Jsou křesťanské sbory, církve a společenství bezpečným místem, kde se lidé mohou s důvěrou otevřít druhým? Počítá se vůbec s tím, že i věřící trpí různými bolestmi a zraněními a jejich emocionální projev může mít mnoho podob, od výbuchů hněvu až k úplnému popření jakýchkoliv pocitů? Je církev schopna takové lidi přijímat a pomáhat jim v osobním růstu? A připouštíme si vůbec, že těmi zraněnými jsme my všichni?

Kniha nabízí podněty k budování emocionálně a spirituálně zdravého společenství: pravdivý pohled do vlastního nitra, odstranění vlivů minulosti, přijetí vlastní nedokonalosti, zranitelnosti a omezenosti, vyrovnání se se ztrátami, zklamáním a zármutkem. Celkové zdraví sboru závisí na spirituálním a emocionálním zdraví a vnitřním životě vedoucích, nikoliv na jejich znalostech, zkušenostech a darech. Avšak vztah mezi duchovní zralostí a zdravou emocionalitou zůstává neprobádanou oblastí daleko za hranicemi témat křesťanských seminářů.

Autor vychází z velmi osobní, bolestné zkušenosti. Nejdřív se mu rozpadl jeho vlastní sbor, načež mu oznámila manželka, že odchází nejen z tohoto sboru, ale i od něho. Nakonec si museli přiznat, že ještě po dvaceti letech služby mají v sobě skryté emocionální vrstvy, pohnutky a motivy, do nichž Ježíš dosud nevstoupil. Bůh nám sice odpustí, ale neprovede nějakou rychlou duchovně emocionální operaci, kterou by vymazal naše přirozené sklony i s minulostí.

Autor se snažil sloužit Bohu již od své konverze. Roky se modlil, postil, získával křesťany, zakládal sbory a skupiny, usiloval milovat druhé, na manželství, rodinu a odpočinek mu nezbýval čas. Navenek se tvářil se nadšeně, uvnitř se cítil špatně, aniž si to dokázal přiznat. Netušil, že jeho manželka je na tom ještě hůř - kromě toho, že nesla jeho problémy s vedením sboru, měla ještě na starosti domácnost a tři děti. Během získávání nových křesťanů a rozšiřování členské základny nevěnoval pozornost vztahům mezi spolupracovníky, bál se vytknout nedostatky, avšak tato zbožná beránčí reakce měla do opravdového následování Krista daleko. Navenek se sice snažil vystupovat jako Ježíš, v nitru byl hluboce zraněn, rozhořčen, potupen a pokořen. Jeho vnitřní svět byl v rozporu s vnějším chováním, ve skutečnosti vedl dvojí život, který Bible nazývá pokrytectvím.

Peter Scazzero a Warren Bird: Emocionálně zdravá církev, foto: Advent - Orion

Dalším šokem bylo setkání s manželskou dvojicí, kterou kdysi přivedli k Bohu. Tito manželé začali sloužit Bohu se stejným nadšením, po letech však přišlo vyčerpání, krize, problémy s dětmi a neustále rostoucí požadavky jejich sboru. Autor pochopil, že takoví strhaní, neradostní, rozervaní a emocionálně otupělí vedoucí jsou vlastně plodem jeho práce. Když se pak pustil do zkoumání vnitřního života kazatelů, vedoucích a sborů, byl zděšen, kolik patologie odhalil pod pozlátkem spirituality- negativismus, pýchu, workholismus, fanatismus, odtrženost od reality, řadu nešťastných manželství a rozbitých vztahů. Málokterá skupina byla schopna mluvit otevřeně o svých zápasech a problémech, vyjadřovat přijatelně hněv, smutek a zklamání. Zprvu doufal, že narazil na anomálie a výjimky, brzy však shledal, že se jedná o běžný jev. Došel k závěru, že věřící se od nevěřících liší pouze navenek, zatímco na hlubší úrovni se jim velmi podobají. Mohou se duchovně projevovat jako dospělí, mít spirituální, teologické a biblické vědomosti, číst denně Bibli, modlit se, chodit do sboru, platit desátky, ale chybí jim pravdivý pohled do vlastního nitra, jejich emocionalita ustrnula na dětské úrovni.

