Zákony logiky a osobní zkušenost se někdy mohou poněkud míjet. Osobní zkušenost, i když nenahraditelná, může být někdy příliš subjektivní. A zákony logiky se zase nedají aplikovat vždy a všude - to už vyjádřil jediný sympatický ďábel, Goethův Mefistofeles: šedá je všechna teorie, zelený je strom života. Církev je tvořena lidmi a ti jsou různí. V dětství jsem vnímala církev jako takový paralelní svět, který se občas protíná s tím naším, normálním - Vánoce s jesličkami, velikonoční zvony a hodné řádové sestřičky z Mirošova, které si se mnou tak trpělivě hrály, když jsem se smrtelně nudila na návštěvě v domově důchodců. Časem se mi tento sváteční svět začal vzdalovat, tak jako svět hraček a pohádek. Na základní škole jsem přečetla všechno, na co jsem přišla, a tak není divu, že jsem získala představu o církvi tak trochu jako o Starém Bělidle. S tím jsem pak při své konverzi - docela podle zákonů logiky - musela těžce narazit. Byl to tím tvrdší náraz, oč více jsem hledala nějakou alternativu k životu v totalitě, vlídnější a pochopitelnější svět. Byla to krutá deziluze poznat, že kněz může být mrzutý a nervózní jako sáňky v červenci a ani omylem nemá náladu odpovídat na moje otázky. A byly i další deziluze, například chrámový sbor připomínající cosi mezi domovem důchodců a psychiatrickou léčebnou. Takže osobní zkušenost dosti drsná. Naštěstí jsem dokázala zůstat otevřená i pro jiné dojmy. Konverze vždy znamená setkání s Bohem, ovšem na této zemi se s Ním můžeme setkat jen prostřednictvím něčeho nebo někoho. To "něco" pro mě byl pohled do krajiny ubíhající za okny vlaku, všimla jsem si, že na obzoru se vždy nebe setkává se zemí a tohle prosté poznání vyvážilo všechny pochybnosti. A ten někdo byl kněz, věkově mi sice vzdálený o více než dvě generace, ale přesto můj adoptovaný bratr. Ovšem o tohle setkání jsem se musela přičinit i já sama, musela jsem hledat řešení a hlavně se nenechat otrávit rozporem mezi svými představami a realitou.

Komunistický režim jak známo bránil především pastoraci mládeže, a tak není divu, že právě tato pastorační oblast se jevila a dosud jeví jako prvořadá. Vždyť kde by se vzali dospělí věřící, kdyby mladí lidé nenacházeli v církvi podnětné zázemí? Charakteristickou vlastností dospívajících je hledání, právě ti pubescenti a adolescenti potřebují zpětnou vazbu. Vidím to u svého patnáctiletého syna, poznávám, jak důležitá je pro něho diskuse o všem možném. Naslouchat mládeži, ať už za mihotavého plamínku svíčky nebo za prozaičtějších okolností, je přínosné i pro kněze, vždyť i kněz musí mít zpětnou vazbu, aby se jeho pastorace nemíjela účinkem. A protože dospívající ještě nejsou zatíženi negativními zkušenostmi a předsudky, může se z jejich představ, iluzí a omylů vyloupnout i docela zajímavé jádro, přínosné pro všechny generace. S dospíváním svého dítěte si uvědomuji, jak náročný proces je přechod z dětské zbožnosti do zralé víry a jak mnoho se dá právě v tomto období pokazit. A vím, že mého muže formovalo skvělé sdružko mladých evangelíků, jehož duší byl českobratrský farář, který uměl naslouchat mladým. Nemám pocit, že by mě v církvi chtěl někdo nějakým směrem manipulovat. Ovšem já nejsem z těch, kdo by sebou manipulovat nechali. Jistě, potkala jsem pár exotů a podivínů, s nimiž jsem si nepadla do oka, nebylo mi dobře v různých společenstvích, jedno z nich mi svou naivitou připomínalo školku, jiné na mě činilo dojem vymývání mozků a další mě prostě nudilo. Příčina nesouladu byla beze sporu i na mé straně, jsem asi dost vyhraněná osobnost a některým lidem prostě nesednu. Navíc nejsem žádný vzor křesťanských ctností, svoje životní krize jsem přestála více než s odřenýma ušima, v lidsky ztracené situaci jsem se dostala do kolize. Proto si nechci pěstovat pocit ukřivděnosti, nemám na to právo.

Pastorace je nesmírně náročná a citlivá oblast. Setkání s knězem, který je rigidní, vyhořelý, sám sebou nejistý nebo žijící v rozporu se svým posláním, je traumatizující, ale ne osudové. Od toho nám byl dán rozum a svobodná vůle, abychom dokázali najít svou cestu. Záleží ovšem i na tom, v jaké životní situaci se člověk nachází, na mě třeba působily velmi depresivně vážně míněné rady jednoho kněze, že bych se po pětatřicítce neměla už vdávat.

A ještě jedna věc: nesmíme zapomínat, že kněží jsou lidé jako my. I oni potřebují své zázemí a své společenství. Nikdo se nemůže rozdat všem. A není nic divného na tom, když si někdo zrovna ideálně nerozumí s knězem ve své farnosti, chyba nemusí být ani na jedné ani na druhé straně, někteří lidé se navzájem nesblíží. Léta jsem patřila do významné pražské farnosti, s charismatickým knězem - a nebyla jsem s ním na jedné struně. Jeho chyba to nebyla, ovšem moje také ne, jen jsem potřebovala jiný druh duchovního vedení. Na tom není nic neřešitelného: "v domě mého Otce je mnoho příbytků" - a v církvi je dost prostoru, nikdo není (nebo neměl by být) tlačen do spirituality, která mu nevyhovuje. Jsem přesvědčena, že církev v podstatě naslouchat umí - svým členům, hledajícím, i těm, kdo stojí mimo. Ale protože je tvořena chybujícími lidmi, ne anděly, může se potýkat s informačním šumem.

Zmíněný článek  Kateřiny Tetivové najdete zde

Článek P. Víta Zatloukala najdete zde