Nasvětlování kostelů považuji za vítězství antikristovo

Na sklonku osmdesátých let jste se rozhodl vstoupit do jezuitského řádu. Co vás k tomu vedlo?

Chtěl jsem studovat teologii, což se mi nepodařilo. Jezuité představovali jednu z možných cest, jak navázat kontakt s lidmi a současně se spiritualitou, která mě oslovovala. Vstoupil jsem do jezuitského řádu, kde jsem v tichu přečkával normalizační éru. Celý noviciát probíhal v konspiračním duchu a ve vší tajnosti. Jednou za týden jsem jezdil do Čáslavi za jezuitou páterem Švestkou. Byl to člověk dobrý a trpělivý s osobitým humorem, který rozhodně nepřipomínal nic, co si člověk běžně vybaví pod pojmem přísného a nesnášenlivého jezuity. Vděčím mu opravdu za mnoho toho nejlepšího ze svého „jezovitství“.

V čem tkví ona častá fascinace jezuity?

Jestliže tehdy bylo náboženství neoblíbené, jezuité byli dvakrát neoblíbení. Obecně i literárně jezuita nevystupuje jako světlá bytost. Já jsem spíše potkával jezuity františkánského typu, schopné hlubokého vcítění se a soucitu a především nesmírného lidství. Vzpomínám si na své první, osmidenní exercicie, které mě strašlivým způsobem rozložily na kousky. Probíhaly na opuštěné, venkovské faře. Exercicie vrcholí bilancí života a zpovědí, kterou mi dával jeden stařičký jezuita, úplný svatý František. Člověk naplněný bolestí dosavadního života je najednou ponořen do úžasné, vlažné koupele ze směsi mléka a medu a nachází nesmírnou útěchu. Je obrovskou pýchou pokládat své hříchy za zvlášť významné. Nic nového se v tomto oboru vymyslet stejně nedá.

Z řádu jste ale nakonec vystoupil?

Nemohl jsem se vyrovnat se spoustou věcí, a tak jsem vykročil kamsi stranou. V roce 1996 mě oslovili s nabídkou učit religionistiku a filosofii na pražském gymnáziu PORG, kam podnes dojíždím na dva dny v týdnu.

Co vás na moderním umění irituje?

Absence nosných témat. Vzpomeňme pokusy například Vojmíra Vokolka, jak namaloval Krista v saku a s novinami. Otázkou je, zda bych se mohl před tímto obrazem modlit. Je to zároveň nějaká ikona, která by mi sloužila jako transparence do nějakého duchovního světa?

A není problém i v duchovním vyprázdnění tvůrců?

I umělci, kteří mají duchovní napojení, často tvoří strašné věci, jakousi drhanou meditaci. Náboženské umění je další kapitolou. Velice rád bych viděl křížovou cestu Františka Skály. Cesta bolesti z klacíků a nepotřebné veteše. Asi bych nazval Skálu „anonymním katolíkem“. Jako svatý František se zmocňuje nejobyčejnějších, odpadlých věcí, trouchniviny a celého světa, který zetlel, a povyšuje jej. Křížová cesta je také cesta zmaru, cesta k zmarnění se, což je myslím jeho velké téma.

Jak se díváte na problémy církve u nás?

Církev u nás kopíruje celkový stav církví a jiných náboženství ve světě. Potácí se ve světě ne výhradně nepřátelském, ale spíše netečném. Svět kráčí někam dál a ubohá církev, v tomto případě katolická, se snaží držet krok a úplně se neztratit. Hitem je Aggiornamento – přizpůsobení, které by se spíše mohlo nazývat Aggiordemento. Bude-li chtít církev zůstat sama sebou, tak jí nic jiného nezbude, než se stát ghettem. Buď se rozpustí ve světě internetu, anebo zůstane ghettem, které ovšem nechápu v negativním významu. Ghetto může znamenat i refugium, útočiště, dům, ve kterém vládně nějaký jiný svět. Ghetto, ne ve smyslu, „nikdo sem nesmí“, ale naopak, „každý je pozván“.

