dominus flevit
Začnu tam, kde naše pouť skončila, nebo vlastně vyvrcholila, kde se nesmělo fotit a kde náš skvělý izraelský průvodce rázem ztratil svůj humor: Jad Vašem, památník holokaustu. Nejsem zde schopna podat jeho popis, i když ho už navždy budu mít přímo plasticky před očima. Za všechny své dojmy připomenu památník umučených dětí. Ani jsem si neuvědomila, že jsem v jeskyni, podlaha je černá, skleněná, všude naprostá tma, je nutné se držet zábradlí a pomalu se podél něj posouvat. A člověk neví, zda se nachází na prahu věčnosti, v té tmě všude kolem plamínky - nebo jsou to snad hvězdy? Ne, nejsme v neznámé galaxii, tohle souhvězdí se nenachází ve vesmíru, to jenom dole, jakoby v hluboké studni, hoří svíčky a systém zrcadel je do nekonečna odráží.
Statisíce světélek...A do ticha zaznívají jména. Půldruhého miliónu jmen, prý to trvá tři dny, než se přečte celý seznam, jména všech zavražděných dětí. Jméno, město, věk, jméno, město, věk a znova jméno, město, věk. A mně začíná docházet, proč se Židé kloní spíš k názvu šóah - holokaust znamená celopal, je to označení pro oběť, kdežto šóah je výraz pro zkázu, zmar, vyhlazení. A v tom je dost podstatný rozdíl.
Snad nikdo se neubrání otázce: Jak se tohle mohlo stát? Jak mohlo k něčemu takovému vůbec dojít? Pane Bože, proč??? Mohlo by se nám zdát, že odpovědí je pouze Boží mlčení. Ovšem v Jeruzalémě, ve svatém městě, je nejen tato Hora Pamatování, Har Hazikaron, ale i Golgota. Hora oběti, popraviště, kde Pán Ježíš přinesl svou oběť, aby nás vykoupil z moci Zlého. Zlého s velkým Z, jehož cílem je zničení našeho světa. Pán na sebe vzal kříž, všechnu bolest světa, minulou, přítomnou i budoucí, hřích člověka ve všech jeho podobách a následcích. Jsem přesvědčena, že v úzkosti Getseman prožil i všechny hrůzy šóah. Kříž můžeme totiž chápat i jako předobraz plynových komor Osvětimi - vždyť je to popravčí nástroj, který "vynalezl" ušlechtilý Homo sapiens pro ty, jimž upřel jakákoliv práva, důstojnost, lidství. To jen dvacáté století přišlo s "inovací", s vraždícím plynem. V Bazilice Božího hrobu, na Golgotě, jsem klečela před otvorem kříže a na nic se neptala, ocitla jsem se mimo prostor a čas a pokud jsem na něco myslela, byly to jen díky. To je ovšem příliš niterný, intimní zážitek, než abych byla schopná se o něm více rozepsat.
židovský hřbitov
Židé jsou naši starší bratři ve víře a máme s nimi mnoho společného, více, než si běžně uvědomujeme: nejen knihy Starého zákona a žalmy, ale i základy liturgie - vždyť naše mše svatá má svoje kořeny v židovské domácí bohoslužbě. A především máme jednoho Otce, kterého můžeme s důvěrou oslovit. Abba, Otče... Otče náš, jenž jsi na nebesích... Slova modlitby promodlené generacemi u Zdi nářků nabývají svůj původní smysl, tady totiž můžeme pocítit Boží přebývání, i když z velesvatyně nezůstal kámen na kameni. Stojím těsně u Zdi nářků, opírám čelo o její kámen a modlím se Modlitbu Páně tak, jako snad ještě nikdy. A do spáry mezi kameny zasouvám papírek se svou prosbou; netýká se mě, týká se mého dítěte a vlastně i všech budoucích generací a vychází také z modlitby, kterou nás naučil náš Pán. Sanctificetur nomen tuum - posvěť se jméno Tvé: aby Boží jméno bylo vždy svaté, nad všechna "obecná" jména. Jedině to nám může dát záruku, že se nikdy víc nebude opakovat šóah.
Tábor
Zdroj fotografií:autorka článku