Přijel jste na Velehrad s nějakým očekáváním, s nějakou vizí?
Je to vize podobná jako při jiných setkáních mládeže. Očekávám, že zažiji živé a mladé společenství církve. O to jde. Společenství, které žije s Ježíšem a které je součástí tajemného Kristova těla a prožívá tuto hlubokou vnitřní jednotu s Kristem. Každý si to nemusí uvědomovat, ale ti, kteří si to uvědomují, do toho ty další vtáhnou. A mají možnost se setkat a dotknout.

Máte pocit, že Activ8 je v oproti jiným setkáním v něčem jiný?
Tak správně bych na tuto otázku měl odpovídat až tu pobudu trochu déle, ale na první pohled každý vidí, že je tu především setkání mládeže dvou národů. Je tady rovněž jasně vidět, že prožíváme paralelní setkání se Světovým setkáním mládeže, které je na druhé straně zeměkoule. Už tím je to jiné. Je to také kratší setkání, než bývá obvykle. To, že jsme jsme spojeni s druhou stranou zeměkoule, nám přináší trochu netradiční časy. Má to plusy i mínusy – uvidíme, jestli při závěrečné mši nepřevládne spánek a únava, jestli bude možné ještě kázat, anebo už jen vykládat anekdoty, aby se udržela pozornost.

Co jste si odvezl z minulých setkání mládeže?
Vždycky to bývá setkání s mladými, ale různého typu. Na jedné straně se člověk setkává s jejich problémy, starostmi, s tím, jak chyby jiných dopadají na konkrétní mladé a jak to potom nesou. Na druhé straně je vidět spoustu šťastných, krásných a radostných mladých lidí. Někteří to třeba neměli tak těžké, jiní ano, ale zvládli to úspěšně. Je to pro mě vždycky povzbuzením – když člověk při pohledu na mládež ve světě smutní, tak na setkáních vidí něco jiného. O mládeži se říká, že je naděje církve. Já takové fráze nemám rád, ale když vidím konkrétní mladé, kteří opravdu přijali svůj vztah ke Kristu a žijí podle něj, tak si říkám – ano, tady je budoucnost církve, tady je naděje.

Co je pro mladé na setkání jako je Activ8 nejdůležitější?
Když to zevšeobecním, tak tomu hodně uberu. Rád bych nechal prostor pro situaci každého zvlášť, která je vždycky trochu jiná. Ale stojí za to povšimnout si takových bodů jako - nejsem sám. Z mnoha míst, odkud mladí přišli, jsou sami, anebo je jich maličko a je pro ně, myslím si, velkým povzbuzením, že tady mají možnost prožít setkání se spoustou mladých lidí, kteří jdou podobně jako oni za Kristem. Je to důležité pro jejich identitu. A důležité je i to, co tu ten člověk konkrétně prožije. Vzpomínám na jedno setkání před řadou let, ze kterého jsem dostal pohled od několika mladých z jedné farnosti, kteří nikdy v žádném společenství nebyli. Skrze to, na setkání zažili, se rozhodli založit společenství. A aby nemohli couvnout, tak o tom napsali mě. Je to trochu úsměvné, ale viděl jsem, že pro ně to byl objev. Pochopili, že je moc důležité, aby pokračovalo, co tady zažili.

Před chvilkou jste mluvil o mládeži jako naději církve. Co považujete za největší nebezpečí pro jejich životy?
To nejhorší je opustit Krista. Pokud půjdou za Kristem i přes všechny své slabosti, kopance a vnitřní zrady, tak to všechno může přikrýt Boží milosrdenství. Pokud ale mladý člověk řekne Kristu nestojím o tebe, tak se s tím těžko něco dělá. Pokud má člověk touhu jít za Kristem a být součástí církve, tak i přes všechny své slabosti tou nadějí bude.

Existuje něco, co vám na dnešních mladých vadí?
K problémům dnešní mládeže bych řadil často určitou nerozhodnost, že odkládají přijetí zodpovědnosti. Správné je žít přítomnost, ale realita bez výhledu a bez cíle člověku škodí. Někdy se mi také zdá, že je příliš velká soustředěnost na sebe a méně se už myslí na druhé. Těžko pak lze mluvit o skutečné lásce. Ono vždy bylo těžké přijmout oběť, ale dnes se příliš dbá na příjemnost a život bez problémů. A to je určitě zavádějící a je dobré si to uvědomit.

Existuje naopak něco, co na mladých lidech obdivujete?
Na řadě mladých obdivuji, že se dovedoudou pro druhé nasadit. Ač jsou třeba hodně mladí, tak dovedou být velmi velkorysí. Jen jim přeji, aby dokázali vytrvat.

V čem vy osobně spatřujete svoji konkrétní roli, své poslání pro mládež?
Biskup má být v církvi tím, okolo kterého se vytváří společenství. Proto chci být tam, kde se společenství schází a kde roste. Uvědomuji si, že můj úřad s sebou nese určitou náročnost. Pokud se má okolo biskupa vytvářet společenství, tak proto, že v něm má reprezentovat Krista. To cítím jako velkou zodpovědnost pro sebe a přiznávám lidskou slabost, že mnohokrát cítím, že nedosahuji toho, k čemu jsem povolán. Nejpodstatnější ale je, abychom byli ve vztahu vzájemné lásky a v Ježíšově jménu. On slíbil, že tam kde jsou dva nebo tři v jeho jménu, tak on bude uprostřed nich. Je potřeba, aby mladí lidé mohli zakusit a zažít blízkost Kristovu.

Foto: archiv autora