Článek J. G. Kohla, který vyvrací údajné omyly Zuzany Roithové je plný nepřesností (abych použila také jiné slovo než omyl).

V úvodu začnu tím, co je přesné, a to část nadpisu. Manželství je skutečně smlouva, a to i podle kanonického práva: Manželství je vytvářeno souhlasem stran zákonně projeveným mezi osobami právně způsobilými; žádná lidská moc nemůže tento souhlas nahradit (kán. 1057 § 1 CIC/1983). Také např. kán. 1055 § 2 výslovně používá termín „manželská smlouva“. Dále pak článek již touto přesností nevyniká. Nerozlišuje totiž mezi obligatorní a fakultativní formou civilního sňatku. Obligatorní církevní sňatek (dokonce s trestními následky pro duchovního, který by oddával dříve, než byl uzavřen civilní sňatek) zavedli skutečně až komunisté. Církevní sňatek platný před státem existoval od vzniku ČR, současně mu však byl naroveň postavený i občanský sňatek (církevní sňatek tedy nebyl jedinou formou sňatku a matriky byly vedeny jak církví, tak úřady).

Nijak nezpochybňuji také skutečnost, že v některých evropských zemích je povinný civilní sňatek, pouze neznám důvod, proč by tento stav měl být pro věřící výhodný. Autor z pozice katolického teologa volá po povinném úředním úkonu, který je zásadně odlišný od církevního obřadu. Chtěla bych připomenout, že katolická církev bere velmi vážně manželství uzavřená civilní formou, pokud se jedná o nepokřtěné, protože hájí přirozeně platné manželství (rovněž považuje za platnou – s určitými výjimkami - i většinu civilních manželství křesťanů jiných křesťanských církví). Platná jsou i civilní manželství katolíků, kteří formálně odpadli od katolické církve. Církev tedy všechna tato civilní manželství respektuje a nezastává názor, že pouze manželství uzavřená kanonickou formou jsou platná (ve své praxi opakovaně čelím dotazům jak to, že je naše manželství platné, když bylo uzavřeno pouze civilně).

Autorovo volání po tom, že občanská instituce nemá poučovat občany o hodnotě a účelu manželství, je voláním po hodnotovém vyprázdnění práva a deklarací frekventovaného názoru, že manželství je jenom papír a ten my stejně nepotřebujeme. Myslím, že není od věci, pokud i stát bude říkat, že bere manželství vážně a nepovažuje je za formální registraci na úřadě. Důraz na úctu a respekt k hodnotám není výlučnou sférou vnitřního života církve, ale měl by se přenášet i do celé občanské společnosti. Na závěr jen připomenu důraz církve na manželství jako instituci přirozeně platnou v dokumentu Manželství a fakticky existující soužití (32): „Tíhnutí k manželskému svazku je pro lidskou osobu přirozené. Na tom všem pak stojí právní aspekt manželské smlouvy a vznik autentického manželského svazku.“

Ing. JUDr. Marie Kolářová je kancléřkou Arcibiskupství pražského.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.