Takto postavené společné dokumenty a prohlášení vedou k ekumenickému modelu souběžných tradic, které je lépe nepřekrývat a nemísit, jak bylo již výše rozvedeno. Takový byl i můj povrchní pohled na večerní ekumenickou bohoslužbu v Církvi bratrské. Liturgie plně v režii místní církve, do jejíž struktury se duchovní ostatních církví zapojili především čtením, modlitbou a kázáním (obsah nekritizuji, hluboká kající modlitba biskupa Radkovského i osobní svědectví kardinála Vlka během kázání mě oslovilo). Snad z ekumenické zdvořilosti ustoupili katoličtí biskupové z tradic a gest, které jsou typické pro jejich liturgii. Úcta k hostiteli je jistě dobrá věc, ale na druhou stranu, není ekumenická bohoslužba příležitosti ukázat domácímu, že prvky, které jsou vlastní naší tradici, patří i do kuchyně toho druhého? Není škoda, že arcibiskup Graubner neuzavřel závěrečné požehnání tradičním znamením kříže? Patří do liturgie dlouhý pozdrav (10-15min) hosta z Německa, kvůli kterému se bohoslužba protáhla až k půl osmé, kdy mnozí zúčastnění měli již být podle programu, který prezentovala i celostátní média, ve vedení dalších akcí? Nebo je ekumenická bohoslužba příležitostí k prezentaci a módní přehlídkou kravat, klerik a talárů církevních funkcionářů a duchovních? Urazil by se někdo, kdyby nebyl pozdraven a jmenován nebo kdyby nepřispěl alespoň krátkou přímluvnou modlitbou, která je v tradici církve vyhrazena spíš laikům a celému shromáždění, nikoliv jen duchovním? To je jen pár postřehů za všechny. Možná by pak někteří přítomní katolíci i další křesťané neříkali, že se bohoslužby zúčastnili jen pasivně.

Bohoslužba končila pár minut po té, kdy na třech místech v Praze začal další program Noci otevřených kostelů. Chrám sv. Mikuláše Církve československé husitské na Staroměstském náměstí byl vyhrazen diskuznímu večeru o Chartě Oecumenice, v evangelickém kostele U Salvátora se konal koncert Svatopluka Karáska a v refektáři dominikánského kláštera v Jilské ulici pak prezentace kultury nových členů Unie - Rumunska a Bulharska a následná ochutnávka místních pokrmů a vín. Na toto místo jsem vyrazil já. Půl hodiny po začátku mě i několik dalších zájemců o otevřené kostely překvapil jen tmavý zamřížovaný kostel (škoda, že do programu nebyla zařazena i možnost modlitby a meditace v dominikánském kostele – název akce by pak měl pravdivější obsah) a zavřené dveře do prostor refektáře. Teprve po 20 minutách se nám podařilo dozvonit se dovnitř. Bylo nám ale sděleno, že sál je plný a bez vstupenky nás dovnitř nepustí. Nakonec po mírných nepříjemnostech naši malou skupinku přeci jen pustili. Program byl zajímavý, stihli jsme ještě pár rumunských koled, video o Bulharsku a následnou ochutnávku pokrmů a vín, která spíše připomínala porcování medvěda supy. Trochu jsem se styděl (sám jsem si ukrojil pěkný kousek chlupáče) a přemýšlel nad obsahem slova Oikoumene – celý obydlení svět - vše, co je známo. Je dobré, že je v něm takový chaos a absentuje řád?

Celá akce byla jistě sympatická a určitě organizátory stála mnoho úsilí. Otevřít kostely je jistě výborný nápad. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu spektrum nabídky a alespoň rámcově odhadnout zájem o jednotlivé akce, nebo jen do pozvánky uvést: kapacita sálu je omezena - předtím, než tam pošlu davy. Nevím, jak vypadala situace v jiných otevřených kostelech, možná, že při diskuzi o Chartě Oecumenice, bez ochutnávky dobrých ekumenických vín a pokrmů, byla křivka nabídky a poptávky vyrovnaná. Do budoucna by organizátoři měli zvážit, co je v jejich možnostech. Najít rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou. To platí i pro bohoslužebný ekumenický život, který by křesťanům jiných než domácích tradic neměl vyznět cize a souznít i s jejich náboženskou zkušeností a očekáváním. Bez hledání hlubších průniků nebude splnění závazku obsaženého v Chartě: "v síle Ducha svatého budeme pracovat pro viditelnou jednotu církve Ježíše Krista v jedné víře, která má své vyjádření ve vzájemně uznaném křtu a v eucharistickém společenství" jednoduché. Oikos je dům, který by měl mít svůj řád, dostatek prostoru i pochopení pro všechny.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů. Autor je absolvent oboru Teologie křesťanských tradic na ETF UK v Praze. V současnosti dálkové studuje na katolické teologické fakultě.