Následující exklusivní ukázky pro Magazín ChristNet pocházejí z knihy rabína Lionela Blue Zadními vrátky do nebe, v originále A Backdoor to Heaven. Kniha u nás kdysi kolovala v samizdatu a přeložil ji tehdy mons. Hermach. Je to osobní vyznání rabína, který hledá svou životní cestu na troskách zničeného světa židovské kultury. Připomíná Gilberta K. Chestertona, Roberta Fulghuma a Thomase Mertona. Autor dokáže spojit naprostou upřímnost s typicky britským - a samozřejmě židovským – smyslem pro humor. Dokáže psát o mystice stejně přesvědčivě, jako o problémech sexuality nebo totalitního myšlení. Kniha vydaná nakladatelstvím TARTAROS (www.tartaros.cz ) se objeví na knižních pultech na konci října a lze ji zakoupit i přes Knihkupectví ChristNet.eu. Vychází v novém překladu známého překladatele Miroslava Jindry (mimojiné přeložil světoznámý román Hlava XXII).

Lionel Blue

Lionel Blue (* 6. 2. 1930) je britský rabín a spisovatel. Je prvním rabínem v Británii, který se jako gay přihlásil ke své orientaci. Pochází z Londýna, studoval historii a vorce 1960 byl ustanoven rabínem. Slavná byla jeho rozhlasová vystoupení na BBC. K jeho osobním paradoxům patří i to, že je znám nejen jako skvělý vypravěč a znalec spirituality, ale také jako znalec kuchyně. V roce 1997 se mu podařilo překonat vážnou nemoc.

Část 1.

K Bohu se dá dojít mnoha cestami. Znal jsem jednoho studenta, který si přečetl Summu Tomáše Akvinského, řekl si: „To je ono,“ vzdal se plánované kariéry, přestoupil na jinou víru a stal se knězem. Ve středověku žijící Juliána z Norwiche dostala ošklivou chřipku a ve vysoké horečce měla vidění. A pak z nich žila po celý zbytek života a nakonec ji zazdili za oltářem norwichského kostela. Židovského surrealistického básníka Maxe Jakoba zastihl náboženský prožitek dokonce přímo před Sacré Coeur; konvertoval ke katolicismu, uchýlil se do klášterního ústraní a zemřel před deportací do koncentračního tábora. Jeden můj přítel přešel od trockismu k talmudu a žije teď šťastně v jednom ortodoxním židovském semináři. Ti všichni přistoupili k náboženství předními dveřmi, řízeni vírou, jistotou přesvědčení a vizemi.

Obálka knihy vydané nakladatelstvím TARTAROS. Knihu lze zakoupit přes Knihkupectví ChristNet.eu

Se mnou to bylo jiné. Já jsem k víře vrávoral a klopýtal a na Boha jsem narážel nejen na místech k tomu účelu vyhrazených, ale i tam, kam slušní nábožní lidé stěží zabloudí. V této knize se pokouším podat pravdivou zprávu o tom, co se dělo, a odhodil jsem asi šest závojů. Ten sedmý zůstává pevně na místě, stejně jako fíkový list kryjící mé pohlaví (byť ho musím občas poodhrnout).

Napsal jsem ji pro lidi, jako jsem já, kteří neprocházejí náboženskými předními dveřmi, ale jdou se podívat, jestli není náhodou odemčeno vzadu, popřípadě se k němu pokoušejí prolézt v noci oknem jako onen zloděj zmíněný v bibli. Takový přístup se může hodit skutečně nevěřícím jedincům, jejichž řady nyní dost prořídly – lidem zvědavým na to, jak si vlastně v náboženské zoologické zahradě může připadat zvíře, oddělené od skutečnosti drátěným plotem víry. Na druhé straně však může zaujmout i náboženské profesionály, kteří si vydělávají na živobytí službou Bohu (jako třeba i já) a jež sužují jisté nepohodlné a nepříjemné pochybnosti. Může se k němu uchylovat i spousta dalších lidí, škobrtajících, pochybujících, občas na Boha narážejících, kteří by se možná rádi vydali na cestu k nebesům, avšak nechtějí se k nim dát dovézt. To pak jde o ten příběh kolísavého postupu zmateného poutníka – vždy dva kroky vpřed a vzápětí jeden krok vzad.

Žil jsem v rozjitřeném světě. Fascinovaný a vyděšený přemírou dobra i absurdity, která se v něm projevovala. Můj otec byl spořádaný člověk, silný nemluvný typ, džentlmen se vzácnou, až přehnanou citlivostí pro nespravedlivost. Jednou šla naše rodina ve východním Londýně po Mile End Road a otec si všiml, že z jedné hospody zrovna vyhodili nějakého černocha. Otec se ve svých nejlepších šatech vřítil dovnitř, mávaje výhrůžně pažemi. Z hospody se ozval křik a v příští chvíli z ní vyletěl majitel. Když se vzpamatoval, otevřel jedno oko a mírumilovně se na tátu podíval. „Heš,“ promluvil v jidiš, „víte, proč jsem toho přičmoudlíka vyhodil?“ „Ne,“ odpověděl otec už hodně zkrotle. „Protože ved antisemitský řeči.“ Na to se nedalo nic říct a on to oko zase zavřel. „Já tě varovala,“ vypravila ze sebe matka, polomrtvá hanbou. Znělo to jako „Amen“. Dlouho mi to nešlo z hlavy.

Pokračování publikujeme příští týden. Foto : Nakladatelství Tartaros