Petře, přešel jsi z katolické církve do evangelické. Do jaké míry tě po zkušenostech v katolické církvi uspokojuje prostá evangelická „liturgie“ s důrazem na slyšení slova a společný zpěv?
Podle mého soudu evangelická liturgie je věcně mnohem více zakotvena v duchu evangelia - líbí se mi především její přímost a z ní vyplývající neformálnost, zcela v duchu Kristových slov, i když v ní snad můžeme pozorovat také jistou strohost. Před Bohem si ale vážně nemá cenu na nic hrát a otevřený dialog, kterým vlastně evangelická liturgie je, má ke Kristovým radám blíž.
Na katolické liturgii v klasickém pojetí mi nesedí (prosím bratry katolíky o odpuštění - to, co zde budou číst, jsou mé osobní názory. Mám velkou obavu, že mnohdy až nespravedlivě křivdící) především její formálnost až vyumělkovanost, přílišná rigidita; udržení jednoty příliš draze zaplacené nebezpečím ztráty vnímání obsahu. Taky je nutno věcně přiznat, že moderní katolická bohoslužba se od té naší zase až tak moc neliší, a byl jsem až překvapen, kolik prvků máme společných. Za zcela zbytné či vyloženě škodlivé prvky v katolické liturgii považuji zejména klanění se symbolům a uctívání votivních sošek a obrazů, které jsem nikdy, ani jako katolík, nebyl schopen pochopit, stejně jako do jisté míry hypertrofovanou úctu a modlitby ke svatým a Panně Marii (při velké úctě, kterou k této ženě chovám). Ty mají přitom velmi hluboké kořeny v církvi - až ve 4. století. Rovněž v raném novověku vzniklá modlitba růžence (inspirovaná do jisté míry i zenovým buddhismem) mi nikdy moc neříkala, i když jsem se o ni často poctivě snažil. Osekání těchto prvků v rámci nové, evangelické spirituality bylo podle mého soudu potřebné, ale vedlo někdy k jistému zúžení pohledu a v některých případech mohlo tnout i tam, kam možná nemělo (např. až příliš úzkostlivé odstranění veškeré výzdoby z modliteben, takřka panického strachu z používání symbolů – například kříže, kterým se přitom chlubí jako jediným i apoštol Pavel apod.). Se symboly je to jako s kořením, bez nich se neobejdeme, ale příliš mnoho také škodí.
Cítím absenci možnosti více vyjádřit hlubokou úctu a pokoru při setkání s Kristem při Večeři Páně (např. pokleknutím, soukromou modlitbou) - ta je u katolíků možná prožívána hlouběji. Vůbec v otázce Večeře Páně bude mé chápání asi dosti blízko luterskému proudu. Na druhou stranu velmi obdivuji a za svou přijímám v evangelické liturgii více zdůrazněnou společnou účast všech věřících (včetně vysluhujícího) na Večeři Páně jako zcela rovnocenných bratrů a sester, jak v povolání za Boží děti, tak i v přiznání, že jsme všichni na stejné lodi, jako lidé denně selhávající, a nemáme tedy právo se na sebe hněvat, neodpouštět si či cítit k sobě dokonce zášť.

