Pius XII.

Eugenio Pacelli byl italský šlechtic z rodu, který dlouho a věrně sloužil Svatému stolci. Vystudoval teologii a právo, stal se knězem a vstoupil do služeb Státního sekretariátu, kde dlouho spolupracoval s kardinálem Gasparrim.

Stal se z něj špičkový diplomat a byl nunciem nejprve v Bavorsku a později v Německu. Vyjednával o konkordátech – na lokální úrovni (Bádensko, Bavorsko) poměrně úspěšně, na celostátní marně. Nešlo jen o to, že v zemi měli silné pozice levice a liberálové, kteří měli k církvi velmi nepřátelský postoj, ale též o to, že německé vlády padaly jedna za druhou tak rychle, že se s nimi nedalo rozumě jednat. V Německu získal dvě hluboké zkušenosti s komunismem: nejprve byl jeden z mála diplomatů, co neuprchli z Mnichova a prožili v něm krátkou existenci Bavorské republiky rad. Později vedl tajná jednání o osudu katolíků v Rusku se šéfem sovětské diplomacie Čičerinem. Obojí bylo velmi deprimující a patrně to ještě posílilo jeho přirozený odpor ke komunismu.

V únoru 1930 Pacelli nahradil ve funkci státního sekretáře svého velkého učitele, kardinála Gasparriho. Vedl spoustu jednání a mimo jiné vyjednal i tzv. Říšský konkordát. Podle některých tím výrazně pomohl Hitlerovi na cestě k moci a zničil katolickou stranu Centrum, ovšem na straně druhé je třeba uvážit, že druhý efekt nebyl jeho cílem (vlastně věřil, že nenastane) a Hitler by se k moci stejně dostal, byť by to možná trvalo déle a bylo krvavější. Pacelli se snažil ochránit církev v Německu před nacisty a to se mu částečně povedlo, i když v průběhu dalších let mnoho bodů konkordátu bylo nacisty porušeno a mnoho katolíků, včetně kněží, zavražděno.

Když si Pius XI. vybral Pacelliho za svého státního sekretáře, vlastně si už vybíral svého nástupce. Velice si ho vážil, byl přesvědčen, že z něj bude jeden z největších papežů, připravoval ho na papežský úřad a udělal vše proto, aby se jeho nástupcem skutečně stal. Pacelli byl spolu s kardinálem Faulhaberem skutečným autorem encykliky Mit brennender Sorge, která odsoudila nacismus. Pius XI., v té době těžce nemocný, ji pouze podepsal.

Když se Pacelli stal papežem (stalo se tak na den jeho 63. narozenin), z úcty ke svému předchůdci přijal jméno Pius XII. Na papežský trůn tak usedl konzervativní reformátor. Tento rozpor je veskrze zajímavý, protože většina těch, co na něj vzpomínají, mají na paměti jen tu první položku (pro niž jej církevní liberálové zhusta nenávidí a konzervativci milují). Pius XII. přitom mimo jiné zcela přeoral katolickou biblistiku a její zásady (Divino atlante spiritu), proměnil tradiční pojetí církve a role laiků v ní (Mystici corporis a Mediator Dei) a definoval nově vztahy mezi filosofií, vědou, evoluční teorií a katolickou vírou (Humani generis). A samozřejmě taky vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie. Během několika let svého pontifikátu doslova zmezinárodnil na nejvyšších postech dosud italskou církev. Jako vůbec první z papežů vydal systematické směrnice pro pastoraci a opečovávání migrantů (Exsul familia) a podpořil misie, především v Africe (Fidei donum). Jako první papež nechal ve větší míře překládat své dokumenty a proslovy do lokálních jazyků, či je sám používal.

Jan XXIII. kdysi prohlásil, že nechápe, proč jeho mají za reformátora, protože pouze dokončil to, co jeho předchůdce započal. Nutno ovšem říci, že Pius XII. si patrně představoval vyústění svých reforem poměrně jinak. Byl tradicionalistou v mnoha ohledech a tvrdě prosazoval papežskou autoritu. Právě značné posílení liberálních proudů v církvi a úpadek papežské autority za jeho následovníků vedou k tomu, že někteří jeho obdivovatelé o něm mluví jako o „posledním skutečném papeži“.

Zásadní problém, který se pojí s osobou Pia XII. a který vede k tomu, že mnoho lidí zuřivě útočí na jakékoliv zmínky o možnosti svatořečení papeže, který zemřel v pověsti svatosti, jsou otázky, které se rojí okolo politické a morální role, kterou sehrál okolo druhé světové války. Spor o tuto roli je složitý a v podstatě spíše ideologický a emociální, než založený na faktech. Nejradikálnější kritikové Piu XII. vyčítají, že z hlediska politiky a morálky naprosto selhal, že byl Hitlerovým papežem a antisemitou a holocaustu přihlížel a ani ho neodsoudil. Tuto nejtvrdší formu kritiky je možno na místě odvrhnout jako zjevnou a sprostou lež. Problém je, že různé náznaky, tóny a podtóny těchto tvrzení se objevují i u serióznějších kritiků. Jednak protože jde o velmi rozšířené mýty, jednak protože v mnoha případech jde o kydání špíny na terč zvolený z „jiného důvodu“. A katem je, že fakta poskytují ve skutečnosti pramálo munice.

