Komunistický režim jak známo bránil především pastoraci mládeže, a tak není divu, že právě tato pastorační oblast se jevila a dosud jeví jako prvořadá. Vždyť kde by se vzali dospělí věřící, kdyby mladí lidé nenacházeli v církvi podnětné zázemí? Charakteristickou vlastností dospívajících je hledání, právě ti pubescenti a adolescenti potřebují zpětnou vazbu. Vidím to u svého patnáctiletého syna, poznávám, jak důležitá je pro něho diskuse o všem možném. Naslouchat mládeži, ať už za mihotavého plamínku svíčky nebo za prozaičtějších okolností, je přínosné i pro kněze, vždyť i kněz musí mít zpětnou vazbu, aby se jeho pastorace nemíjela účinkem. A protože dospívající ještě nejsou zatíženi negativními zkušenostmi a předsudky, může se z jejich představ, iluzí a omylů vyloupnout i docela zajímavé jádro, přínosné pro všechny generace. S dospíváním svého dítěte si uvědomuji, jak náročný proces je přechod z dětské zbožnosti do zralé víry a jak mnoho se dá právě v tomto období pokazit. A vím, že mého muže formovalo skvělé sdružko mladých evangelíků, jehož duší byl českobratrský farář, který uměl naslouchat mladým. Nemám pocit, že by mě v církvi chtěl někdo nějakým směrem manipulovat. Ovšem já nejsem z těch, kdo by sebou manipulovat nechali. Jistě, potkala jsem pár exotů a podivínů, s nimiž jsem si nepadla do oka, nebylo mi dobře v různých společenstvích, jedno z nich mi svou naivitou připomínalo školku, jiné na mě činilo dojem vymývání mozků a další mě prostě nudilo. Příčina nesouladu byla beze sporu i na mé straně, jsem asi dost vyhraněná osobnost a některým lidem prostě nesednu. Navíc nejsem žádný vzor křesťanských ctností, svoje životní krize jsem přestála více než s odřenýma ušima, v lidsky ztracené situaci jsem se dostala do kolize. Proto si nechci pěstovat pocit ukřivděnosti, nemám na to právo.
Pastorace je nesmírně náročná a citlivá oblast. Setkání s knězem, který je rigidní, vyhořelý, sám sebou nejistý nebo žijící v rozporu se svým posláním, je traumatizující, ale ne osudové. Od toho nám byl dán rozum a svobodná vůle, abychom dokázali najít svou cestu. Záleží ovšem i na tom, v jaké životní situaci se člověk nachází, na mě třeba působily velmi depresivně vážně míněné rady jednoho kněze, že bych se po pětatřicítce neměla už vdávat.
A ještě jedna věc: nesmíme zapomínat, že kněží jsou lidé jako my. I oni potřebují své zázemí a své společenství. Nikdo se nemůže rozdat všem. A není nic divného na tom, když si někdo zrovna ideálně nerozumí s knězem ve své farnosti, chyba nemusí být ani na jedné ani na druhé straně, někteří lidé se navzájem nesblíží. Léta jsem patřila do významné pražské farnosti, s charismatickým knězem - a nebyla jsem s ním na jedné struně. Jeho chyba to nebyla, ovšem moje také ne, jen jsem potřebovala jiný druh duchovního vedení. Na tom není nic neřešitelného: "v domě mého Otce je mnoho příbytků" - a v církvi je dost prostoru, nikdo není (nebo neměl by být) tlačen do spirituality, která mu nevyhovuje. Jsem přesvědčena, že církev v podstatě naslouchat umí - svým členům, hledajícím, i těm, kdo stojí mimo. Ale protože je tvořena chybujícími lidmi, ne anděly, může se potýkat s informačním šumem.
Zmíněný článek Kateřiny Tetivové najdete zde
Článek P. Víta Zatloukala najdete zde