"Život začíná tím, že je všechna požadovaná a dostatečná informace zkombinována tak, aby povstalo nové bytí. To vzniká přesně tehdy, když se všechna potřebná informace přinesená spermií spojí s informací přinesenou vajíčkem. Pokud spermie pronikne do vajíčka, povstává nová bytost. Ne teoretický člověk, ale už bytost, kterou budeme později nazývat Petr, Pavel nebo Marie." - profesor Lejeune

Jérôme Lejeune vystudoval medicínu a svůj život zasvětil dětem postiženým vývojovými vadami a mentální retardací. Díky svému nadání se rychle stal světově uznávaným expertem v tomto specifickém oboru pediatrie a své úsilí napřel k tomu, aby zjistil, odkud se tyto poruchy berou. Středobodem jeho bádání se stal Downův syndrom, který je z nich nejčastější. V roce 1958 si už byl jist, že jeho příčinou je genetická vada, nadpočetný výskyt jednoho z chromozómů. Později bylo upřesněno, že se jedná o chromozóm č. 21. Lejeune jako první lékař jasně prokázal souvislost mezi mentální retardací a genetickou vadou a zároveň poskytl lékařům způsob, jak jednoduše diagnostikovat jednotlivé typy těchto onemocnění, a to dokonce ještě před narozením. Na jeho objevech stojí lékařská genetika a genetické metody prenatální diagnostiky.

Z toho, co zjistil, byl nešťastný, protože mu už bylo jasné, že pokud vůbec je nějaká naděje, že se podaří najít způsob, jak uzdravit děti trpící Downovým syndromem a podobným způsobem podmíněnými vadami, pak určitě není aktuální pro jeho dobu. Jeho přesvědčení, že "najít léčbu Downova syndromu bude stát méně úsilí, než vyslat člověka na Měsíc", se nenaplnilo. I nadále rozvíjel své výzkumy a mimo jiné se stal prvním lékařem, který popsal a diagnostikoval syndrom kočičího mňoukání, který je proto znám též jako Lejeunův syndrom. Soustředil se i na hledání způsobů, jak svým pacientům usnadnit život a minimalizovat dopad jejich postižení. Ovšem většina společnosti zvolila úplně jinou cestu.

Málokterý člověk je ochoten vychovávat postižené dítě. Jen o málo víc pak je ochotno na ně "zbytečně vyplýtvávat" veřejné finance. A děti trpící Downovým syndromem a podobnými nemocemi jsou brány jako postižené. Např. u Downova syndromu jde o postižení středně těžké, v některých výjimečných případech dokonce jen mírné, nicméně Einstein ani Pelé z takového dítěte zaručeně nevyrostou a nutnost časově náročné a dost drahé péče je takřka jistá. Tak proč ztrácet čas a síly, že ano. Řada lékařů i velká část veřejnosti se rychle ztotožnili s ideou, že plody odhalené pomocí genetických testů jako vadné by měly být odstraněny. Pokud bude matka chtít, samozřejmě.

Profesor Lejeune byl přístupem svých kolegů šokován a zhnusen. S hrůzou sledoval, jak jsou jeho výzkumy, jejichž jediným cílem bylo pomoci pacientům, zneužívány k tomu, aby byly nemocné děti identifikovány ještě před narozením a utráceny interrupcí. Jeho rozhořčení nad takovou ohavností, posílené vědomím, že na počátku toho všeho byly jeho objevy, ho přimělo k tomu, že vystoupil ze své laboratoře a přijal za svůj životní úkol boj proti takovému zneuctění své práce a lékařského řemesla obecně. Lejeune neváhal ve jménu nenarozeného života vystoupit proti svým kolegům a příkře odsoudit jejich jednání, které porušovalo zásady, které mají být lékařům svaté. V krátké době se stal vrcholným představitelem protipotratového hnutí, jako expert vytvářel a prezentoval jeho stanoviska u mnoha klíčových sporů před soudy a parlamenty, vystupoval i na veřejnosti a v debatách v masmédiích. Jan Pavel II. z něj udělal svého poradce ve věcech lékařské etiky, v roce 1994, krátce před smrtí, se stal prvním prezidentem Papežské akademie pro život. I přesto umíral s vědomím, že jeho výzkumy vedly k úplně jiným důsledkům, než zamýšlel. Jak řekl o dětech, kterým zasvětil svůj život: "Byl jsem lékař, který je měl uzdravovat. A když teď odcházím, mám pocit, že jsem přispěl k jejich zavržení."

Nenávist, kterou Lejeune sklidil od zastánců interrupcí, je jen stěží přestavitelná. Nenáviděli ho lékaři spojení s interrupcemi, jejichž byl špatným svědomím, stejně jako mluvčí potratových aktivistů, kteří se díky němu ocitali v nepříjemné situaci. Příliš dlouho byli zvyklí na to, že jim v debatách oponují zejména kněží a obyčejní laikové. S přihlouplým odkazem na tmářství a zaslepení vírou se dal koneckonců uřvat i kdejaký řadový lékař a odborník na lékařskou etiku. Jenže stál-li proti nim Lejeune, který jejich experty mnohonásobně převyšoval věhlasem i významem svých objevů, jejich dosud osvědčené dehonestovací metody vypadaly pro nezaujatého diváka jednoduše směšně. Oč méně měli argumentů, o to víc ho nenáviděli. A nutno říci, že ho nenáviděla i veřejnost, která potraty (a především potraty postižených plodů) chtěla a bylo jí úplně jedno, jestli jsou či nejsou správné a morálně obhájitelné. Dnešní doba nepřeje absolutním hodnotám - správné je přece to, co lid chce, a odborníci zde jsou proto, aby líbivě vysvětlovali, proč je to, co lidi chtějí, dobré. Rozhodně ne proto, aby přání lidu korigovali a říkali mu, že se mýlí.

Profesor Lejeune zemřel na rakovinu před patnácti lety, 3. dubna roku 1994. Když tři roky po jeho smrti navštívil Jan Pavel II. Francii a rozhodl se do programu zahrnout návštěvu hrobu svého starého přítele, zastánce potratů ve Francii to rozběsnilo k nepříčetnosti, o jejich zuřivých protestech referovala média celého světa. Jejich nenávist šla až za hrob. V roce 2007 katolická církev otevřela proces Lejeuneova svatořečení. Těžko najít vědce, který by si ho zasloužil víc.

Poznámka: Použité obrázky pocházejí ze stránek Association des Amis du Professeur Jérôme Lejeune, článku When Does Life Begin a stránek Doutrina Católica