Když jsi v roce 1986 poprvé přijel do komunistického Československa, co tě nejvíc zarazilo, co tě nejvíc trklo?


Asi tak tři věci. Za prvé šedivost veřejného prostoru, vše bylo oprýskané, šedivé. Bylo to dokonce horší, než mám teď v paměti. Když se nyní dívám na staré fotky, tak jsem zíral, kolik domů mělo ochranná lešení, aby na chodce nepadala omítka. A i lidé se oblékali šedivě. Když jsem pak poprvé po několika měsících jel do Holandska, tak jsem byl hrozně unavený z barev na ulici, to mě tehdy úplně rozhodilo. Druhou věcí bylo to, jak lidé na ulici nemluvili, jak šeptali, v metru bylo ticho, každý tam byl v nějakém svém prostoru. A za třetí, jak reagovali na mě. Nemyslím na fakultě či v církvi, ale když mě viděli na ulici, tak náhle zjistili, že jsem nějaký jiný, a pak poznali s konečnou jistotou, že nejsem z Československa podle bot. Boty byly finální. A nejlepší v tom byli veksláci. Když člověk šel do centra, tak je vždycky musel potkat. Pamatuji si to jako dneska: dívali se, dívali, a pak se přiblížili a zašeptali: Change, wechseln?


A co tě na první dojem tehdy zaujalo na české církvi?


Já už jsem leccos věděl, protože jsem se informoval a leccos jsem četl a měl jsem tady několik kontaktů. Takže evangelickou církev jsem trochu znal. Ale to prostředí, v němž jsem se pohyboval, nebylo zcela reprezentativní, protože to byla zejména generace mladších farářů, kteří rok, dva či tři předtím nastoupili na sbor. A lidé z této generace měli často kritický pohled na poměry v církvi a někteří z nich pak založili třeba Nezávislé mírové sdružení a podobně. A v tomto prostředí mě zaujalo, že zde bylo velmi silné přesvědčení, že to, co děláme, je důležité, jsme ochotni pro to i něco obětovat a byla tam ohromná solidarita. A to mě inspirovalo. Já jsem přijel z Holandska, kde se tehdy žádná velká veřejná debata nevedla a církev žila svým zaběhnutým životem. Nic napínavého se tam nedělo. A tady se přece jen něco odehrávalo. A to mě inspirovalo, jak v rámci studia, tak i v další orientaci v tom, co bych chtěl dělat a podobně.


Co tě vedlo po pádu železné opony k zájmu o Kubu?


Vlastně to byla náhoda, když jsem tam jel poprvé. Poté, co na Kubě v roce 2001 uvěznili Ivana Pilipa a Jana Bubeníka, tak mezinárodní organizace, které tehdy posílaly lidi na Kubu na podporu nezávislých iniciativ, hledali někoho, kdo nemá český pas, ale zná poměry v komunistických zemích. A tak našli mě a v roce 2001 jsem jel poprvé na Kubu. A tam jsem se hned cítil jako v Československu pozdních osmdesátých let. Bylo to hodně podobné, zejména dilemata, která tam řešily církve – jak vycházet s režimem, do jaké míry najít společnou řeč a akceptovat dané poměry, či zda proti tomu veřejně protestovat či vystupovat. A to se týká i kubánského disentu. Ten je ze 70, 80% katolický – tedy má nějaké vazby ke katolické církvi. A katolická církev se k němu oficiálně nehlásí, to je velmi podobné tomu, co se odehrávalo v ČCE v sedmdesátých a osmdesátých letech. Zdálo se mi, že se v tom rychle orientuji a že to, co jsem se tehdy naučil v Československu v osmdesátých letech, je smysluplné a užitečné i pro kubánský kontext. A tak jsme začali rozvíjet různé aktivity, teď například děláme projekt jakýchsi informačních center při různých protestantských sborech. Chceme založit centra, kdy bude možné najít knížky, jak teologické, tak třeba beletrii, filmy a další informace, jak se žije jinde. Smyslem toho je, aby lidé se dostali k informacím a získali nemanipulovaný obraz zbytku světa.

  



Jak se daří dostávat tyto informační materiály na Kubu?


Samozřejmě jsou různé způsoby. Nechtěl bych ale rozkrýt tyto věci na veřejnosti, protože by se to mohlo dostat ke kubánským tajným službám. Knížky nejsou považovány za až tak závadové, takže je většinou možné je převézt přes hranice, pokud to není vyslovené protirežimní literatura. Může to být i úplně obyčejná beletrie – před 89 rokem se do Československa také podobně dovážela literatura, která zde nebyla k dostání.

Říkal jsi, že situace na Kubě je na jednu stranu velmi podobná pozdních osmdesátých let u nás. Jsou ale také nějaké rozdílnosti?


Určitě jsou. Komunistické Československo bylo daleko uzavřenější než Kuba. Kubánci mají omezené možnosti cestování a není ani přiliš složité dostat se na Kubu, protože oni potřebují turismus jako nejdůležitější zdroj ekonomickcýh přijmů. Tím pádem tam člověk může i dobře cestovat, i když samozřejmě mají různé způsoby, jak ho sledovat. To se dalo ostatně i v komunistickém Československu, ale tady byl člověk výjimkou, na rozdíl od tamní situace. To je další rozdíl. Další odlišnost je v tom, že na Kubě je stále systém hodně identifikovaný s Fidelem Castrem, celý stojí na Castrovi. Ten je symbolem a nositelem kubánského totalitního systému a díky tomu je tento režim méně neosobní, na rozdíl od byrokratického neosobního komunistického režimu zde. To se teď sice mění, ale on pořád žije a má v tomto ohledu velký význam. A pak je významnou složkou režimu je antiamerikanismus. Ten je v celé Latinské Americe silný, což má různé historické důvody. Severní soused je mocný, přítomný a donedávna otevřeně prosazoval svoje zájmy i násilím. Kubánci jsou velmi hrdí na to, že se jim již padesát let daří vydržet a nepodvolit se mocnému sousedovi. Tato hrdost je na Kubě velmi přítomná a Fidel ví, jak s ní zacházet. V tom je to na Kubě hodně odlišné od situace zde. A pak ještě další rozdíl je v tom, že kubánské politické špičky se současně z větší části rekrutují z armády. S nástupem Raúla Castra a nedávnou výměnou deseti ministrů Kuba přechází na systém vojenské junty. Generálové jsou na Kubě přítomní všude. Samotné fungování je ale velmi podobné, obzvlášť v oblasti, o níž vím nejvíc, tedy co se týče církví.


Druhou část rozhovoru přineseme do týdne.

Dr. Peter Morée je odborným asisentem na katedře církevních dějin Evangelické teologické fakulty UK v Praze

Foto autor

Informace o konferenci Quo vadis, Cuba najdete na webových stránkách Českobratrské církve evangelické