Křesťanství a polygynie

předem se omlouvám všem dámám, že jsem si vůbec dovolil otevřít toto téma. Ujišťuji však, že jeho předmětem se hodlám zabývat pouze akademicky.

Je obecně známé, že Bůh ústy proroka Mohameda, jak nám jeho učení zaznamenává posvátný Korán, doporučuje monogynii, připouští však i polygynii, nejvýše však tetragynii. Pokud muslim, který žije v manželství platném podle práva šaría s více než jednou ženou, a on i jeho ženy by ryze hypoteticky uvažovali o přestupu ke křesťanství, konkrétně ke katolické denominaci, byli by podle katolického církevního práva nuceni rozbít dosavadní manželství, resp. rodinu, neboť katolické církevní právo ukládá tomu, kdo žije v polygynickém manželství, jako podmínku přijetí do katolické církve ponechat si pouze jednu ženu a ostatní propustit. Jedná se v podstatě o prolomení institutu nerozlučnosti manželství, kdy katolické církevní právo vychází ze zásady monogynie, kterou priorizuje před zásadou nerozlučitelnosti.

Položme si otázku: Má tento právní předpis oporu v Novém zákoně, jedná se tedy o promulgaci božského práva, a tudíž otázku věroučnou, nebo se jedná o pouze církevní právní předpis, který je změnitelný církvní autoritou, která ho vydala?

Ve Starém zákoně se s polygynií setkáváme běžně. To je nepopiratelné. V Novém zákoně se slovo "manželka" uvádí vždy v singuláru. Na první pohled se tedy jeví, že Nový zákon implicite předpokládá monogynismus, aniž by explicite rušil starozákonní polygynismus. Byť některé texty Nového zákona (např. Mt 19,4 - 6, 1 Kor 7,10, 14, Řím 7,2) ukazují k monogamii, avšak pouze tím směrem ukazují, nic o ní závazně netvrdí. Nelze tedy teoreticky a priori zcela vyloučit kompatibilitu křesťanství s polygynií. Výklad a contrario by byl zřejmě v rozporu s principiální křesťanskou zásadou lásky a se speciální křesťanskou zásadou nerozlučitelnosti manželství.

Po pečlivém studiu příslušných pasáží Nového zákona, týkajících se oblasti manželství, jsem dospěl k názoru, že Pán Ježíš polygynismus výslovně nezakazuje ani jej výslovně nezmiňuje. To, co se v Písmu svatém Nového zákona uvádí o manželství, se týká nikoli výslovně počtu manželek, ale nerozlučitelnosti manželství obecně, což lze vztáhnout jak na manželtví monogynická, tak polygynická. V tom je podstatný rozdíl mezi starozákonním - rozlučitelným a novozákonním - nerozlučitelným manželstvím. Rozdíl tedy tkví v otázce rozlučitelnosti či nerozlučitelnosti, nikoli v monogynii či polygynii. To, co se hovoří o manželce v singuláru, lze totiž bez významové újmy aplikovat i na plurální vyjádření.

Z toho důvodu se mi jeví požadavek církevního práva vůči konvertitující polygynické rodině jako předpis ryze církevního práva bez přímé opory v božím zjevení. Navíc je v rozporu s Pánem kategoricky požadovanou zásadou nerozlučnosti manželství, a tím se dokonce dostává do rozporu se Zjevením. Pokud by totiž manželé žijící v polygynickém manželství se rozhodli konvertovat ke katolicismu, byli by podle can. 859 § 1 CCEO (analogicky i CIC) nuceni po konverzi fakticky rozbít manželství, případně rodinu, vzniklou z manželství, což je evidentně proti přikázání lásky, a navíc zejména proti zásadě nerozlučitelnosti manželství. Z toho nepochybně vyplývá, že polygynická manželství jsou i po konverzi ke katolicismu iure divino platná. Právní účinky tohoto manželství totiž nastávají bezprostředně po křtu manželů (can. 776 § 2 CCEO, analogicky i CIC). Použití can. 859 § 1 CCEO je tedy třeba interpretovat jako iure divino neplatnou legální licenci pokřtěného manžela, nikoli jako jeho právní povinnost. Jedná se o případ, kdy právo ryze církevní je v rozporu s právem božským. Tento rozpor je třeba řešit podle zásady lex superior derogat inferiori (zákon vyšší ruší zákon nižší), tedy ve prospěch polygynických manželství.

Pro zajímavost in margine uvádím že z důvodu profesního zájmu jsem projednal otázku platnosti polygynního manželství s příslušnými ústředními správními orgány České republiky s tímto výsledkem:

1. O platnosti manželství může rozhodnout jedině soud, a to i bez návrhu.

2. Udělení manželství nemá vliv na platnost manželství uzavřených před jeho nabytím.

3. Podmínky platnosti manželství se posuzují podle § 19 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, ktterý stanoví, že se posuzuje podle práva státu, jehož je tato osoba příslušníkem.

4. Manželství a rodina jsou pod ochranou nejen vnitrostátního práva (Listina základních práv a svobod), ale i mezinárodních smluv (zejm. Úmluva o ochraně práv dítěte), které mají přednost před zákonem.

5. Není známo, že by za existence České republiky, tj. od 1.ledna 1993, došlo k popsanému případu, nelze se tedy odvolat na precedens.

6. Lze však s vysokou pravděpodobností usuzovat, že ve světle výše uvedených argumentů, že polygynní manželství za podmínek uvedených v mých předchozích příspěvcích v tomto tématu, tedy za předpokladu, že bylo v domovském státě platně uzavřeno, by bylo platné i po nabytí státního občanství České republiky.

Láska je více než přikázání. V běžném životě v zahraničí existují příklady krásných polygynních manželství, v nichž si manželky navzájem pomáhají při výchově dětí, v domácnosti, jsou přítelkyně a jsou si vzájemnou oporou, pokud jejich manžel zemře, stejně tak jejich děti. Pro nás je to těžko představitelné, neboť býváme často v zajetí různých předsudků. Proto ani já nechápu, proč by měl být křest členů těchto rodin důvodem k jejich rozbití. Vždyť by to bylo více než evidentně proti přikázání lásky!

Co říci na adresu těch, kterým je církevní právo bližší než láska k bližnímu? Snad jen to, že se asi řídí zásadou: Fiat ius, pereat mundus (budiž právo, ať třeba padne svět), tedy nechť se aplikuje zákon i za cenu toho, že se tím ipso facto produkuje evidentní bezpráví.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů. Autor je doktor teologie a doktor práv.