Článek je pokračováním seriálu o osudech nejvýznamnějších bojovníků proti holocaustu

V prosinci 1942 se skupina Sendlerowé připojila k Żegotě. Přijala několik dalších pomocníků z řad této organizace a byla pojmenována jako Dětské oddělení. Żegota zajišťovala materiál, peníze a kontakty, případně někdy přepravu dětí mimo Varšavu, nicméně jinak bylo oddělení Sendlerowé zcela autonomní a komunikovalo se zbytkem organizace jen výjimečně.

Oddělení pašovalo z ghetta desítky dětí denně. Byly prováženy v sanitkách a pohřebních vozech v rakvích či pytlích pro mrtvoly, zahrabané v odpadcích, vyváděny kanály či přes starou soudní budovu, nahrazující v jednom místě zeď ghetta, případně ve vycpaných pytlích přehazovány přes zeď. Ty starší musely být v přechodných úkrytech urychleně proškoleny v polštině a katolických zvycích.

Sendlerowa se účastnila i terénních akcí a vyvádění dětí z ghetta, ale její hlavní činnost spočívala v koordinaci akcí a vyjednávání. V ghettu musela většinou i nadále jednat na individuální bázi – když v prosinci nabídla masově organizovanou záchranu stovek dětí v katolických klášterech vůdcům ghetta, návrh nebyl na židovské straně přijat – smutný doklad nenávisti, kterou někteří Židé pociťovali ke katolíkům. Argumentovalo se nejen tím, že umístit děti do rukou klášterů znamená riskovat jejich „morální zkázu“ (= konverzi ke katolicismu), ale i tím, že katolíci a jejich kněží neudělali zatím prakticky nic, aby pomohli Židům, za jejichž osud jsou beztak odpovědní, takže nelze připustit, aby si záchranou pár set dětí na poslední chvíli zachránili tvář (v druhém bodě šlo sice o menšinový extremistický postoj, nicméně měl hlasité zastánce i v řadách elity varšavského ghetta).

Odvoz Židů z Varšavského ghetta do vyhlazovacích táborů (fotografie pochází z doby povstání)

Sama Sendlerowa vzpomínala na toto období jako na strašlivý sen, dny nepřetržité hrůzy a vyčerpání. Byla hlavní organizátorkou, klíčovou spojkou uvnitř Dětského oddělení a klíčovou spojkou mezi ním a jednak Żegotou, jednak některými kláštery. Mimo to vypomáhala v terénu a při převýchově dětí. Byla přetížená, takže když ji v roce 1943 zatklo gestapo, bylo to pro ni v první chvíli paradoxně vysvobození.

Zatčení Jolanty bylo jednou z nejdrtivějších ran, které gestapo Żegotě zasadilo.1 Dopadení řadového člena nemuselo díky vysoké úrovni zakonspirovanosti znamenat zas až tolik, Sendlerowa byla ale jiný případ. Znala všechny důležité členy Dětského oddělení na úrovni krycích i skutečných identit. Znala většinu bezpečných domů a klášterů a kněží v oblasti Varšavy spolupracujících s podzemím. Znala řadu vysokých představitelů Żegoty, jejich aktuální úkryty a kontakty. Pokud by promluvila, znamenalo by to zkázu Oddělení a ochromení celé organizace. A co hůř: byla správkyní archivu seznamů úkrytů a identit dětí vyvedených z ghetta. Její výpověď mohla zabít všechny zachráněné děti i jejich opatrovníky. A pokud by zemřela, ty nejmenší by jen těžko hledaly své příbuzné.

Sendlerowa nepromluvila. Ani tři měsíce živoření, výslechů a brutálního mučení v Pawiaku2 ji nedokázaly zlomit. Vyšetřovatelé naštěstí netušili, jak obrovský úlovek se jim podařil, na druhé straně ale věděli, že není pěšák a považovali ji za významnou spojku. Ona je zase vytrvale přesvědčovala, že je běžnou spojkou v organizaci tak zakonspirované, že jim nic říci nemůže, protože nic neví. Pochybovali o tom, a vyslýchali ji tak důkladně, že si z mučení odnesla doživotní následky, nicméně nakonec jí zřejmě uvěřili.

Sendlerowa byla odsouzena k smrti, ale Żegota podplatila strážce ve věznici, takže ti ji propustili a napsali na seznam popravených. Zmizela v polském podzemí, vyléčila se ze svých ran a částečně se ještě podílela na práci pro pomoc Židům, byť již ne tak aktivně, nakonec dny horečné činnosti skončily – ghetto již bylo zlikvidováno. Podporovala též varšavské povstání.

Po válce zajistila předání archivů Dětského oddělení židovským organizacím, které se tak mohly dětí ujmout, v drtivé většině jako sirotků, jejichž všichni příbuzní byli nacisty vyvražděni. Sendlerowa se vrátila k práci pro důchodce a sirotky. Musela čelit perzekucím, neboť jako členka Żegoty a účastnice varšavského povstání byla součástí komunisty nenáviděného „západního odboje“. V důsledku „tvrdého výslechu“ v roce 1949 předčasně porodila syna, který krátce poté zemřel, zbylé dvě děti nesměly studovat. Měla být i uvězněna, ale postavil se za ni jeden vysoký funkcionář strany (měl za manželku Židovku, kterou zachránila).

Jako socialistka se v roce 1948 stala automaticky členkou Polské sjednocené dělnické strany, kterou v roce 1968 opustila na protest proti brutálním zásahům proti demonstrantům a antisionistické kampani, která vyhnala z Polska většinu zbylých Židů. V roce 1965 byla prohlášena za spravedlivou mezi národy, komunisté jí ale nepovolili výjezd do Izraele, takže svůj strom v Aleji spravedlivých3 mohla zasadit až v roce 1983. V roce 1999 připravily studentky střední školy v Kansasu na základě krátkého novinového článku o Sendlerowé jednoaktovou divadelní hru Life in a jar (Život v zavařovačce), která přinesla Sendlerowé světovou slávu (má už za sebou 250 představení v Americe i Evropě, jakož i vysílání v rozhlase).

Devadesátiletá stařenka se tak stala, ne vždy ke své radosti, předmětem zájmu novinářů a televizních kamer. Žádnou slávu si pro sebe nenárokovala a při každém hovoru připomínala své již zemřelé spolupracovníky. Např. Schultzovou, o níž řekla, že dokázala zrealizovat i věci, které ona sama považovala za nemožné. Řekla: „Každé dítě zachráněné s mým přispěním jen dává smysl mé vlastní existenci a není důvodem ke slávě.“

V roce 2003 obdržela nejvyšší polské civilní vyznamenání, Řád bílého orla, v roce 2004 pak vyšla její biografie „Matka dzieci Holocaustu“. V roce 2007 se stala rytířkou Řádu úsměvu4 a byla navržena na Nobelovu cenu míru. Sama si ale nejvíce vážila osobního dopisu, který jí v roce 2003 zaslal Jan Pavel II. Zemřela na zápal plic 12. května 2008. V den její smrti ještě asi 700 z 2500 jejích dětí.

Poznámky:
1) další přišla o rok později, kdy byl zatčen velitel Żegoty Julian Grobelny
2) věznice gestapa ve Varšavě
3) v Aleji spravedlivých měl mít původně každý spravedlivý svůj strom, ovšem z prostorových důvodů byla tato myšlenka později opuštěna
4) mezinárodní vyznamenání určené těm, kteří se zasloužili o dětský úsměv

Nadpis redakční