Žalm 50 (51) patří mezi davidovské žalmy, podle tradice vytryskl ze srdce Davida poté, co mu prorok Nátan ukázal jeho vinu: zabil svého bojovníka Uriáše, aby se zmocnil jeho ženy; má na svědomí cizoložství, úkladnou vraždu, hřích proti cizinci, který stál v jeho službách.

První a základní moment máme hned na začátku: žádná věc není u Boha definitivně ztracena: co horšího může být spácháno? A hle, David přece nepáchá sebevraždu, ani se nezatáhne do zoufalství. Mluví k Bohu! Přes všechen hřích, jeho tíhu a neprominutelnost mluví k Bohu.

Ani my nesmíme v žádné situaci podlehnout zoufalství a přerušit, ukončit mluvení k Bohu: v čem je velikost hříchu zoufalství a sebevrahů? V pýše! Oni odsuzují sami sebe do zatracení. Nedají Bohu šanci odpustit, uzdravit je a říkají: tohle nám Bůh nemůže odpustit! Kdo toto říká, sám sebe staví na místo Boha. Vidí velikost hříchu, což je správné... ale je slepý k velikosti Božího milosrdenství a soucitu.

David, žalmista je tedy sražen vinou, ale neupadne do zoufalství. Obličej má obrácený vzhůru, má naději - pevnou důvěru v Boží milosrdenství.
Tento postoj má ale jednu zcela základní podmínku: uznání viny!

Verš 5: Neboť já svoji nepravost uznávám, můj hřích je stále přede mnou. Kajícník, viník nemůže vinu banalizovat, omlouvat, nelze prosit o odpuštění a zároveň se tvářit, že se nic nestalo: to je ošklivé, neupřímné, buď je tu vina a důvod prosit za odpuštění, nebo ne. Že nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst... ani vyznání ústy není zbytečné.
I když Bůh vidí do srdce a ví, co jsme spáchali, chce, abychom vinu vyslovili, vyznali.

Všimněme si ale, čím žalm začíná: volání o pomoc, o smilování – začíná vyznáním víry v milosrdného Boha. V Boha, který soucítí a který je blízko. Není to náhoda, je to věc perspektivy, která nás chrání před zoufalstvím a před zlehčováním viny. Na začátku zpytování svědomí, na začátku vyznání viny tedy má být vyznání milosrdného, soucitného Boha, který s námi sdílí všechno a který nemá radost ze smrti hříšníka, ale chce, aby se navrátil a byl živ.
Rozjímejme tedy o velikosti Boží lásky, o opravdovosti našeho života a našich vyznání.

Stvoř mi čisté srdce...
Uzdravení z hříchu je jakoby probuzení ze smrti, nové stvoření!
Jedná se o obrovské privilegium, milost, kterou nedoceňujeme, že nám náš Pán toto odpuštění nabízí opakovaně a z naší strany vlastně lacino (byť pro některé je problém i zpověď).

Měli bychom stále znovu žasnout nad velikostí Boží slitovnosti.
Pozor ale na příliš „velkomyslné“, lehkomyslné zacházení s odpuštěním – opravdovost je opravdu důležitá. Odpuštění, po němž nenásleduje náprava (viz cizoložná žena – je ti odpuštěno, jdi a už nehřeš), budí otázku po vážnosti. Jak praví katechismus, Bůh odpouští již ve chvíli dokonalé lítosti, ale bez lítosti – uvědomění si viny a odhodlání k nápravě a k pravému obrácení – nepomůže ani zpověď. Dobrá zpověď, opřená a vedená upřímnou lítostí nad svými vinami, má být doprovozená pevným odhodláním směrem do budoucna.

Právě proto je prosba o stvoření čistého srdce hned doprovozena zvoláním: obnov ve mně ducha vytrvalosti! Proud milosti, který se do nás vlije svátostným odpuštěním, se má posílen přijímáním eucharistie projevit v odhodlání čelit pokušení a slabosti. Hřích oslabil naše odhodlání, náš smysl pro spravedlnost a lásku. Pravá lítost, pokání a svátost smíření v nás to vše mají znovu stvořit, obnovit a posílit.

Zbavit srdce hříchu je první částí... aby se démon nevrátil a sedm dalších s ním, je třeba naplnit srdce dobrými věcmi. Modlitbou, dobrými skutky, rozjímáním nebo jen prostou četbou Písma sv., dobré literatury, nejen vyloženě duchovní. Vzpomeňme, co říká kněz při rozhřešení: Kéž Ti Bůh odpustí hříchy... a naplní Tě pokojem.

K tomu další prosba: neodnímej mi ducha svatosti. Nedopusť Bože, abych zapomněl, k čemu tady vlastně jsem. Kam je orientován, nasměrován můj život.
Nic menšího než povolání ke svatosti – to je ono čisté srdce.
Blahoslavenství: blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha. Pro stvořenou bytost, jakou je člověk, nemůže existovat větší ambice, větší čest, než vidět Boha. Předpokladem je čisté srdce, nic nečistého nemůže vejít do nebe. Čím více sobectví a sebestřednosti, nelásky a zášti s pomocí Kristovy milosti a Ducha svatého odložíme během pozemského života, tím méně „času“ strávíme v onom procesu „doformování“ pro nebe, kterému se říká očistec.
Nejde „jen“ o nebe, o věčnost. Ve hře je celý život člověka, pozemský i onen budoucí.

„Dej ať zase slyším hlas radosti a veselí. Vrať mi radost ze své spásy, utvrď ve mně ducha velkomyslnosti“. Člověk je povolán Bohem k životu v radosti a veselí. Něco jiného než pocit štěstí nebo hedonistické ukojení a rozkoš... hluboký pokoj, kterým svět nemůže otřást.

Duch velkomyslnosti... realismus a velkorysost ve vztahu k sobě i druhým. Vděčnost vůči Bohu za dar života, za dar vykoupení a odpuštění... máme ji? Měla by se proměnit ve velkorysost vůči druhým, umíme my sami odpouštět?

Odpuštění a co z něj plyne. Projev radosti z odpuštění vyjadřuje: V. 15 Bezbožné budu učit tvým cestám, hříšníky budu obracet k tobě. Kajícník předjímá Boží odpuštění a co slibuje... skoro ani ne slib, ale popis budoucnosti:

Bezbožné - tedy ty, kteří neznají nebo nechtějí znát Boha, nebo ho popírají svým jednáním - chce navést zpět k Bohu, na cestu, která vede ke zdroji života a svatosti.

Z projeveného odpuštění vytryskne zdroj duchovní síly, která se nespokojí s tím, že mám „pořešené“ své hříchy... nikoliv, to by bylo málo. Boží velkomyslnost vede kajícníka, aby druhé přiváděl k Bohu a aby projevil svou radost Halelem, nadšeným chvalozpěvem na Boží velebnost, bohoslužbou s užším smyslu (celý život má být bohoslužbou).

V. 17-19. „Otevři mé rty Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu. Vždyť ty nemáš zálibu v oběti, kdybych věnoval žertvu, milá by ti nebyla. Mou obětí, Bože je zkroušený duch, zkoušeným a pokorným srdcem Bože nepohrdneš“.
Pokání a čisté (nebo aspoň zkroušené) srdce je podmínkou pro opravdovost naší bohoslužby, aby byla Bohu příjemná a milá.

Převzato se souhlasem autora. Redakčně kráceno.

Foto: Vít Luštinec

Text žalmu 51(50) naleznete na adrese: http://www.modlitba.cz/?pid=73&xid=&art=52