Zdá se mi, že je ti vlastní hluboká přemýšlivá zbožnost. Jsou nějaké části či pasáže Písma, které tě nejvíce podněcují k promýšlení víry a duchovně obohacují?
Jak by ne, je jich spousta. Vždy mě fascinovalo Horské kázání – myslím, že do jeho hloubky a mnohavrstevnatosti asi nikdy nepronikneme zcela. Oslovuje mě silně 12. kapitola Lukášova Evangelia. Sám mám totiž silnou tendenci dělat si příliš starostí o to, co bude zítra. V mnoha pasážích Janova evangelia mně zase připadá, jako by Ježíš přes propast dvou tisíc let mluvil k nám přímo osobně - tak jsou aktuální! Mnohé části z Pavlových listů, např. chvála lásky (1Kor 13,4-7), vztah k bratru slabšímu ve víře (Ř 14,1-6) s docela překvapivým rozuzlením mě, přiznám se, rovněž velmi oslovují a z tohoto pohledu se rozhodně neodvažuji činit podstatnějšího rozdílu mezi příslušníky různých křesťanských konfesí. Rád čtu Jakubovu „slaměnou“ epištolu. Vždy mě oslovovala kritika farizeů; uvědomuji si, že většina Ježíšových výtek až děsivě sedí na nás, kteří jsme dnes tak trochu v jejich pozici.
Ze Starého zákona jsem nejvíce osloven knihou Rút (asi v ní vidím svou vlastní ženu J.). Rád čtu knihu Přísloví, oslovují mě některé sociální aspekty Levitiku – i když to je velmi těžká kniha – a také některé žalmy, především Ž 23. Jsou ale pasáže ve Starém zákoně, kterým upřímně řečeno moc nerozumím a bolí mě – zejména výzva Izraeli, aby nemilosrdně, v podstatě formou genocidy, skoncoval s Kanaánskými kmeny, která, jakkoli je v Písmu samotném věcně zdůvodněna, mi přijde zcela v rozporu s poselstvím Bible i s MOU PŘEDSTAVOU milosrdného Boha, který přece miluje všechny, i ty Kanáance. Zároveň si ale uvědomuji, že naše chápání spravedlnosti ani zdaleka nemusí odpovídat Božímu pohledu.

Myslíš, že evangelium je šířeno dostatečně? Je podle tebe třeba misie? A jak by případně měla vypadat konkrétně v ČR?
Myslím, že evangelium nikdy nemůže být šířeno dostatečně – jsme jen lidé. Misie je rozhodně potřeba v každém čase, ale její forma se nutně musí měnit s dobou. Misijně může být aktivní každý z nás, ale je třeba začít především s poctivým přiznáním sobě i druhým, jak na tom my, křesťané, ve skutečnosti jsme. Že jsme častokrát nanejvýš nevěrohodnými posly a často svými skutky spíše zamlžovateli Boží zvěsti. Dnešní doba je plná póz a prázdných frází bez obsahu. Kvůli našim hříchům se do podobné pozice častokrát dostává i naše zvěstování evangelia. Vnucuje se zde ono pavlovské „kdybych všemi jazyky mluvil, a lásky neměl, nic nejsem“. Moderní nebo postmoderní člověk je zahlušen prázdnými informacemi a vypěstoval si proti nim značnou dávku imunity. Ale je velmi citlivý na motivy jednání.
Medvědí službou jakékoli církvi jsou restituce majetku - je lepší se raději vzdát jakéhokoli obročí, pokud jeho přijetí pohorší jen jediného z maličkých. Velmi škodí naše tendence ke svatouškovství, předstírání, snaha autoritativně dávat odpověď na všechny otázky, i když v nich sami nemáme jasno. Jen sobě i druhým hezky přiznejme, že často bloudíme, nevíme, co je správné, a pokusme se být otevřenější, vyjít z toho našeho ghetta, kde si všichni docela dobře rozumíme a brbláme na svět kolem nás.
Myslím, že v naší skeptické zemi nepochodíme s americkým způsobem evangelizace a masovými akcemi, ale spíše s trpělivým a každodenním svědectvím o Kristu. Jde o to, aby si lidé nespojovali naši víru s námi samotnými, ale spíše s Ním. Buďme připraveni na zdvořilý nezájem, podivování, odmítnutí, ale třeba i průlom, kde bychom ho vůbec nečekali. A vždy si připomínejme Kristova slova: „nevěstky a celníci vás předcházejí do Nebeského království“.

Děkuji ti za upřímný rozhovor.

Petr Budil pracuje jako vedoucí oddělení sbírek a hmotné dokumentace České geologické služby, oblastní geolog pro Prahu a zástupce oblastního geologa pro Barrandien. Zárověň je předsedou České geologické společnosti. Je autorem cca 70 článků, abstraktů a odborných sdělení, převážně z oborů paleontologie a geologie. Téměř deset let praktikující římský katolík, od roku 2006 člen Českobratrské církve evangelické.

Rozhovor byl pro vydání upraven podle textu z časopisu farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze.
Titulky redakční.

Úvodní část rozhovoru . K článku bylo založeno diskuzní téma.