Ve čtvrtek 12. června se konal v prostorách Poslanecké sněmovny PČR druhý seminář Náboženské platformy ČSSD, který zaštítili stínový ministr kultury Vítězslav Jandák a stínový ministr vnitra František Bublan. Přítomen však byl jen druhý z nich.

Procházím bezpečnostním rámem, ukazuju občanku a pak se rychle dostávám do jednoho z jednacích sálků poslanecké sněmovny. Je v něm dobře 150 posluchačů. Moc lidí zde nepoznávám, ale objevuje se zde několik známých tváří z politiky či církve.

Na úvod se ujímá slova poslanec Bublan. Konstatuje známou věc, že návrh zákona o narovnání s církvemi byl odmítnut (nedodává, že především hlasy ČSSD). Zdůrazňuje, že mu půjde především o obecný pohled, tedy nejprve se shodnout na filosofii vztahů státu a církví. Stávající návrh považuje za nešťastný, a to proto, že po určité době (tedy po 60 letech) by se církve „zbytečně“ musely soustředit na materiální stránku. Pak stručně předkládá obsah knihy „Církve a stát v EU“ a na příkladě řady zemí zdůrazňuje, že ve většině  z nich se stát na financování církví podílí. Nejprve je třeba vydiskutovat roli církví ve státě a pak vyřešit jejich vzájemný vztah, končí. (Ruhačsky mě napadá, že se tato věc u nás vydiskutovává už skoro dvacet let.)

Po něm vystupuje se svým proslovem rebelující poslanec ODS Jan Schwippel. Připomíná, že se proti návrhu zákona vymezil, ale že to neznamená, že je proti němu. Podle něj není vhodné hovořit o křivdách, ale je třeba vyjít z opačného konce: z ekonomických možností státu. Zdůrazňuje, že je třeba změnit zákon tak, aby byl přijatelný pro co největší počet poslanců.Upozorňuje, že je zde problematický vztah k jiným restituentům a že by zákon mohl být napaden u Ústavního soudu. Je třeba oddělit restituce od vztahů církví a státu. Nejprve je třeba vyřešit jednodušší problém: restituce a pak složitější – vztah církve a státu. Ukazuje na příklad Maďarska a zejména Slovenska, kde proběhly v určité míře restituce a přitom se stát podílí na financování církví. Slovenský model doporučuje. Přimlouvá se za novelizaci komunistického zákona 218/1949 (sic!!!, nevěřím svým uším) a podobně jako na Slovensku či Maďarsku mít smíšený model financování církví.

Pak se slova ujímá Karel Štícha, předseda komise pro majetkové vyrovnání . Po značně nepřesvědčivých rétorických výkonech předřečníků – přerývaných a zastřených - mluví jasným a zvučným hlasem k současné situaci: „O tom, že je něco třeba dělat, se mluví už sedmnáct let,“ předesílá známou skutečnost. Zdůrazňuje, že návrh řeší jak financování církví, tak náhrady škod. Dále uvádí, že návrh vychází z nejdetailnějšího průzkumu majetku církví, který byl zatím proveden. Jedná se o tisíce právních subjektů (3500 farností, dále tu jsou různé řády a biskupství). Na závěr zdůrazňuje, že církve by si odkladem spotřeby zabezpečily podle návrhu zákona samy zdroje financování do budoucnosti.

Dalším řečníkem je mladý právník Václav Valeš, vyučující konfesní právo na Západočeské univerzitě v Plzni. Zdůrazňuje, že podle právní teorie i praxe měl církevní majetek vždy soukromoprávní charakter, ostatně jinak by ho stát nevyvlastňoval – jak při pozemkové reformě po první světové válce, tak komunisté po druhé válce. Představa, že by stát vyvlastňoval stát sebe, je absurdní, opakuje mladý právník na závěr. Jiné názory na charakter vlastnictví církevního majetku během celých dějin až dodnes jsou zcela periferní.

Pak se ujímá slova synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml. Polemizuje s rozšířeným všeobecným omylem o chudobě církve, jež vyplývá z povrchního porozumění Písmu. Církev jako lidské společenství potřebuje jisté zabezpečení ve smyslu slov knihy Přísloví „Nedávej mi chudobu ani bohatství“. Přístup typu: „Ukradené ti nevrátím, protože máš být chudý“ označuje za falešný. Na závěr zdůrazňuje, že církve jsou zde od toho, aby vracely hodnotu slovům pravdivost, svoboda a spravedlnost..

