Články které píšeme o liturgických gestech jsou zcela jistě podloženy hlubokou myšlenkou, znalostí liturgiky, abstraktním teologickým myšlením, nadhledem a mnohým dalším. Žádný takovýto text ale nedokáže zachytit atmosféru v konkrétním chrámě, které formuje místní tradici a konkrétní spiritualitu. Je zajímavě vědět, že liturgické knihy striktně předepisují to, jak se má chovat předsedající, ale jaká gesta a postoje má vykonávat lid je až na výjimky definováno velice opatrně. Po pravdě řečeno často vůbec. Liturgické knihy nechtějí znásilňovat Boží lid.

Příkladem je obětní průvod. Víme co má dělat kněz a že (obvykle) dva lidé přinesou obětní dary (chléb a víno). O tom co dělají mezitím lidé nevíme zhola nic. Většinou zpívají, ale jestli stojí nebo sedí. Liturgické knihy jim nechávají svobodu, zatímco liturgik (ten kdo pěstuje vědu liturgiku) by lid velice rád viděl stát, což by mělo být znamení participace s těmi kdo jdou. Význam stání při této části liturgie si jistě čtenář sám doplní. Církev tedy klade výš než systém a pravidla člověka.

Úplnou vydanost svému povolání vyjadřují kněží před svým svěcením vleže. Je to i symbolika pomíjivosti člověka? -"Prach jsi a v prach se obrátiš". Foto z baziliky sv. Petra v Římě.

A nyní to nešťastné klečení před biskupem. Případ je to opět velice podobný. Existuje „procedura“ co se má udělat, nikoli jak. Zde je situace ještě zajímavější o to, že v zásadě neexistuje žádné rozumné liturgické gesto, které by ministrant mohl udělat. Zde tedy existují dvě cesty – první je vymyslet si nějaké nové (například „podřepnutí si“), což ale naráží na tradici, která nic takového nezná. Nebo užít nějaké stávající, ale otázkou je které. Pokud zvážíme rozměr rozumné estetičnosti, praktičnosti a to, že biskup musí sedět (tomu to předepisuje liturgická kniha), pak náš výběr není příliš široký, bez ohledu na to, jaký význam má to či ono gesto.

Uvědomme si také, že klečení není pouze před eucharistií, ale také gesto při svěcení, často při žehnání či při udělování rozhřešení. Není jen výrazem úcty a vědomí vlastní malosti, ale také výrazem úcty a poslušnosti. Právě poslední dva atributy činí klečení před biskupem, který je hlavou místní církve, který zpřítomňuje Krista v diecézi, přijatelné a možné.

Před biskupem klečí kněz například při svém svěcení

To které gesto se nám může nelíbit, ale měli bychom si klást otázku, co tímto gestem onen věřící vlastně vyjadřuje. A dále je li toto gesto nevhodné, jakým jiným bych ho nahradil. V neposlední řadě za třetí, je tato změna nutná nebo by bylo vhodnější zachovat svobodu a volnost tohoto gesta? Teprve po tomto procesu může přicházet kritika a návrhy na zlepšení.

V každém gestu je potřeba vnímat nejen jeho obecnou a vždy platnou náplň, kterou se zabývá fundamentální liturgika, ale také vnitřní postoj každého člověka, postoj, který vede k oslavě Boží. Nechci ani v nejmenší snižovat hodnotu pravidel a pouček. Liturgiku považuji za jednu z ústředních teologických disciplín, jen jsem přesvědčen že v každém konání musí být na první místo postaven vztah člověk – Bůh.

Autor je katecheta. Foto archiv redakce. Popis snímků redakční