Můžeme tedy čekat znovu budování „prvotní církve“?

Možná, člověk potom vstoupí do onoho prostoru a zjistí: ano, je ještě jiný svět, což nezjistí ve světě církve, která bude podbízivá a průměrná, internetová a kytarová. Je-li spása z internetu, tak jistě, ale já nevěřím na spásu z internetu.

Na katolictví je dalece přesahující, a to si katolíci někdy i málo uvědomují, že opravdu zdědili celý svět, od Eposu o Gilgamešovi až po řeckou filosofii. Na tom všem stojí a nemusí se ničeho vzdát. Katolická je i ona svatofrantiškovská tradice žehnání věcem a světu. Když potkám psa, dělám mu křížek na čelo. Říkám si, že snad je ten pes spásné zvíře, most mezi člověkem a světem. Pes je nejblíže člověku a zároveň je z chaotického světa zvířecího. Neměli bychom ztratit tyto mosty.

Máte obavy z eko-katastrof?

Jestli před něčím varuji, tak před tím, o čem se píše v Písmu „zničeni budou ti, kdož ničili zemi“. Nacházíme se v situaci podobné evangelijnímu podobenství o hospodáři, který odešel a svěřil své hospodářství svým služebníkům, kteří se opíjejí a žijí rozmarným životem.

Prosazujete tedy „dobrovolnou skromnost“?

Co se týče mé zahrady, praktikuji starou taoistickou zásadu Wej-wu-wej – nezasahování. Konat tím, že nekonám. Je to dáno mou povahou kombinovanou s jistou dávkou lenosti. Možná jednou za rok posekám kosou trávník. Nechávám všechno své spontaneitě. Proč nedůvěřovat starým hrušním? Ať rostou. Ať dělají, co dělají dost dobře celá tisíciletí.

Jak se projevuje čínský princip ve vašem životě?

Ideálem je čínské jin-š – skrytý člověk, který žije v ústraní. Má možnost žít ve světě, který ho obklopuje se vším všudy, a zároveň se trochu stranit oficiality. Tohoto ideálu se dosahuje velmi obtížně. Míst, kam by se člověk navrátil do polí a zahrad, je čím dál méně. Pravá samota neexistuje, a co je nejstrašnější, dvě nejvzácnější věci, které k tomu přináležejí, nám byly uloupeny: ticho a tma. Za největší vítězství antikristovo považuji nasvětlování všelijakých budov a kostelů. I v zcela zapadlých vískách je kostel brutálně nasvícen reflektory, takže vypadá jako nešťastné nevěstky, jež vídá člověk ve výloze, když jede kamsi na sever. Tupě září do tmy. Již nikdy člověk neuvidí kostel v záři úplňku.

Vydali jste klášterní kuchařku. Kultura kuchyně se v našich zeměpisných šířkách již moc nepěstuje?

Jídlo patří k rozměru katolicismu. Spočívá na chvále stvořených věcí, jež jsou určeny k požívání. Existuje dokonce velký rozdíl mezi katolickou a protestantskou kuchyní, což je možná dáno i oním Mediteránem, kde je katolicismus více soustředěn a který zdědil onu pradávnou tradici. Nemusí se ničeho bát, vše může použít a sníst.

O čem se málo mluví v církvi?

Málo se mluví o svěcené vodě a kadidle. O kráse. Mám na mysli estetiku věcí. Nemluví se o ornátech, které se často ničí a pomíjí se krása. Nemluví se o poezii červotočů ve starých zpovědnicích. Dokonce jsou lidé, kteří se stydí za baroko, berouce je jakožto zátěž z minula, která již nikomu nic neříká. Lidé prý chtějí jasné, srozumitelné věci. My víme, že lidé bytostně chtějí ony tajemné, nesrozumitelné, skryté, podivné věci. Ony reprezentují zjevení božského na této zemi, které je krásné. Nemluví se o tom, že krásné věci jsou božské. Nečetl jsem ještě žádný pastýřský list našich biskupů, který by začínal slovy: krása je božského původu. Hledat a nalézat božské v kráse světa je navýsost katolické.