Další řečník, Martin Kupka, hlavní ekonom ČSOB, uvedl, že návrh majetkového vyrovnání neohrozí veřejné finance či makroekonomickou stabilitu. Je však vhodné se zamyslet na jednotlivými parametry, například, zda vyplácení nezrychlit, čímž by výsledná částka byla podstatně nižší než současných často uváděných 270 miliard za 60 let.

Jaromír Jech, místopředseda Svazu měst a obcí pak ve svém příspěvku říká známou věc, že návrh se zpolitizoval. Současný stav, kdy desítky obcí jsou silně blokovány ve svém rozvoji a stovky méně, označuje za krizi.

Pak se ujímá slova Michael Pojezdný OPraem, předseda Konference vyšších představených mužských řeholí. Zdůrazňuje, že premonstráti zde jsou již 900 let a za tu dobu něco vybudovali. Chtějí v této kontinuitě pokračovat, aby se nemuseli stydět před svými předky. Komunistický režim tuto kontinuitu od 12. století přerušil.

V následné diskusi mě zaujal poslanec Schwippel, který se ohání tím, že je třeba chránit zájmy všech daňových poplatníků, jak vyplývá z jeho poslaneckého slibu. Uvádí čísla, že církve dostanou díky majetkovému narovnání podstatně více než dostávají nyní. (Je zjevné, že se mu to nelíbí). Na to reaguje Karel Štícha. Zaznívá zde, jako by ze strany státu docházelo k daru, benevolenci. To je třeba odmítnout. Nejde zde o virtuální majetky. Pokud se zabavené majetky vrátí církvi či uvolní k jiným účelům a finančně nahradí, budou sloužit lépe.

Dále se o slovo přihlásil Mojmír Kalný. Uvádí, že je autorem knihy o restitucích církevního majetku, staré 13 let. Právě na ni se odvolává poslanec Tlustý s tím, že jsou v ní uvedena jiná, nižší čísla, než je uvedeno v návrhu zákona. Mojmír Kalný vysvětluje, že před 13 lety nebyly známy církevní údaje a vycházel jen z odhadů ministerstva zemědělství. Po deseti letech mravenčí práce se na základě církevních údajů došlo k novým číslům.

Do diskuse se pak přihlašuje exposlanec Miloslav Kučera, známý z komunistické doby jako cenzor křesťanské skupiny Oboroh. S lišáckým úsměvem zdůrazňuje, že stát si nic nepůjčuje, stát vrací a proto má právo si stanovit splátkový kalendář bez úroků. Martin Kupka z ČSOB ho však vyvádí z omylu. Pokud má stát závazek, podle pravidel musí být úročen, protože peníze ztrácejí cenu.

Na závěr si ještě bere slovo poslanec Bublan. Po smršti předchozích argumentů cítí potřebu zastat se poslance Schwippela z konkureční ODS. Bublan prý nechce propast mezi státem a církví (jež by vyplývala z faktické odluky po majetkovém narovnání), chce vybalancovaný vztah. Vyjadřuje obavu jednak z toho, že by například saleziáni měli málo majetku, a jiné malé církve by při malém počtu členů by v budoucnu mohli finančně vzkvétat. Hned mu oponuje opat Pojezdný, že řády se mezi sebou budou dělit a mechanismus už je stanoven.

Z celého diskusního panelu si odnáším dva dojmy. Jednak se minimalisticky raduji z toho, že i na půdě ČSSD lze na téma vztahů státu a církví otevřeně a někdy i věcně diskutovat. Druhý poznatek je ale daleko smutnější. Je zjevné, že mnohým politikům současný stav, vyplývající z komunistického zákona 218 z roku 1949, v podstatě vyhovuje a nebylo by jim proti mysli, kdyby současný stav – třeba v modifikované podobě – pokračoval. Hrozivě pak zněla poznámka na okraj, kterou v diskusi vyslovil poslanec Bublan. Řešení vztahů s církví by se prý mělo rozfázovat a nejdříve vyřešit tzv. blokační paragraf. Sám ovšem vyslovil otázku, zda by něco následovalo potom. Nedodává už, co by to prakticky mohlo znamenat. Blokační paragraf by se zrušil, církevní majetek by byl fakticky vyvlastněn a perspektivou by bylo přinejlepším pokračování financování církví ve formě zavedené komunisty. I to je varianta, která je možná na stole.

Na panelu Náboženské platformy ČSSD zazněly kvalifikované i méně věrohodné názory různých stran. V podtextu však vyplynulo, že ČSSD varianta restitucí a odpoutání církve od státu není vůbec blízká. Zdá se, že současný stav jí přinejmenším v některých ohledech vyhovuje.