Často si vzpomenu na myšlenku, kterou jsem vyslechl z úst jednoho exercitátora: máme se učit vžívat do postav evangelia. Na Květnou neděli bychom se mohli učit vžít do role osla. Jaký byl? Byl „k mání“ a byl k dispozici. Byl jako obě sestry – Marie a Marta – u nichž v Betánii trávil Ježíš poslední dny před vrcholem svého pozemského života.

Marie seděla u Ježíšových nohou, byla tam „k mání“ Byla jako dítě, kterému na každém kroku dospělí připomínají, že je hloupé, že je malé, že prostě není dospělé, není rovnoprávné světu dospělých! A proto se tak často každé dítě ptá: "Kdy už budu velký?" A dítě si většinou odpoví samo: „.. až budu moci kouřit, až budu moci chodit do kina, až nebudu muset poslouchat mámu…“. Je třeba si zachovat „dětské“ vědomí, že vzhledem k Božímu království a jeho tajemstvím jsem stále na úrovni dítěte. Připomeňme si třeba Ježíšův rozhovor s Nikodémem. Přichází moudrý muž Izraele, životní moudrost mu přikazuje přijít raději v noci než ve dne. Znalec Písma sv. přichází, aby prozkoumal toho podivného Mistra. A co se Nikodém dověděl po několika větách? Že je hloupý. Když mu Ježíš řekl, že je třeba se narodit z vody a z Ducha svatého, znalec Písma se hloupě zeptal: "Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit" (Jan 3,4). Mudrc se ptá naivně. A Kristus mu to dá pocítit: "Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?" (Jan 3,10). Musíme přestat být moudrými ve svých očích, když jde o věci Božího království. Musíme být „k mání“ u Ježíšových nohou!

Děti mají však další podstatnou vlastnost: chtějí vyrůst. Mají nesmírnou touhu „být jako…“. Je to dynamika touhy. Jako u Marty, která touží něco udělat, aby přece byla k dispozici svému Mistru. Na jedné straně vědomí, že ničemu nerozumíme, ale zároveň ohromná vnitřní touha a potřeba být dospělým. Nebojme se uvědomit si, že my vlastně dospějeme až chvíli po své smrti. Tehdy bude člověk všemu rozumět a všechno bude vědět. Nyní jsme ještě stále ve fázi růstu. Ať už máme za sebou jen několik měsíců křesťanského života, nebo máme třeba za sebou už hezkých pár desítek let, musíme být hluboce přesvědčeni o tom, že naše dosavadní zkušenosti, jistě velmi důležité a potřebné v různých denních situacích, tyto zkušenosti tedy ještě neznamenají, že rozumíme tajemství Božího království. A přece všichni putujeme směrem k Zaslíbené Zemi, k Božímu království, a proto musíme mít v sobě toto dvojí vědomí, že jsme zatím jen velmi málo pochopili a že toužíme stále víc a více rozumět. Jistě je nutné úsilí intelektuální, ale zároveň je třeba si uvědomit, že o Božím královstvím se nedovíme vše jen z knížek, ale především kontaktem s živým Bohem.

Modlitba je pro nás hlavním, základním prostředkem pronikání do Božích tajemství. Je všeobecně známo, že třeba taková Terezie z Lisieux byla dívkou "z dobré rodiny", která neměla větší náboženské vzdělání než základy katechismu z domova, a přece její díla jsou studována na univerzitách jako nedocenitelný materiál v oboru spirituální teologie. Tato "malá karmelitka" zemřela ve čtyřiadvaceti letech, a přes minimální intelektuální průpravu, vlastnila veliké poznání Božího království, které je v nás. Kde ho získala? V modlitbě.

Každý z nás je stále ve fázi růstu. A proto je dobře, když budeme na počátku vrcholného týdne letošního liturgického roku jako osel „k mání“ a „k dispozici“. Takto disponovaný osel s Ježíšem došel k cíli!

P. Prokop Siostrzonek OSB je převorem Břevnovského kláštera v Praze