Pius XI. se narodil 31. května 1857 jako Achille Ratti v městečku Desio u Milána v rodině továrníka. Rozhodl se pro kněžskou dráhu a velmi rychle se projevil jako vynikající a nadšený student. Ve studiích proto pokračoval i po vysvěcení na kněze v roce 1879. Postupně získal tři doktoráty na Gregoriánské univerzitě: filosofie, teologie a kanonického práva.

Studium se stalo vedle kněžství hlavní náplní jeho života. Stal se světově uznávaným znalcem starověkých a  středověkých rukopisů a svého oblíbeného světce, Karla Boromejského. Učil na prestižních univerzitách a stal se prefektem Vatikánské knihovny. Čtyřicet let zasvěcených vědě a výuce. Pak přišel nečekaný zvrat. V roce 1918 požádal papež Benedikt XV. Rattiho, aby se ujal diplomatického zastoupení v Polsku. Nejprve zemi navštívil jako apoštolský visitátor, v roce 1919 byl vysvěcen na arcibiskupa a získal hodnost apoštolského nuncia.

V církevní kariéře poměrně velký skok, ale jinak - no, nebylo moc o co stát. Byla to obtížná mise a Ratti se postupně stával pro polskou vládu těžko stravitelným soustem. Sice mu byla vděčná za podporu, kterou projevil tím, že jako jediný vysoký diplomat setrval ve Varšavě, když ji hrozily pohltit rudé hordy, avšak rozhodně nevítala jeho protesty proti perzekucím litevského a ukrajinského kléru a ukrajinské řeckokatolické církve, snahu jednat s bolševickým Ruskem a nakonec ani jeho angažmá okolo slezského referenda, kde na příkaz papeže mírnil a omezoval agitaci polského kléru. Na konci roku 1920 jej polská vláda vyzvala k opuštění Polska.

Ratti nemusel odchodu z Polska příliš želet. Je možné, že spíše doufal, že bude mít klid na bádání, ovšem byly to marné naděje. 13. června 1921 jej papež Benedikt XV. jmenoval kardinálem a arcibiskupem milánským. A neuplynul ani rok a náhle zběsile pádící kariéra skromného vědce dosáhla mety nejvyšší, když po nečekané smrti papeže Benedikta XV. přišel překvapivý výsledek konkláve. Novopečený kardinál, který nebyl biskupem ještě ani tři roky, byl zvolen papežem a přijal jméno Pius XI.

Jeho pontifikát spadal do doby, která byla pro církev nesmírně obtížná. Na jedné straně se stále více prosazovaly moderní komunikační prostředky, které měly změnit svět, na straně druhé byla církev na mnoha místech na světě pronásledována a její věřící vražděni radikální levicí (především v Sovětském svazu a Mexiku). K moci se v Německu a v Itálii drala radikální pravice, která byla rovněž církvi nepřátelská, a ve Španělsku se schylovalo ke střetnutí, v němž měla církev rovněž zaplatit krvavou daň.

Dílo, které Pius XI. na papežském trůně odvedl, bylo obrovské a úctyhodné. V prvé řadě se rozhodl udělat to, co jeho předchůdci zarytě odmítali: přestal se prohlašovat za vatikánského vězně a začal jednat s italskou vládou o odškodnění za zabrání Papežského státu, které tato už dlouho nabízela. Tak byly v roce 1929 uzavřeny Lateránské smlouvy a vznikl Vatikán, což posílilo papežovy snahy o obnovení prestiže papežské diplomacie. Uzavřel konkordáty s řadou zemí, včetně kontroverzního konkordátu s Německem.

Finance a vatikánské území, které papež získal, mu umožnily některé užitečné instituce obnovit a jiné vybudovat. Mezi nejvýznamnější počiny v tomto ohledu patří vznik Radia Vatikán, které na papežovu žádost vybudoval Guglielmo Marconi (začalo vysílat v roce 1931), a obnovení Papežské akademie věd (1936), která má podporovat rozvoj vědy a slouží papeži jako poradní sbor při posuzování otázek souvisejících s vědou. Dnes je nejprestižnější učenou společností na světě, které se významem blíží pouze Národní akademie věd Spojených států.

Vydal celkem na 31 encyklik, z nichž bychom měli vzpomenout minimálně šest. Ubi arcano z roku 1922, v níž reagoval na postupující sekularizaci a utvořil rámec pro Katolickou akci, Quas primas z roku 1925, v níž ustanovil svátek Ježíše Krista Krále, Casti connubii z roku 1930, která se zabývala manželstvím a potvrdila odmítavý postoj k antikoncepci a interrupcím, Quadragesimo anno z roku 1931, která patří k nejvýznamnějším sociálním encyklikám v historii katolické církve, a samozřejmě protitotalitní encykliky z března 1937: protinacistickou Mit brennender Sorge a protikomunistickou Divini redemptoris.

Stopa, kterou za sebou ponechal, je nesmazatelná, o to více můžeme želet toho, jak smutné bylo jeho loučení. Závěr jeho pontifikátu byl poznamenán nástupem totalitních režimů, kterým se, už těžce nemocný, marně pokoušel čelit. Byl zklamán tím, že svět nezareagoval na Mit brennender Sorge tvrdším postojem proti Německu, byl zdrcen tím, že západní velmoci nechali nacistické Německo pohltit Rakousko, proti jehož záboru marně protestoval. Nejvíce jej ale ranilo, že Itálie přes jeho odpor přijala rasové zákony.

Postupně přestával mít ohledy - ve svých kázáních a projevech stále ostřeji odmítal rasismus a antisemitismus, stupňoval kritiku Mussoliniho. Když Hitler navštívil Řím, nejenže jej odmítl přijmout a demonstrativně odjel na Castel Gandolfo, ale nechal též uzavřít muzea a knihovnu, aby je Hitler nemohl navštívit, a nařídil zhasnout světla, takže uprostřed Říma rozsvíceného na Hitlerovu počest zůstal Vatikán na znamení protestu zatemněn. Mussolini se ke konci papežova života vážně obával, že bude exkomunikován, a vyjádřil naději, že papež co nejrychleji zemře.

Pius XI. zemřel v okamžiku, kdy byl připraven explicitně odsoudit nacismus. Již hotová encyklika Humani generis unitas tak nikdy nevyšla. Jeho nástupce, Pius XII., kterého si Pius XI. sám vybral a kterého na papežskou funkci pečlivě připravoval, pak tuto encykliku použil při tvorbě své vlastní, nicméně přímé odkazy na nacismus vynechal. Domníval se, že na jedné straně jí to na srozumitelnosti a účinnosti neubere, na straně druhé pak to omezí škody a vztek protistrany. Po Mit brennender Sorge již stejně příliš nevěřil, že by mohla mít nějaký významný celospolečenský dopad.

POZNÁMKY: Obrázky byly převzaty z Wikimedia Commons. Obrázek v upoutávacím odstavci ukazuje portrét papeže z roku 1922 (zdroj). První obrázek v článku ukazuje portrét Achille Rattiho jako mladého kněze (zdroj), druhý portrét Pia XI. od Francise Aidana Gasqueta (1846-1929) (zdroj) a třetí ukazuje Pia XI. (uprostřed) a jeho státního sekretáře a nástupce na papežském trůnu Eugenia Pacelliho (vlevo) na slavnostním zahájení provozu Radia Vatikán, vzadu mezi nimi stojí Guglielmo Marconi (1931, zdroj).