Diskusní servery (nejen) křesťanského tipu jsou poslední dobou plné rozporuplné kritiky či chvály současného papeže Benedikta XVI. Proč? Někteří považují jeho počínaní za krok proti vatikánskému koncilu (například o novém dokumentu o církvi americký Time uvedl, že se jedná o druhý krok papeže proti duchu posledního koncilu), jiní tleskají nadšením nad návratem ke starým dobrým časům. Jak změny podmínek užívání tridentského ritu (nikoli liturgie!), tak vyjádření o tom, že katolická církev je jedinou pravou církví, je krok který nejen že neodporuje duchu „Druhého Vatikánu“, ale naopak jej ukazuje ve větší celistvosti, pravdě a hloubce.

                            

Tento článek je představením základních tezí muže, jehož názory formovali a formulovali celé moderní učení církve, „mistra koncilu“ Karla Rahnera SJ. Pokud pochopíme jeho teologickou vizi, můžeme lepe chápat počínání svatého Otce, který s ním sám na koncilu intensivně spolupracoval a přes některé výhrady ho i obdivoval.

Na úvod jen několik základních údajů ze jeho života. Narodil se 5. března 1904 ve Freiburgu, zemřel 30. března 1984 v Insbrucku. Tento jezuita, profesor teologie patřil k nejvlivnějším teologům 2. vakikánského koncilu. Ve sporu se současnou filozofií mj. Martina Heideggera formuloval "antropologický obrat" v tom, že navazoval u člověka a jeho závislosti na zjevení Boha v Ježíšovi. Ve svých četných spisech se snaží uvést lidskou zkušenost v soulad s křesťanskou vírou. (zdroj:  http://www.iencyklopedie.cz/ ).

Anonymní křesťanství
Pro většinu lidí se jedná, zřejmě o nejznámější tezi z díla Karla Rahnera, povětšinou ji však milně chápou. K pochopení myšlenky vedou dvě cesty (to je můj osobní postřeh, možná najdete další).

Rahner je do značné míry antropocentrista. Říká, že Boží milost je pro člověka natolik přirozená a intimní, že ji nelze „naočkovat“ z venku. Každý člověk, bez ohledu na svou vůli či přesvědčení, má v sobě přirozeně přítomnou Boží milost (již od početí), která jej pojí, ať chce nebo nechce, s Kristovým mystickým tělem, to jest církví. Jedná se tedy o vklad Boží do lidské substance, jinými slovy člověk by nebyl člověkem bez přítomnosti v církvi, i když pro mnoho lidí je to přítomnost nevědomá, anonymní.

Druhou cestou, je cesta patristická či řekněme Východní. Svatý Irenej píše, že člověk se skládá z těla, duše a Ducha svatého (obdobně Teofan Zatvornik – člověk se skládá z těla, ducha a duše). Jeli v člověku samém Duch boží přítomen jako nezbytná složka, podobně jako člověk nemůže žít bez děla či ducha, pak Duch svatý vane kam chce a činí z člověka obraz Boží. Všichni jsou potom jedno v Duchu Božím. V tomto duchu musíme také vnímat poslední Dokument o církvi. Mimo církev není spásy. To je neoddiskutovatelná teze katolické církve. Ona je jedinou pravou, neboť ona na základě své existence je gruntsacramentum (základní svátost). Církev věří že, jeli jejím obrazem Kristovo tělo, pak Duch svatý je vůlí těla a svátostí jsou krví, zdrojem živin, který udržuje život. Všimněme si, že podobnou vlastnost vykazuje i ortodoxní církev (či možná lepe církve). Ti se od jednotného těla nikdy neodloučili, neboť nás neoddělitelně spojuje slavení svátostí.

To že svatý Otec znovu zopakoval strou pravdu o jednotě a jedinečnosti církve, neučinil nic nového, jen znovu posadil ekumenický dialog do správných mezí. Ekumenismus nesmí nikdy jít proti pravdě, nesmí jít cestou vyprazdňování pojmů či roztíráním kontur skutečnosti. Pravda je taková že protestanti se od Církve oddělili a nyní se musí vrátit (pokud ovšem chtějí), ze strany Říma však nikdy nepřijde ústupek jako „s tou eucharistii je to vlastně jedno…“. Papež zcela jasně deklaroval postoj církve. Podle modelu anonymního křesťanství jsou i protestanti živení svátostnou milostí přicházející z Církve (myšleno jednotu katolictví a pravoslaví).

