Měl jste po tom svém prvním zatčení aspoň chvíli klid?

Ani ne, pořád mě sledovali. Jednoho dne v září jsem přišel ze školy a obědval rajskou omáčku, a jak jsem měl žízeň, tak povídám: „Slečno, prosím vás, přineste mi něco na zapití.“ Vypil jsem to na ex, to si přesně pamatuju, a najednou buch buch na dveře – a estébáci. „Tak, pane kaplane, půjdete s námi.“ Já jsem povídal „Hoši, neblbněte, nemáte to jistý, zas mě pustí a budete mít ostudu.“ On říkal: „Dojezte to a jdem!“ Tak mě sbalili, dovezli na estébárnu v Domažlicích, tam mně nasadili klepeta a řekli: „Jedem!“ A víš, kam mě vezli? Do Budějovic. Koukal jsem z auta – ruce v klepetech - jak lidi na polích dobývají brambory, ohníčky hořely a já jsem si připomněl mládí, kdy jsme pekli brambory. A říkal jsem si: „Bože, že já blbec nejsem takovej normální sedlák nebo chalupník, který sbírá brambory. Já se tady furt musím takhle kodrcat, protože jsem farář…“

Nebylo to poprvé. Jednou předtím jsem vedl pohřeb po Domažlicích a tam zas zametali nějací lidi hovínka. Já jim to tak záviděl. Byl už jsem s nervama hotovej. Jednou jsem dokonce zkolaboval přímo u oltáře. Musel jsem si odjet odpočinout do Bechyně. Tak jsem si říkával: „Pane Bože, kdybych byl býval tím metařem, tak jsem měl svatý pokoj a klidný život. A takhle…“

No nic. Z Domažlic mě dovezli do Budějovic na Lannovku, kde byla hlavní estébárna. Vedli mě do ní a viděli mě kluci z malého semináře. Ti koukali, jak mám kolár a zašitý ruce. Já si říkal: „Venco, ty máš ostudu, to je hrozný.“

Jak se k vám v Budějovicích chovali?

Musel jsem se svlíct a bachař zapisoval evidenci. A povídá: „Hm, Václav Dvořák... Heleďte, nemáte bráchu?“

„Mám dva.“

„Bohouše nemáte?“

„Mám.“

„Není tesař?“

„Je.“

„S tím já jsem dělal,“ povídá.

A já na to: „No tak to budu mít aspoň u vás protekci, ne?“

Hodili mě na celu. Bylo září a už bylo chladno. Říkal jsem si: „Tak, Venco, to taky nemusíš vydržet. Musíš cvičit a otužovat se.“ Tak jsem ráno cvičil a oni na mě klepali, ale myslel jsem si: „Trhněte si nohou.“ Asi v deset pro mne přišli a vezli mě v klepetách na výslech na Lannovku. Bachař mě strčil do místnosti, kde byl stůl a za ním křeslo pro vyslýchajícího. Bachař říká: „Seďte klidně, jste pozorován, pan vyšetřující přijde za chvíli.“ Jak tak sedím, tak jsem si pro potěchu přečetl lejstro na stole, které bylo nadepsáno „StB Domažlice“ a čtu: Na váš rozkaz sdělujeme, že Václava Dvořáka, kaplana v Domažlicích, přísně hlídáme. Tak si říkám: „No prosím!“

Za chvíli přišel pan referent, mladej kluk. Koukáme chvíli na sebe a on povídá: „Vašku, já jsem si hned myslel, žes to ty.“ Já říkám: „Václave, co ty tady?“ On to byl Vašek Rubáš z Bezděkova u Klatov, co se mnou bydlel na lágru v reichu v Linci! Byl to takovej chlastoun a holčičkář, co chodil do bordelů a neměl prachy. A já vůl mu ještě půjčoval.

