Bývalý britský premiér Tony Blair napsal mimořádně zajímavý článek pro politický časopis New Statesman . Zabývá se v něm otázkou, jež ho pronásledovala hlavně ke konci jeho vlády - zda a nakolik mají politici mluvit o své osobní víře. Jeho dnešní odpověď stojí za pozornost. Tvrdí totiž, že političtí vůdcové by se měli věnovat náboženství podstatně více, neboť jednotlivé víry ještě nikdy nehrály ve světovém dění takovou roli, jako v současnosti.

Tony Blair konstatuje, že jeho osobní křesťanská víra hrála v jeho politice vždy významnou úlohu. Dokud zastával ale úřad premiéra, byl přesvědčen, že ji nemá provolávat na každém rohu, takže ji zmiňoval pouze tehdy, když šlo o to, aby poukázal na vyšší morální princip. Tedy na principy, jež převyšují jeho osobně nebo jeho politickou stranu. I při těchto zřídkavých příležitostech byly ale jeho výroky špatně interpretovány, tak aby sloužily zájmům oponentů.

Z tohoto důvodu se premiér Tony Blair ke svému náboženství nevyjadřoval. Nyní už ale není ve funkci, takže chce ovlivnit veřejnou debatu jiným způsobem a necítí žádné zábrany, aby o osobní víře mluvil. Spíše naopak, po letech vedení britského kabinetu se jedna věc jeví jako stále nápadnější: pokud někdo nepochopí sílu náboženství, nepochopí ani současný svět. V západním světě může znít takový výrok jako protiřečení zdravému rozumu. Všude jinde je to ale nad slunce jasnější.

Stačí se podívat na statistiky. Na světě jsou dvě miliardy křesťanů, jeden a půl miliardy muslimů, 900 miliónů hinduistů, 400 miliónů buddhistů, 24 miliónů síkhů a 13 miliónů židů. Mohli bychom pokračovat příslušníky dalších náboženství. Na většině míst přitom počty věřících rostou. Například v Africe bylo na počátku 20. století deset miliónů křesťanů. Na počátku našeho století jich je už 360 miliónů, což je největší kvantitativní přírůstek, jaký v dějinách existuje. Ostatně, stačí se dnes projít po ulici většího britského města a hned vás udeří do očí náboženská pluralita.

Současný svět se globalizuje a lidé jsou víc než kdykoliv v minulosti vzájemně propojeni. S tím ale roste i nejistota. Kdysi panovaly jasné hranice mezi etniky, rasami, kulturami a jednotlivými identitami. Nyní se všechno vzájemně prostupuje. V takovém světě je mimořádně důležité zabývat se náboženstvím. To totiž může hrát pozitivní úlohu - může pomáhat ke vzájemnému porozumění a ke spojení úsilí v zájmu dosažení společného dobra. Může ale hrát i destruktivní roli, prohlubovat rozdíly a zvyšovat obavy "z těch druhých".

Náboženská víra a její vývoj může mít v našem století stejný význam, jako měla politická ideologie ve století minulém. Může pomáhat k prohloubení éry globalizace, které může dodat potřebné hodnoty. A hlavně, může pomáhat příslušníkům jednotlivých náboženství a kultur k tomu, aby se lépe poznali. Na druhé straně se může stát i reakční silou, působit proti globalizaci a lidi vzájemně rozdělovat. Ať už se dá vývoj kterýmkoliv směrem, znamená to, že političtí vůdcové se náboženstvím musí zabývat, a to bez ohledu na své osobní přesvědčení.

Tony Blair poznamenává, že se to stalo důvodem pro založení jeho nadace, jež má pomáhat k většímu respektu a větší toleranci a porozumění mezi hlavními náboženskými směry. Cílem je však i snaha poukázat na pozitivní potenciál víry a povzbudit mezináboženský dialog a společné iniciativy v boji proti chudobě a dalším výzvám 21. století. Nadace má pět hlavních projektů a sdružuje partnery z šesti hlavních světových náboženství.

První projekt se označuje jako "Víra ke společným činům" a běží ve třech desítkách zemí na šesti kontinentech. Jde o spolupráci na palčivých problémech, jako je malárie. V Africe příslušníci jednotlivých náboženství distribuují například sítě proti moskytům a učí lidi, jak je mají správně používat. Ve Spojených státech, v Británii a Kanadě pak vznikají iniciativy a kampaně, jejichž úkolem je sehnat finanční podporu pro tuto práci.

Další projekt se označuje názvem: "Víra má tvář". Jde o školní programy, jež mají předcházet intoleranci a extrémismu. Jednotlivé třídy v různých koutech světa se propojí videokonferencí a děti jedné víry mají příležitost mluvit a reagovat na děti ze zcela jiné tradice. Smyslem je, aby si utvářely obraz o konkrétních dětech jinde. Hovoří spolu například o ochraně životního prostředí a zjišťují, že velká náboženství mohou být nápomocné v této otázce. Program probíhá v současnosti v pěti zemích na třech kontinentech.

Další projekt se týká lepšího intelektuálního porozumění celkové dynamiky náboženství v globalizovaném světě. Zde spolupracuje Blairova nadace s americkou univerzitou v Yale. Cílem je diskuse tuctu známých univerzit s tím, že každá z nich vnese do debaty vlastní tradice a perspektivu, všechny budou ale hledat odpověď na otázku vztahu náboženství a ekonomiky, politiky a společnosti. Jinými lsovy, jak mohou světová náboženství přispět k polidštění globalizovaného světa.

Součástí toho je zkoumání hodnot a zákonitostí finančního světa ve světle současné krize. Jak se mohou propojit finanční systémy se systémy hodnotovými, od kterých se do značné míry odklonily. A nakonec je zde i debata, podporovaná Univerzitou v Cambridge, která se soustřeďuje na víry, odvozené od Abrahámovské tradice - tedy na tři monoteistická náboženství: křesťanství, judaismus a islám.

Závěrem bývalý britský premiér Tony Blair předpovídá, že 21. století nebude bohaté na odhodlání a ambice, bude se méně věnovat sociální spravedlnosti a bude brát menší ohled na svědomí a společné dobro - pokud nepochopíme, jak velkou roli hraje a může hrát náboženství. Jde každopádně o to, aby takové iniciativy, jako je jeho nadace, posloužily k tomu, aby náš svět byl lepší. Tolik článek na stránkách časopisu New Statesman .

Daniel Raus je redaktorem Českého rozhlasu 6 (www.rozhlas.cz/cro6, resp. www.nabozenstvi.com)

Foto: Tony Blair při audienci u papeže, www.bbdo.co.uk

Blairův článek v New Statesman vyšel 19. března t.r.