Ačkoliv v podstatě souhlasím s tvrzením, že hluboce vzdělaných a lidsky zralých kněží je zapotřebí, nemohu přijmout dedukci, že od nich se odvíjí kvalita křesťanského života.

Právě ve Skutcích apoštolů, na které se paní Tetivová odvolává, je spíše vidět, že život křesťanských obcí v počátcích Církve byl opřen o kvalitní život všech věřících (Sk 4,32n; Sk 8,4; Sk 9,36; Sk 10). A problémy, které se v prvotní církvi objevovaly, byly působeny na prvním místě také nedokonalostí věřících (Sk 5,1-11; Sk 6,1; Sk 15,1), ne na prvním místě apoštolů, episkopů či presbyterů. Nechci obhajovat své bratry kněze, nemají to zapotřebí. Víte, kolik nemocných navštěvují, kolik tichých rozhovorů vyslechnou? Jak se potýkáme se svou vlastní slabostí a musíme ve jménu Ježíše nést lidsky neřešitelné kříže těch, k nimž jsme byli posláni?

Je mi líto, že autorka článku učinila dvacetiletou zkušenost s manipulací (?). Já jsem viděl příklad mnoha dobrých služebníků, jejichž život se stal podepřením hlasu Pána, který mě zavolal ke službě. A modlím se, abych jednou dozrál k moudrosti, která není moudrostí člověka, nýbrž moudrostí jako daru Ducha svatého.

Možná by stálo za to zvážit vyřknutí strohých soudů a zevšeobecňujích výkřiků. Jsou důvodem krize církve skutečně kněží a biskupové, kteří marně volají po opravdovém křesťanském životě, nebo je to ta početná skupina „anonymních křesťanů“ (odmítám lidi ztotožňovat s čísly!), kteří volají po saturaci své náboženské potřeby, aniž by přiložili ruku k apoštolskému dílu. Je snadné hodnotit úroveň kázání, stylu sloužení mše svaté, modernost nebo tradicionalitu kněze. Je těžké porozumět tomu, jak odcizený se kněz může cítit v kostele při bohoslužbě s „anonymními“, s onou šedou bezejmennou skupinou, která má příliš daleko ke společenství slavícímu svého Ukřižovaného a Vzkříšeného Pána!

Chci nabídnout také jiný pohled na pastoraci mládeže. Tak jiný, jak jen může mít člověk, který k tomu byl poslán nikoliv ze své vůle, nýbrž hlasem představených. A přece mi to snad není příliš zatěžko, byť se cítím svírán povinnostmi, jež je nutno naplnit. Proto, aby hlasu mladých, kteří jsou mnoho jiného než pouze krásní, romantičtí, silní a vyzrálí, bylo opravdu dostatečně nasloucháno. Nebo snad smíme po člověku, který trpí tlakem požadavků dnešní doby, požadovat, aby přeskočil fáze svého vývoje a stal se předčasně dospělým?

Jistě nemusím poučovat čtenáře o rizicích, jimiž je charakterizován věk mládeže. Má-li někdo pocit, že je mládeži nasloucháno na úkor jiných, vzdělanějších a zkušenějších skupin, ať to dokáže! Chci hájit ty, kteří jsou malí a slabí, jejichž reakce často jsou ve své vnější agresivitě voláním po porozumění, vstřícnosti, a (snad to nezazní jako klišé) lásce.

Skutečný život je opravdu o něčem jiném než o romantickém snění s kytarou, ale to mladí vědí lépe než jejich vysoce odborně vzdělaní pedagogové. Jsem rád, že mohu hlasu mladých naslouchat, znám bolesti některých z nich velmi důvěrně. A snad ti, kteří našli někoho, kdo jim i přes nevyzrálost naslouchal a důvěřoval, neodejdou z církve. Naopak, stanou se těmi, kdo budou svědčit o Kristu. „Pastorace jako taková je nerovnoměrně rozložená a postrádá kontinuitu." To je vážná a zčásti pravdivá výtka. Ale nerovnoměrnost není především v pastoraci mládeže, kterou se možná leckde rádi chlubíme na farní, vikariátní, diecézní a národní úrovni. Tohoto dojmu bychom mohli nabýt po přečtení článku o „křesťanské anonymitě“. Pokud je mi známo, tak pro vlastní pastoraci mládeže jsou v České republice vyčleněni pouze dva diecézní kněží, ostatní mají toto pověření společně s farní pastorační činností. Někteří další slouží v internátech nebo na církevních školách jako spirituálové – pro studenty i pedagogický sbor. Ve vysokoškolských farnostech nebo ve službě vysokoškolských kaplanů jsou z části řeholní kněží, z části je tato služba vykonávána také jako kumulovaná (společně s farností nebo jiným pověřením v církvi). Pokud bychom spočítali čas, který věnuje farář ve své farnosti „sezení kolem mihotavého plamínku svíčky naslouchaje několika pubescentům a adolescentům“, ve vztahu k dalším povinnostem faráře, nedošli bychom k významnému procentuelnímu podílu.

Spolupráce center pro rodinu s centry pro mládež na diecézní úrovni již také není, Bohu dík, popelkou. Takže jistý posun můžeme najít také zde. Možná bude pro čtenáře zajímavé, že Národní fórum mládeže katolické církve se letos bude věnovat tématu „Solidarita“. A ti „nezralí“ jedinci (mnozí vysokoškolsky vzdělaní s rozhledem nejen po České republice) snad dokážou zformulovat, co církvi mladí lidé mohou nabídnout a co od ní očekávají. Jsem rád, že jim církev bude naslouchat! Nakonec nabízím k laskavému zvážení čtenářů, kam se v církvi investuje nejvíce prostředků (lidských i finančních) – zda do kvalitní pastorační činnosti nebo do kvalitní stavbařské, restaurátorské činnosti.

Vít Zatloukal, Sekce pro mládež ČBK