On říká: „Tak vy jako církev nám chcete rozbourat republiku? Pamatuj si: když půjdete proti nám, tak církev zničíme, my vás rozdupeme!“ Já jsem povídal: „To víš, že nás můžete rozdupat, vždyť máte všecky zbraně a všecko.“ A pak jsem to zkusil: „Hele, pamatuješ si ještě, jak jsme spolu byli na lágru?“ a on: „S tím jdi do hajzlu. Teď tě vyšetřím, a co řekneš a podepíšeš, to předám soudružce Kravkové, a ta rozhodne, jestli půjdeš domů, nebo jestli půjdeš sedět.“ Vyšetřovali mě kvůli tomu nepodařenému útěku Tondy Prokeše. Říkali, že jsem o tom věděl a chtěli ze mě dostat, jak jsem mu pomáhal. O tomhle ale já opravdu nevěděl, tak jsem se snadno obhájil.

Takže vás pustili?

V půl jedné přišla soudružka Kravková a řekla: „Pustit!“. Já letěl na dráhu a v pět nebo v půl šesté už jsem byl v Domažlicích. Přijdu před děkanství a najednou se od loubí odlepil domažlický estébák a povídá: „Tak co, už jste tady doma?“

„No, vy mě pořád naháníte jako psa a já nic nedělám.“

„Teď po vás teprve půjdeme, dejte si sakramentsky pozor!“ Na děkanství byl taky brácha, protože katecheta Karel Brčák telefonoval k našim domů, že mě sebrali, a brácha honem přijel. Tak jsem povídal: „Hele, brácho, je to v pořádku, jeď domů.“

Jak vypadal ten „přísnější režim“?

Zkoušeli různé metody. Třeba vždycky když byly poutě, tak už dva nebo tři chlapi stáli před kazatelnou a snažili se mě chytit za slovo. Věděli už, že je znám a já jim říkal: „Hoši, musíme se nějak dohodnout, ne?“ Anebo zkoušeli jinou taktiku. To už nastupovali církevní tajemníci. V Domažlicích ho dělal truhlář, který měl kus ruky pryč. Ten za mnou přišel: „Velebný pane, vy se tady dřete a my vidíme, jak jste utahanej. My bysme vás třeba mohli přeložit na nějakou malou farku, abyste neměl tolik práce, abyste si odpočal.“ Já mu povídám: „Pane kolego, já nejsem žádnej státní ouředník, mým šéfem je biskup, jenom ten mě může přeložit. To musíte jít za ním.“ To samozřejmě neudělali. Viděli, že se mnou nehnou, tak mě nakonec v listopadu 1951 hodili k pétépákům, oficiálně k Pomocným technickým praporům.

A kam jste musel narukovat?

S vojenským kufříkem jsem přijel k posádce Města Libavá, což byl velký vojenský prostor. Tehdy tam bylo povoláno hodně kněží. Byl tam celý farářský útvar, 160 chlapů. Samí faráři! Od 28 let asi do 50. Já jsem narukoval 1. prosince a osmadvacátého jsem dostal balík z Domažlic. Na tom balíku bylo nakreslených 30 křížků. Mně najednou došlo, že je mi 30 let...

V Libavé nás nastěhovali do prázdných baráků po Němcích, které už před námi na chvíli obývali Romové – takže žádný přepych. Byla zima a chtěli jsme topit, ale krovy na půdě už byly rozebrané, takže jsme na dříví chodili do lesa.

 

Mons. Václav Dvořák je jedním z kněží, jejichž víra byla zkoušena v komunistickém vězení. Po roce samovazby vydal toto svědectví: Pane, dávám ti celou svou svobodu. Vezmi si do rukou můj život a udělej, co chceš. Poté, jak sám říká, se jeho víra stala jistotou.

Byl klíčovou postavou celé jedné větve české podzemní církve – doprovázel k tajnému kněžskému svěcení i Tomáše Halíka. Setkával se s takovými osobnostmi, jako byl Josef Zvěřina, Antonín Mandl nebo Jiří Reinsberg.

Čtenář knižního rozhovoru jako by sám slyšel Václava Dvořáka mluvit. Ačkoli ho život naučil vyjadřovat se i neuhlazenými slovy, zachovává si i ve svých 87 letech svou typickou noblesu. Text knihy je doplněn bohatou obrazovou přílohou.

Mazanec, Jan: Čím to je, že jste tak klidný?
KNA 2008
Citace ze 4. kapitoly: Zkouška víry, str. s. 83 - 86