Seznamka
Slovo „euthanasie“ znamená dobrá smrt; v dnešní době se euthanasií myslí souhrn takových skutků (pozitivní euthanasie) či opominutí činností (negativní euthanasie), které buď přímo či alespoň podle záměru vedou ke smrti pacienta. Diskuse o euthanasii nejsou žádnou novinkou: již v roce 1973 se ve francouzském Le Monde objevil článek podepsaný třemi nositeli Nobelovy ceny J. Monodem, L. Paulingem a G. Thompsonem, ve kterém autoři deklarují každému jedinci právo důstojné smrti – euthanasie. Základní ideologií, která stojí v pozadí obhájců práva na „dobrou smrt“, je přesvědčení, že každý jedinec má absolutní svobodu volby, spojené s odnětím jakékoliv možné hodnoty lidskému utrpení. Monod společně s dalšími říká v Le Monde: „Tvrdíme, že je nemorální utrpení tolerovat, přijímat či způsobovat.“ Někteří autoři se dokonce domnívají, že vzhledem k tomu, že medicína umožňuje dlouhověkost a nízkou úmrtnost, což vede k masivnímu přelidnění planety, měla by také otevírat nějakou možnost toto přelidnění regulovat prostřednictvím euthanasie. Např. dr. R. H. Williams napsal v Northwest Medicine z roku 1970 doslova: „Program prevence přelidnění musí zahrnovat euthanasii, jak pozitivní, tak i negativní“.
Domnívám se, že euthanasie je, stejně jako třeba „příbuzné“ potraty, velkým a netolerovatelným zlem. Katolická církev euthanasii opakovaně odmítá, např. v deklaraci Kongregace pro nauku víry Iura et bono (Declaratio de euthanasia) z roku 1980, a razantně upozorňuje na nebezpečí, která z ní bezprostředně vyplývají pro lidskou důstojnost a pro společnost, a na ta, která se snadno mohou objevit v budoucnosti ve shodě s principem „šikmé plochy“. Církev opakovaně vyzdvihuje lidskou důstojnost ve všech jejích rozměrech, nejen v radosti, ale i v utrpení, které má rovněž výrazně teologický přesah, protože činí trpící účastnými na utrpení našeho vykupitele Ježíše Krista. Slovy belgického biskupa André-Mutien Leonarda z Pontifikální rady Cor unum církev také varuje před nebezpečím naprostého převrácením původního významu medicíny (umění léčit a uzdravovat), která by se musela stát rovněž uměním zabíjet, což může mít nedozírné následky pro vztah důvěry mezi pacientem a lékařem, který již tak není příliš dobrý; holandská zkušenost pacientů prchajících do zahraničí ukazuje, že může být mnohem hůře.
Napsal jsem, že slovo „euthanasie“ znamená dobrá smrt. Dobrá… Ale pro koho? Pro pacienta? Pro jeho příbuzné? Pro jeho okolí? Pro lékařský personál? Pro zdravotní pojišťovny? Ekonomiku státu? Ne, euthanasie není dobrá smrt, je to špatná smrt, je to smrt, která je rezignací pacienta na touhu po skutečně důstojné smrti v integrální jednotě s jeho životem, je to smrt, která je často pohodlná příbuzným, protože je to smrt, která se dokonale shoduje s některými principy naší uspěchané atomizované společnosti, jež se nechává unášet podvědomou představou o racionalitě (nikoliv rozumnosti, ale nadvládě rozumu – člověka – nad přírodou a jejími zákonitostmi) a efektivnosti.
Ve své knize, mapující historii smrti v západní společnosti od středověku do dnešní doby, ukazuje Philippe Ariés velmi dobře tvář skutečně dobré smrti, smrti středověkého člověka: smrt tehdy byla běžnou součástí společnosti, všichni o ní věděli, nebáli se o ní hovořit a také církev pravidelně připomínala memento mori. Příprava na smrt byla jedním z hlavních úkolů každého člověka, smrt byla sociálním fenoménem, nikdo neumíral opuštěný, umírající byl středem, byl, jak praví kardinál Tettamanzi, skutečným protagonistou: připravoval se na smrt, smiřoval se s Bohem a s lidmi, vždy a stále obklopen svými blízkými, děti nevyjímaje. Dobrá smrt byla smrtí člověka smířeného s Bohem, se svým životem, se svými blízkými, smrt, ve které i konečná agonie měla hluboký smysl a byla prožívána v blízkosti milovaných osob. Umírající nebyl sám, nebyl na obtíž, nepřekážel.
Dnešní dobu naproti tomu charakterizuje jistá cenzura smrti; Geoffry Gores hovoří o „pornografii smrti“ (the pornography of death), která se dotýká způsobů, jakými o smrti hovoříme (či spíše nehovoříme): o smrti se šeptá, smrt je pro nás tabu, utajuje se jak nemocným, tak i zdravým, zahaluje se do eufemismů. Smrt je neosobní, jako by nepatřila do toho světa plného počítači vylepšených krásek v reklamách na snadné získání krásy, zdraví, spokojenosti, štěstí a lásky. Smrt již není otázkou společnosti, rodiny, nás všech, smrt je událost bezprostředně se dotýkající jednotlivce, jejíž důsledky na zbytek společnosti je třeba co nejlépe a nejefektivněji eliminovat. Nedivme se, že v takovém ideovém ovzduší se umírajícím umírá špatně: jsou často sami, na obtíž, bez víry a bez lásky svého okolí, jsou jen inventárními čísly, položkami, které blokují místo jiným položkám a v souvislosti s nimiž je třeba přijmout určitá praktická opatření, jako je zajištění rakve, pohřbu a podobně.
Euthanasie není řešením žádného problému umírajících, protože naprostá většina z nich doopravdy zemřít rukou lékaře nechce. Není řešením žádného problému umírajících jednoduše proto, že žádný takový problém neexistuje. Euthanasie je totiž nesnesitelně snadným řešením problémů nás zdravých. Má to být dobrá smrt… Možná tak pro nás, ale ne pro umírající. Za euthanasii a jakési právo na ni se schováváme my, naše společnosti, jeden každý z nás: je to naše vina, naše ostuda, náš problém. A je jen na nás, jestli ho budeme řešit ve smyslu skutečně dobré smrti pro pacienty, nebo si všechno zjednodušíme nějakou vulgární euthanasií.
