Jaký je rozdíl mezi pastorační prací v Polsku a v Čechách a polskou a českou církví obecně?

Nechce se mi na to odpovídat, jakékoli srovnávání je ošemetné. Cíle máme stejné, ale cesty jsou různé. Když se mě na to někdo ptá a chce slyšet, která je lepší - nemůže se to vidět v kategoriích, co je lepší a co je horší. Prostě katolická církev v Polsku má úplně jinou tradici, česká katolická církev má také úplně jinou tradici, a tomu je třeba i přizpůsobit formu pastorace. V Polsku je to rozjetý vlak, tam vstoupíte, dostanete určité úkoly, zodpovídáte za určitou skupinu lidí - tady v Česku se mi líbí na církvi to, že mi vytváří určitý prostor, ve kterém můžu improvizovat a hledat způsoby, jak lidi oslovit - řekl bych, že tady je církev spontánnější. Proto se mi tady v Čechách a mezi lidmi moc líbí, je to pořád o hledání nových cest a způsobů evangelizace, pastorace. Já sám o sobě říkám, že nedělám žádnou evangelizaci, dělám preevangelizaci - možná to je ještě důležitější. Já evangelizovat neumím, ale možná se mi aspoň v malém daří trochu preevangelizovat, tzn. měnit obraz církve, obraz víry a Pána Boha v lidech - že On není ten, kdo nám něco bere, není ten, kdo nám život komplikuje, ale ten, kdo nám pořád něco dává, kdo nás pořád obohacuje, a je tím, kdo nás miluje.

Jak známo, v široké náruči polské církve existují i temné proudy, například kolem Rádia Maryja. Jak se díváte na tyto skupiny?

Neřekl bych, že je to temný proud. Je to určitý radikální proud kolem Rádia Maryja, konktrétně otce Rydzyka. Ten problém se řeší, myslím si, že možná už byl v tuto chvíli vyřešen, angažoval se v tom i Vatikán. Víte, je vždycky nebezpečné, když pocítíte, že máte moc a ta moc vás někdy může převálcovat. A to se myslím stalo Rádiu Maryja, otci Rydzykovi a polským redemptoristům, kteří to vedou. Najednou pocítil moc, že může být důležitější než biskupská konference, že dopad jeho slova je mnohem silnější a má větší záběr než biskupů. Takže si myslím, že to pan Rydzyk nezvládl, ale myslím, že se Rádio Maryja dostane do správných kolejí.

Jaká forma spirituality je Vám v rámci katolické církve blízká?

Víte, řekl bych, že jsem hrozně nespirituální člověk. Řekl bych, že my diecézní kněží máme problém se svojí spiritualitou. U řádových kněží to vypadá trochu jinak, tam je spiritualita silně akcentována. Možná to souvisí s tím, že u nás v církvi neexistuje spiritualita normálních lidí, kteří chodí na osm hodin do práce. Tak jako neexistuje spiritualita těchto lidí, tak s nimi držím krok a i pro mě je velkým problémem spiritualita. Já sám se řadím mezi trochu povrchní lidi - což si vyčítám, je to možná můj handicap - chtěl bych být hlubší. Myslím, že jsem povrchní, ale ten můj záběr je docela široký a utěšuju se tím, že kdybych tu horizontálu otočil a udělal z ní vertikálu, tak bych možná byl docela hluboký. Ale jsou lidi, kteří jsou zase hlubocí, ale utíká jim taková ta každodenní lidská realita. Takže já žiju v realitě - s tím problémem chybějící spirituality.

Deník Zycie Warszavy přinesl nedávno průzkum, podle něhož by se téměř polovina polských kněží vzdala celibátu. Jak se díváte na celibát Vy a k jaké polovině polských kněží patříte?

Já jsem se k tomu už několikrát vyjadřoval. Pochopitelně, že se vyjadřuji i s určitým nadhledem a říkám si, že já osobně bych přivítal zdobrovolnění celibátu, vůbec by mi to nedělalo problém. Otázka by pak ale byla, kolik by mi v té době bylo let. Pokud by to bylo teď, tak to beru, ale pokud by mi bylo osmdesát, tak možná budu v první řadě těch, kteří proti tomu budou protestovat, to by pro mě bylo obrovské zklamání (se smíchem). Nevím, církev se pořád nějak mění, pořád se vyvíjí. Myslím, že je to někde ve hvězdách, nebo Pán Bůh ví, jak to bude. Ale tuto věc bych nepřeceňoval. Vadí mi, když se problém církve zužuje jen na problematiku celibátu a sexuálního života. To je největší problém, jako by jiný hřích ani nebyl. Uvidíme, mě to zrovna až tak nepálí a snažím se tu a tam některým lidem celibát doporučovat. Spousta lidí, kteří ani v církvi nežije, ho objevuje. Když se podíváte na různé typy ředitelů a managerů atd., tak si myslím, že nejzdravější pro to, co dělají, by bylo žít v celibátu. Má to velmi nepříjemný dopad na jejich rodinu, trpí tím žena a tak dále. Zrovna u takovýchto lidí, kteří žijí tak intenzivně, jsem našel určité pochopení pro celibát a ti tomu nejvíce rozumí.

A nakonec: Čtete Magazín ChristNet?

No to víte že jo. ( S úsměvem) Mrzí mě, že o mých aktivitách ChristNet nepíše. Já mám plno článků a rozhovorů v různých nekřesťanských časopisech, ale křesťanský ChristNet zatím neprojevoval žádný zájem. (S úsměvem důrazně) A to chci, abyste to tam napsal.

A úplně závěrem: Kým je pro Vás Ježíš Kristus?

To je taková biblická otázka, kým je pro tebe Ježíš. Bojím se použít nějaká velká slova, ale řekl bych, že je vším a ničím. Já jsem v jednou rozhovoru mluvil o víře a označil jsem se za člověka nevěřícího - v tom smyslu, že to jedna paní o mě řekla a mě to pohoršilo a pochopitelně jsem šel do sebe a začal jsem nad tím přemýšlet. A přišel jsem k poznání, že ta paní skutečně pravdu měla, protože víra je pro mě něco nekonečného, tzn. něco, co má začátek, ale nemá konec. A když já svoji víru - ať by byla jakkoli velká - srovnám s nekonečnem, tak je tak malá a zanedbatelná, že bych musel být hrozně pyšný, abych o sobě řekl, že jsem věřící. Víte, a tak já, - protože znám svoji slabost -, bojím se a mám strach říct „Ježíš je mým Pánem“, aby mi to nebylo osudné. Já se k němu někdy chovám jako k tomu, který je vším, a někdy se k němu chovám, jako by byl pro mě ničím. Prostě tak. To jsou ty okraje mého života, to je ta alfa a omega.

První část rozhovoru najdete zde


Zbigniew Jan Czendlik (1964) vystudoval gymnázium v Polském Těšíně a Teologickou fakultu v Katowicích. Ve Varšavě studoval postgraduálně na Katolické teologické akademii. V r. 1989 vysvěcen v Katowicích na kněze. V roce 1992 vyslán na pomoc katolické církvi do ČR. V letech 1992-3 působil v Náchodě, od roku 1993 v Lanškrouně. Vedle kněžské činnosti se angažuje v pořádání kulturních akcí v Lanškrouně, podílí se na obnově kulturních památek a široce se věnuje charitativní činnosti. Byl nominován mezi desítku finalistů soutěže Šarmantní osobnost roku, pořádané Českým rozhlasem Hradec Králové. (Pokud chcete dát Zbigniewovi Czendlikovi svůj hlas, napište to na adresu sarm@hk.rozhlas.cz)