Ježíš nás vybízí, abychom zemřeli sami sobě: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. To ovšem neznamená, že začneme zanedbávat své zdraví, rodinu a lidské vztahy, budeme žít v neustálém stresu, aniž si najdeme čas na odpočinek, a přestaneme pociťovat normální tělesné touhy, emoce a vášně. Ježíš nebyl emocionálně chladným Mesiášem, své emoce vyjadřoval svobodně a bez ostychu. Církevní představitelé na koncilu v Chalcedonu (451) vyhlásili, že Ježíš byl Bůh i člověk. Avšak do církví se vloudil nenápadně platonismus a agnosticismus, který tvrdí, že jen duch je dobrý, zatímco tělo je špatné.

Podstatou duchovního života se stalo potlačování emocí, ignorování bolesti, přehlížení deprese a popírání sexuality. Být lidský a emocionální představuje cosi nepatřičného, ne-li hříšného. Avšak Boží obraz v nás se skládá z více dimenzí, nejen ze spirituální, ale také sociální, tělesné, emocionální a intelektuální. Přehlížením ostatních dimenzí se odvracíme od reality, která nám umožňuje setkání s Bohem. Pokud chceme milovat Boha celým srdcem, myslí, duší a silou, musíme poznat i svůj vnitřní svět, co se v nás odehrává, co cítíme a proč děláme to či ono. Emoce představují jazyk naší duše, proto je třeba jim naslouchat a pracovat s nimi. Autora velmi oslovil Rembrandtův obraz marnotratného syna, který klečí opřen o otcovu hruď, otrhaný, špinavý a ponížený. V pozadí stojí vzpřímeně starší bratr, je nádherně oblečený a hledí zvysoka. Církev je plná mladších synů, kteří utíkají od Boha, jakmile nenaplní jejich potřeby a představy, ale také starších synů, kteří jsou od otce daleko, přestože s ním bydlí v jednom domě: "Tolik let ti sloužím. Jsou stále nahněvaní, podráždění, nespokojení, chybí jim vědomí vlastní slabosti a závislosti. Autor uznává, že starší bratr měl právo cítit hněv, smutek a zklamání nad mladším bratrem, který potupil celou rodinu, neuměl však s těmito emocemi správně naložit. Také my v sobě ukládáme a hromadíme různé emoce, nekontrolovaně vybuchujeme, trpíme depresemi, bolestmi hlavy a žaludečními vředy. Otec z obrazu představuje nepodmíněnou a nadpřirozenou lásku. Máme se stát otci i matkami víry, kteří umí obejmout, milovat, soucítit, odpouštět, být k dispozici.

Vzorem je Ježíšovo vtělení, inkarnace. Bůh se stal člověkem, abychom se s ním mohli setkat, aniž přestal být Bohem. Byl plně Bohem, spojeným dokonale se svým Otcem, a plně člověkem, prožívajícím utrpení a smrt. Pokud by zůstal u Otce, žilo by se mu lépe. Vtělením se vystavil nebezpečí, nepřijetí a zármutku. Přesto zůstal svobodný od požadavků, očekávání a tlaků rodiny, učedníků i zástupů. Žil mezi nebem a zemí, zvláště když visel na kříži.

Inkarnace zahrnuje tři aspekty. Prvním aspektem je vstup do světa druhých: vnímání, pozorné naslouchání, kladení otázek bez okamžitého reagování a udílení rad. Druhý aspekt představuje život ve vlastním světě, to znamená zůstat v kontaktu se sebou, svými pocity a touhami, ponechat si svou identitu, osobnost i cíle, zakotvení ve vlastní kultuře, víře a hodnotách. Třetím aspektem je přebývání mezi dvěma světy, naším a světem toho druhého. Pravděpodobně nezemřeme na kříži jako Ježíš, ale zemřeme mnoha jinými způsoby, např. budeme muset darovat svůj čas, energii, možná i peníze. Setkání s druhým vždy nějak naruší náš dosud bezpečný svět, ale zároveň promění náš život.

Peter Scazzero, Warren Bird: Emocionálně zdravá církev, Návrat domů, Praha 2006