V roce 1965, na konci II. vatikánského koncilu, našel svůj nový domov na samotě Bose u obce Magnano v Serre di Ivrea (severozápadní Itálie) Enzo Bianchi, (narozen 3.3.1943 v Monferratu), bývalý student Ekonomické a obchodní fakulty turínské univerzity. Rozhodl se neukončit vysokou školu, nevěnovat se oboru, pro který se pět let připravoval, a v nadšení koncilních dokumentů cítil jediný cíl: založení mnišského společenství pro muže i ženy, kteří pocházejí z různých křesťanských vyznání.

Enzo Bianchi s papežem Benediktem XVI.




Roku 1968 se k němu připojilo několik “soudruhů” a “soudružek”, až bylo posléze nutné napsat pravidla této nové řeholní rodiny, která dodnes je oficiálně povolená pouze jako křesťanské sdružení laiků pod jurisdikcí biskupa z města Bielly. Mladý Bianchi hledal modely ve staré mnišské tradici, a proto byl stálým hostem v nejrůznějších římskokatolických, pravoslavných a protestanských klášterech. Inspiraci nacházel zejména u trapistů, benediktínů, baziliánů, ale také v ekumenickém společenství v Taizé.

Pohled na kostel a klášter v Bose s panoramatem alpských vrcholků

Myšlenka společného soužití mužů i žen, která se ojediněle vyskytovala v dávné mnišské tradici během historii církve, pod slibem bratrského společenství, celibátu a poslušnosti evangeliu, působila nezvykle, až podezřele. Ještě po téměř čtyřiceti letech, které uplynulo od založení této nové mnišské řeholní rodiny, vyvolává trochu rozpaky v některých římskokatolických kruzích. V každém případě lze najít argumenty pro i proti. Ale to by vyžadovalo hlubší psychologickou reflexi. Členové společenství, celkem asi 80 mnichů, se v běžném životě neodlišují nějakým zvláštním řeholním šatem, avšak během všech liturgických úkonů v kostele se oblékají do bílých alb s širokými rukávy a s velkou kapucí, kterou si ženy nasazují na hlavu. Další zvláštností je i skutečnost, že někteří mniši pracují mimo klášter v různých profesích (lékař, vysokoškolský učitel, inženýr, novinář atd.) a odevzdávají plat celému společenství. Ti bratři a sestry, kteří zůstávají v klášteře, se věnují nejrůznějším aktivitám: péči o hosty, které kromě materiálních stránek zahrňuje i bohatý duchovní program, jako jsou exercicie, přednášky, koncerty, teologické i praktické kurzy (např. ikonografie, výuka hebrejštiny) atd. Ostatní se zabývají prací v rozsáhlé zahradě a sadu, kuchyni, truhlářské i keramické dílně, píší knihy, připravují léčivé čaje, olej, med a řadu dalších potravin. Intenzivní činnost vyvíjí samostatné mnišské vydavatelství “Qiqajon”, které vydává literaturu na vysoké teologické úrovni. Celý rytmus života komunity je přerušován pravidelnou chórovou modlitbou, společnou rekreací i odpočinkem. Ranní modlitba začíná v 6.00, polední je ve 12.30, večerní v 18.30 a v sobotu a svátek se k ní přidává i “lectio divina”. Eucharistická liturgiie je slavena pouze jednou za týden, a to v neděli ve 12.00 hodin, popř. v zasvěcené svátky.

Klášterní budovy se dělí na kostel, klášter s klauzurou, budovy s kapacitou asi pro 100 hostů a obchod, ve kterém je možné zakoupit velké množství teologických knih, od autorů z řad mnichů i četné překlady a nahrávky duchovních textů na kazetách, CD a DVD. Vše se děje podle starého moudrého mnišského hesla sv. Benedikta: modli se a pracuj (ora et labora).

V komunitě žijí převážně římští katolíci, ale jsou zde i evangelíci a jeden pravoslavný biskup. Pro potřeby společenství se vyskytuje pouze jeden duchovní (římský katolík); tím je podrthnuta stará laická mnišská tradice i vyjádřeno přání, aby (vyšším počtem kněží) společenství nebylo “klerikalizováno”.

Autor článku celebruje liturgii v komunitě v Bose

Kromě měsíce ledna, kdy se komunita uzavře vnějšímu světu, mniši ochotně nabízejí své pohostinství. Za nocleh a stravu přijímají dobrovolný příspěvek. V rámci kláštera existuje i plocha, kde je možné stanovat. Kromě italštiny je možné se dobře dorozumět francouzsky, anglicky, německy i rusky. Členové různých křesťanských vyznání se cítí v Bose, jako “doma”, neboť nacházejí typické prvky pro svoji církev, aniž by trpěli násilí přítomností symbolů, které charakterizují jiné kulty. Vše je dáno do podivuhodného souladu a harmonie. Velmi významným krokem je i zvláštní dovolení římskokatolického biskupa z Bielly, na základě kterého mohou obdržet svaté přijímání “pod obojí” i příslušníci ostatních křeťanských vyznání. Tím se stává i eucharistie symbolem jednoty křesťanů. Ke slavení eucharistie se používá prostá keramická miska s kalichem (foto v úvodu k článku -pozn. red.).

Kromě kláštera v Bose založilo společenství pod vedením svého zakladatele i dceřinné kláštery v Ostuni (BR) v jižní Itálii a v Jeruzalémě (Izrael). Obdivuhodná činnost charismatického a prorockého převora P. Enza Bianchiho a existence mnišského společenství v Bose jsou významným přínosem v ekumenické oblasti pro sjednocení křesťanů, podle slov Ježíše Krista: “...aby všichni byli jedno (Jan 17,21)”.

Autor je korespondetem Magazínu ChristNet.eu v Miláně, kde působí jako kněz. Foto archiv autora a webové stránky komunity. Kontakt na komunitu : ospiti@monasterodibose.it