Pro stavbu chrámu jsou použity materiály, které pochází z přírody, chrám je postaven k oslavě Boha člověkem z darů, které nám sám dává, je ukázkou spolupráce člověka a Boha na společném díle lásky.

Je místem, kde se prvotně slaví liturgie – služba Bohu a Boha. Často se říká, že kostel je domem modlitby, a je to skutečně pravda. Staré kostely jsou doslova nasyceny modlitbami, vždyť se zde modlilo tolik lidí. Pravoslavní teologové říkají, že ikona je oknem do nebe. Kostel je potom obrazem nebe. To je nejlépe vidět na jeho výzdobě. Výška a šířka chrámu symbolizuje velikost Boží lásky a milosrdenství, andělé pak Boží přítomnost a to, že o nás má Bůh zájem, zúžený presbytář skutečnost, že do nebe se nedostanou všichni, ale jen Ti, co pro Pána něco obětují…

Pohled na presbytář kostela v Senetářově ze šedesátých let 20.stol.

Dalším zajímavým prvkem v architektuře chrámu jsou varhany. Často jsou zde vyřezaní či odlití andělé. Chtějí ukázat to, jak bude vypadat nebe – všichni budou radostně chválit Hospodina zástupů. Žalm 89 říká: „O Hospodinově milosrdenství chci zpívat věčně, svými ústy v známost uvádět tvou věrnost po všechna pokolení.“ Zpěv a radost k nebi patří, neboť člověk se raduje, že může uctívat Boha zpěvem jako andělé (srov. Iz 6,3). Proto je zpěv přirozeným projevem modlitby a proto je také vhodné, aby každý, kdo se účastní liturgie, se do něj zapojoval podle svých sil a schopností maximální možnou měrou.

Stropní část chrámu pak může symbolizovat oblohu, ze které kane Boží milost na všechny, kdo pod ní stojí a jsou disponováni k tomu, aby tuto Boží milost a dary Ducha svatého přijali.

Sloupořadí nemá jen funkci statickou. Připomíná nám důležité milníky našeho duchovního života: křest, svátost smíření, eucharistii, biřmování, manželství či kněžství. Tak jako naše cesta kostelem by tedy měla postupně a neochvějně směřovat ke Kristu ve svatostánku, tak i náš život by měl směřovat k Bohu.

Kněžiště prošlo rozsáhlou reformou po II. Vatikánském koncilu. Jaký význam mají jednotlivé jeho části?
Kněžiště jako celek vyjadřuje mnohotvárnost a krásu Božího zjevení. Každý z prvků v něm umístěný je nezastupitelným symbolem, bez kterého by nevynikla universálnost a dokonalost přítomnosti trojjediného Boha v liturgii.

Sedes je sedadlo pro předsedajícího liturgické modlitby. Ukazuje na důstojnost a důležitost kněžské služby. Zde je zviditelněna královská moc Kristova i náš královský úřad. Je místem, kde je zastupována celá obec v osobě předsedajícího, který jako kněz z kněží Božího lidu jménem shromáždění přednáší modlitby Bohu.

Oltář je stolem radostné hostiny i bolestné oběti Pána Ježíše. Oltář má dvojí krásnou symboliku. Tou první je oběť (oltáři se často nesprávně říká obětní stůl, což vyjadřuje jen tuto rovinu), ve které se nám Kristus dává, umírá, abychom my mohli žit. Proměňování je jediná část mše svaté, při které klečíme, protože vnímáme svojí hříšnost, neboť jsou to naše viny, které vzal na kříž a se kterými zemřel, ale brzy vstáváme, abychom Ho napodobili, neboť on vstal k životu a naše hříchy proměňuje v povrch cesty k Němu. Jeho oběť nám dává život. Druhá rovina je skutečnost nebeské hostiny. Jaký by to byl obraz nebe, kdyby nebyla v jeho středu radost ze společenství s Bohem, kdyby každý z nás neodešel nasycen a pln radosti. Proto máme všichni účast na jeho stole, abychom se této hostiny mohli účastnit věčně. Neboť co jiného je nebe než hostina a společenství s Pánem a jeho církví?

Nedávno obnovený interiér dřevěného kostela v Hrabové

Ambon je místem odkud je čteno Boží slovo. Jednou z nejdůležitějších prvků Božího zjevení je Písmo svaté. Duch Páně mluví prostřednictvím svatopisců ke každému z nás při liturgii. Proto je potřeba Písmu vzdávat mimořádnou úctu. Ambon se tak stává místem odkud je tato úcta realizována. Při pohledu na něj si máme být vědomi důležitosti a aktuálnosti Písma pro každého z nás, toho, že by mělo v našem životě zaujímat stejně důležité místo jako při liturgii v presbytáři. Nelze nezmínit také to, že Bůh nás svým slovem živí. Stává se nám pokrmem a posilou pro život věčný, proto je také někdy ambon nazýván stolem slova.

Proč se již ke čtení Božího slova neužívá kazatelny?
Boží slovo a eucharistie tvoří neoddělitelný celek. Často se liturgie systematicky člení na bohoslužbu slova a bohoslužbu oběti. Je to jistě prospěšné a pro liturgiku jako vědu velice podstatné, ne však pro duchovní rozměr liturgie, neboť v eucharistii je naplněno Boží slovo, které dal lidem. Je také pokrmem a posilou pro lidskou duši a bez života z Písma si lze jen těžko představit plný duchovní život z eucharistie. Stejně to platí i obráceně.

Kazatelna měla význam jednak praktický, který v zásadě odpadá v době mikrofonů a reproduktorů, ale také rozměr symbolický, měla být důstojným místem čtení Písma. Tuto roli převzal ambon, který má být co nejblíže je to možné obětnímu stolu, protože jak jinak chápat celé poselství Božího Písma než ve světle Kristovi oběti.

Ambon, nikoliv vyvýšená kazatelna se objevuje i v současných nekatolických kostelích (evangelický kostel na Jižním městě v Praze)

Symbolika teologie sakrálního prostoru je velmi složitá, co si z ní vzít pro duchovní život?
Je vhodné získat jistou sumu vědomostí, které nám poslouží jako podklad pro rozjímavou či kontemplativní modlitbu.
Východní autoři doporučují spojovat nějakou modlitbu či vědomost s úkonem člověka. Když přijdu do chrámu, mohu se na chvíli zastavit a uvědomit si, že na mě padá Boží milost z nebe, cestou do lavice mohu míjet sloupy (mezníky svého života) a děkovat Pánu za to, jak ovlivnil můj život v těžkých situacích a během přípravy oltáře na bohoslužbu oběti mohu přemýšlet nad tím, zdali je pro mne Boží Slovo tak blízké jako ambon k oltáři. Je to jen příklad a jistě se nehodí ho používat stále dokola, ale dá člověku cenné podklady pro modlitbu, která se může ubírat i třeba jiným směrem.
Vše má v architektuře chrámů ukazovat na svobodu, velikost a sílu Ducha, který nás vede kam chce.

Foto: archiv Magazínu ChristNet