Problém liturgie
Reforma liturgie a ritu na koncilu vycházela nikoli z potřeby odvrhnout co je „špatné a nedokonalé“, ale s hlediska ekleziologického slavení liturgie. Karel Rahner byl zastáncem myšlenky, slavení více mší současně není zdrojem většího množství milostí, než jedna koncelebrovaná mše svatá. Církev je jedna stejně jako je jedno tělo, proč tedy uskutečňovat slavení odděleně a ne u jednoho stolu, v jednotě společenství v jednotě modlitby. Druhý, následující prvek byla následná diskuse nad podobou takového slavení. Zde došlo k přesvědčení, že by bylo vhodné zůstat v tradici a vrátit se k basilikálním liturgickým prvkům, plně zapojit národní jazyky a zavést koncelebrační systém. To je však jen technologie nikoli duch koncilu.

Jestliže se vrací možnost slavení tzv. Tridentské mše svaté (jedná se spíše o narovnání pokřiveného či nejasného vztahu ritů), znamená to, že může být uskutečňována pouze jedna v kostele v daný okamžik. Tedy jde jen o změnění technologie (mimochodem tridentská liturgie má zcela evidentní obtisk v liturgii druhovatikánské), nikoli pravd víry či přesvědčení církve.

Také je zvláštní, proti uvolnění pravidel protestují liberální katolíci. K současným mnoha eucharistickým modlitbám, animacím mší svatých a podobným záležitostem přibude ještě jedna. Mše, která nesmí být na úkor farní „standardní“ mše. Jedná se tedy o liberalizační prvek a nelíbí se liberálům. Nelíbí se ani židům, kteří mají výhrady k Velkopáteční liturgii. Když přečteme text pozorně, zjistíme, že velkopáteční liturgie je v tridentském ritu nemožná (nebo velmi nepravděpodobně realizovatelná). Mám pocit, že je zde hon na papeže především z řad lidí, kteří neumění či nechtějí číst.

Mariino panenství
Na tomto bodu své nauky si Karel Rahner získal asi nejvíce odpůrců. Říká, že jeli svatá rodina „prototypem a ideálem“ skutečné rodiny, pak Maria a Josef museli nutně své manželství konzumovat, jinak by nebylo platné (srovnejme se současným CIC) a byla by to jen hra na manželství (ke konzumaci však dochází až po narození Ježíše, což nepopírá ani sám Rahner). Proč je tedy Maria stále panna? Panenství není ani tak stavem těla jako stavem duše. Její vnitřní čistota z ní činí neustálou pannu, dokonalý ideál ženského života v plnosti, dokonalosti a svatosti. V tomto ohledu máme o pannenství usilovat všichni.

Závěr
Hovoříme li o jednotlivých prvcích a prohlášeních svatého Otce či o duchu Vatikánu, nesmíme zapomínat na to, že se vždy jedná o záležitost složitého organismu církve, nikoli o soubor náhodných osamocených prohlášení. Je k nim nutno přistupovat s vnitřní pokorou a ochotou jejich význam pochopit (v celkovém kontextu a návaznosti), nikoli s předpojatým postojem odsouzení. A že jeden dokument opakuje totéž co jiný před sto či dvěma sty roky? To je přece samozřejmé, církev je kontinuálně spjata s tradicí. Proč by věřící katolík 8. století, nemohl věřit tomu co my dnes? Říci však, že neexistuje posvátná tradice církve (která některá vyjádření přeformulovává a formuje tak abychom jim mohli správně porozumět), znamená říci, že Bůh nesmí a neumí mluvit ke svému lidu. Znamenalo by to říci, že svět je statický a nic se v něm nevyvíjí ani nemění. Je potřeba říci, že se nejednalo o kompletní přehled Rahnerovy teologie, ale jen o přiblížení několika málo tezí, které považuji za důležité pro vnímání současného dění v církvi.

Autor je katecheta pro II. stupeň základní školy u svatého Tomáše v Brně . Nadpis redakční. K článku si čtenáři založili diskuzní forum.