Seznamka
V den připomínky všech věrných zemřelých snad každý člověk jde, koupí svíčku a zajde na hřbitov, aby zde v tichosti setrval u hrobu svých předků, známých či přátel. Vzpomíná na to dobré, co mu zesnulá osoba dala do života, na její péči a lásku. Někdy se cítí natolik spojen s člověkem, který již ukončil své pozemské putování, že si s ním povídá o radostech a starostech života. Nakonec možná popřeje vše dobré. Posmrtný život má v tento dušičkový čas privilegované místo ve vztahu k životu pozemskému.
Co můžeme tušit o životě po smrti? Když si člověk pročítá egyptskou či tibetskou knihu mrtvých, slyší slova o existenci různých bídných a pekelných stavů. Pokud lidé zodpovídají za svůj stav po smrti již za pozemského života, pak jestliže člověk zde na zemi propagoval jen svůj egoismus, byl lhostejný před utrpením druhých, podílel se na vytváření pekla pro druhé, asi těžko si vybudoval předpoklady pro stav bytí, ve kterém by byl otevřen druhým, snažil se o vzájemné porozumění, odpuštění a smíření, vzájemné láskyplné sdílení, prostě se nenaučil plodně spolupracovat s nabídnutou milostí, která by jeho život pozvedala a vedla k dokonalosti. Těžko takový člověk dokáže i po smrti nalézt jiné východisko, než propast do bolestné tmy izolovaného bytí.
Jelikož nikdo zde na zemi nemůže soudit, co v posledních okamžicích člověk prožívá, je proto otevřenou otázkou, kdo do této hlubinné nicoty padá, zda v posledních zlomcích nelituje a neobrací se v lásce. Katolická i pravoslavná církev vždy s určitostí dokládaly jen příklady těch, kdo se dostal do nebe, kdo je tedy svatý, nikoliv kdo je zavržený. O pekle kromě jeho existence my lidé mnoho nevíme. Je to zřejmě stav bytí v izolovanosti, bolestné uzavřenosti, egoistické sklíčenosti, nelásce. Křesťanští myslitelé taktéž pochybují, zda tam opravdu někdo je či nikdo není.
Opačným protipólem pekelného stavu bytí je stav nebeský. Mnoho mystiků tušilo realitu nebe v mystickém zážitku světla, které dalo dotyčnému nahlédnout do harmonické a všeharmonizující jednoty veškerenstva v Bohu. Když by si však před touto realitou každý šáhl do svědomí, musel by uznat, že ne vše v životě dělá tak, aby byl této skutečnosti hoden, že každý si tady zasel mnoho dluhů v lásce. Zkušenost křesťanského mystika Jana od Kříže poukazuje na potřebu „očištění" lidských smyslů i intelektu od všeho, co nás odvádí od cesty do nebe. Jan od Kříže zahlédl „světlo" nebe, ale musel před tím vstoupit do „temnoty" vlastní nedokonalosti a limitů přirozenosti. A co bylo neočištěno za pozemského života, je tudíž třeba před nebeským stavem očistit ve fázi posmrtné očisty.
Jiný křesťanský mystik Thomas Merton říkával, že „žádný člověk není ostrov". Žádný člověk není na svém duchovním putování osamocen, lidé jdou společně, vzájemně se podporují v duchovním růstu. Propojenost mezi pozemským a posmrtným stavem bytí dává možnost duchovně pomáhat vstupu zemřelým do nebe, a také se následně spoléhat na jejich přímluvy. Zejména v den dušiček se zastavujeme u hrobů a prosíme za dobré bytí našich blízkých, kteří již udělali zkušenost smrti, aby bylo „očištěno" vše, co nestihli ve svém srdci „očistit", a prosíme též, aby se následně přimlouvali za naše zdárné počínání. V nebi se každé bytí láskyplně sdílí se všemi přítomnými bytostmi, každý zde zná každého a každý je láskyplně sjednocen s každým v trojjediném Bohu.
Každé náboženství si vybudovalo svou cestu k „dobré" smrti. Kříže na našich hřbitovech připomínají, že křesťanství vidí průchod k věčnosti skrze kříž života, skrze kříž, kterým prošel Ježíš, aby byl vzkříšen a aby otevřel jednou provždy nebe pro všechny. Křesťanská církev jako nezasloužený dar obdržela od království nebeského "klíče" ve formě svátostí. Záleží tedy na každém, jakou cestu zvolí a s jakými následky může počítat.
Autor je odborný asistent KTF UK, osobní web: www.carolus.cz