Pius XII. nebyl pronacistický papež a proti holokaustu bojoval. Nebudu zde vypisovat jak, to si nechám na článek v sérii Světla v temnotách, faktem ale je, že pomáhal hodně. Více než kdokoliv jiný. Přejdeme teď k rozboru té hlavní a nepřehlédnutelné výčitky, která praví, že holokaust dostatečně ostře a jasně neodsoudil, ač o to byl žádán, a že v tom dokonce bránil i svému předchůdci. Ta výčitka je v určitém smyslu pravdivá. Ovšem pravdivá neznamená oprávněná.

Zaprvé ji můžeme zpochybnit úplně. Pius XI. I Pius XII. několikráte jednoznačně odsoudili rasismus. Jestliže např. Leo Pavlát tvrdí, že slavný výrok „o lidech pronásledovaných díky jejich národnosti a rase“ se týká pouze pokřtěných Židů, tak se dopouští nedokazatelné účelové interpretace. Pius XII. mluvil jednoznačně obecně v této i při jiných příležitostech a určitě měl v tu chvíli na mysli, kromě Židů, i například Poláky či Cikány, v té době též masově vražděné. Při této příležitosti si neodpustím return Pavlátových vlastních slov: „Rozhodně neměl na mysli pouze pokřtěné Židy, jinak by je mohl jmenovat přímo.“ Pavlátova argumentace, mezi kritiky Pia XII. velmi rozšířená, má jednu velkou slabinu – jakýsi antisemitismus naruby. Židé jsou podle něj něco jiného než ostatní národy. Antisemitismus není forma rasismu, je to něco jiného a je třeba to tedy odsoudit zvlášť, odsouzení rasismu nestačí, to se židů rozhodně netýká. K tomu lze říci jen jedno – možná tak uvažuje Leo Pavlát a další kritikové, nicméně Pius XII. tak určitě neuvažoval. Když nařídil ukrýt italské Židy v klášterech a ve Vatikánu a na jeho exteritoriálních územích, nechal je ukrýt všechny, křest nekřest.

Není tedy pravda, že papež zcela mlčel. Přejděme k bodu, že byl žádán. Ano, byl. Chtěli to Spojenci (kteří doufali, že jim to pomůže ve válce). A chtěli to i židovští představitelé, zejména ti sionističtí (víc Židů pro Palestinu a myšlenku sionismu). Kritikové v tomto bodě ovšem zatajují velice podstatné skutečnosti. Jestliže židovští představitelé z Jeruzaléma a USA prosili papeže o vyjádření, židovští předáci z Německa a Itálie prosili, ať se nevyjadřuje. A už vůbec se nedovíme, že papež svoji pomoc Židům a své vyjadřování v této věci opakovaně konzultoval s vrchním římským rabínem Zollim a ten jeho „tichý postoj“ schvaloval.

Poslední otázka. Banální a dětská. Proč? Proč nepromluvil příměji? Někteří kritikové mluví o morální povinnosti papeže hlasitě a přímo a výslovně odsoudit holokaust. Ale měl opravdu papež tuto povinnost? Myslím, že ne, na rozdíl od povinnosti pomoci. Jestli je něco jisté, tak to, že Pius XII. považoval výslovnější promluvu za naprosto kontraproduktivní. Fascinují mne absurdně naivní představy, že papež by promluvil a Židé by byli zachráněni. Že by jim to strašně pomohlo. Nevím, kde se v lidech berou, o jaká fakta se opírají tyhle sny. Pius XII. byl pevně přesvědčen (a měl proto dobré reálné důvody), že jeho proslov by situaci ještě zhoršil a vedl by ke krutému pronásledování katolíků. To někteří kritikové připouštějí a vykládají to jako zbabělost, strach podstoupit oběti. Pomineme-li však fakt, že život katolíka má jistě stejnou cenu, jako život Žida, je třeba upozornit na jeden detail. Katolíci na územích Osy ukrývali a podporovali statisíce Židů. Pokud by ale pronásledování katolíků výrazně zesílilo, nebylo by to dál možné. Opravdu si kritikové myslí, že papežovou povinností bylo promluvit a zabít tím i ty Židy, které se dosud podařilo chránit? Pokud ano, měli by to říci přímo. Pochybuji, že se odváží.

Jistě se můžeme přít o to, zda Pius XII. udělal vše dobře. Zda nemohl jednat lépe. Taktičtěji. Strategičtěji. Efektivněji. Ovšem Pius XII. byl člověk. Ne neomylný (pokud tedy nemluvil „ex cathedra“). Určitě se snažil, to musí vidět každý, kdo si projde jeho kroky. Chyby určitě nějaké udělal. Chybovati je totiž lidské. Určitě je ale neudělal úmyslně. Přečteme-li si knihy kritiků papeže, jako jsou John Cornwell, Leo Pavlát či Israel Gutman, dovídáme se hlavně, co podle nich neudělal a co měl udělat, maximálně ale mlčí o tom, co udělal. Naopak papežovi obhájci, jako Pierre Blet, David G. Dalin či Martin Gilbert, vypočítávají, co udělal a proč. Myslím, že systematická absence zásadních pozitivních údajů v k Piovi XII. kritické literatuře je poměrně všeříkající.

foto: Wikipedia Commons