Letošní Dušičky mi tak trochu proklouzávají mezi prsty, jdu ze služby do služby a nemám mnoho času na tiché soustředění. Včera jsme si s manželem plánovali večerní návštěvu hřbitova. Ve Velvarech nemáme pohřbeného nikoho ze svých blízkých, snad právě proto se na hřbitově můžeme v klidu zamyslet nad naším pozemským časem a prožít slavnost Všech svatých. A za všechny zapomenuté kněžské hroby zapálit svíčku u hrobky s rozpadajícím se litinovým zábradlím, kde je už sto dvacet let pohřben Václav Bernardin, někdejší velvarský děkan. Jenomže hřbitov se večer zavírá - za to můžeme poděkovat vandalům. A kromě toho jsem měla volný jen ten jediný večer mezi dvěma službami a přemohla mě dřímota. V tichu a teple, pod přikrývkou, jsem si vzpomněla na dětská léta, kdy se mi v bezpečí postele"dušičky" pletly s bludičkami nad močály a různými bludnými dušemi z plzeňských pověstí, takto pěkných hororů.

Po vlastech českých a moravských, jakož i evropských, je možné se setkat s pověstí o dušičkové noci, kdy se svět mrtvých a svět živých navzájem prolínají. Tato noc patří zemřelým a údajně není radno je vyrušit. Stalo se, že tu a tam někdo zabloudil do kostela, ještě za tmy - a ocitl se, jak bychom řekli dnes, v nesprávný čas na nesprávném místě. Neboť to byla mše dušiček. A protože mrtví podléhají jiným zákonitostem, nečekalo živého návštěvníka nic dobrého. Naštěstí se všechny místní pověsti v jednom shodují - vždycky se našla aspoň jedna dobrá dušička, která návštěvu z našeho světa včas upozornila, aby pádila pryč.

Strach z mrtvých, to je archetyp, hluboce v nás zakódovaný. Vzpomínám si, jak jsem bezděčně zrychlila krok na nekonečně dlouhé chodbě léčebny, když jsem musela v noci projít kolem márnice. Zvlášť když z okolního lesa se ozýval sýček a zavřeštěla toulavá kočka, což byla nezapomenutelná scenérie léčebny Prosečnice nad Sázavou. Hezky se o tom vykládalo pak doma v Praze, nejlépe u skleničky dobrého vína, ale bezprostředně to prožívat, to opravdu nebylo to pravé. Můj otec neměl zrovna moc pochopení pro takové romantické horory. "Boj se živých", řekl mi docela vážně, "mrtví nikomu neublíží, kdežto živí ano". Ostatně moji rodiče odjakživa nesnášeli horory se záhrobní tématikou, byli toho názoru, že největší hrůzu vymýšlejí a realizují živí lidé. Měli pravdu.

Smrt znamená vykročení do zcela jiného rozměru. Můžeme si ho představovat jako čtvrtý rozměr, jako něco, co se vymyká všem našim zkušenostem, veškerému našemu poznání. Z neznámého máme vždycky určitou obavu, to je normální. Současně nás tajemno láká, proto se, aspoň v dětství, tak rádi bojíme; vždyť mnozí z nás i v dospělosti vyhledávají adrenalinové situace. Musela jsem se sama sobě zasmát, jak jsem si při vzpomínce na pověsti o mši dušiček mimovolně přitáhla přikrývku, tak jako kdysi v dětství, kdy jsem si představovala, že postel je bezpečný stan ve větrné noci plné přízraků. A pak mě, už zase ve snu, napadlo, kde vlastně mají svou mši dušičky z Olšan, a co tatínek a maminka - no, ti se určitě vytratili, zapadli někam do kavárny, na šálek kávy a na cinzano, tak jako vždycky, když něco slavili. Vždyť oni mají svátek, tak jako všichni, kdo nás předešli na věčnost - a to je přece důvod k oslavě!

Probudila jsem se se slzami v očích. Bolest z rozloučení a stesk, to se prostě nedá oddiskutovat., zrovna tak jako lítost, že v tomto časoprostoru své blízké, kteří překročili práh věčnosti, nemůžeme už potkat tváří v tvář. Ale také radost a vděčnost, že se s nimi můžeme spojit v modlitbě, že nejsou pro nás ztraceni.

Autorka pracuje jako lékařka ve fakultní nemocnici v Praze - Motole