Základem hnutí víry je myšlenka, že Ježíšovo vítězství nad zlými silami opravňuje ke stejnému vítězství každého křesťana a za všech životních okolností. Díky víře v Ježíšovo vítězství má křesťan jako Boží dítě podle této idey nárok na život bez obtíží, které přináší nezdar, chudoba, nemoc nebo jakékoli prohry a neúspěchy. Obtíže jsou chápány jako ďáblovy nástrahy, jimž je třeba čelit deklarováním nároku na vítězství. Jinými podmínkami absolutně vítězného života je vyznání všech hříchů, poslušnost ve vztahu k pastorovi a především neotřesitelná víra v Boží moc, schopnou a ochotnou přinést věřícímu triumf v jakékoli oblasti. Křesťanův vítězný život, plný duchovního i materiálního požehnání, je pak nástrojem misie - nekřesťané mají být konfrontováni se zázraky a získáni pro stejně úspěšný životní styl.
Hnutí víry má poměrně silné zastoupení i u nás. Vycházejí z něho samostatné církevní útvary (např. Církev živého Boha, před dvěma lety registrovaná Ministerstvem kultury) a ovlivňuje i církve, založené na jiné tradici (Jednotu bratrskou, Apoštolskou církev nebo i římskokatolickou církev např. prostřednictvím společenství Koinonia Jan Křtitel). Ovlivněna byla v 90. letech i slovenská Cirkev bratská díky svému sboru v Bratislavě-Petržalce, jenž kromě jiného inicioval i vznik základní školy na sídlišti v Petržalce - Školy budúcnosti.
V této škole, dnes již transformované ve zcela jiném duchu, vyrůstala i Tereza Nvotová, příslušnice nejmladší filmařské generace. Jako režisérka zhodnotila tuto svou dětskou zkušenost s prostředím prodchnutým idejemi hnutí víry v pozoruhodném dokumentárním filmu „Ježíš je normální!“ Prolínají se v něm dvě linie. Jednu tvoří setkání absolventů Školy budúcnosti a jejich dnešní hodnocení toho, jak byli ve škole duchovně formováni. Z výpovědí bývalých spolužáků vyplývá, že kromě částečné výuky v angličtině se tato škola vyznačovala také masivní evangelizací, jež (jak je ostatně pro hnutí víry typické) nebrala ohled na věk ani na specifika duševního života dětí. Ani učitel a misionář, který ve filmu se svými bývalými žáky hovoří, není bohužel ani po letech žádné kritické reflexe své tehdejší činnosti schopen a před žáky a před kamerou vytváří pomocí povrchních frází jen zbožnou mlhu.
Misionáři na pražském Andělu
Druhou linií dokumentu je filmový popis jednoho ze současných společenství, která z hnutí víry vycházejí. Setkání s tímto společenstvím, Triumfálním centrem víry, při jeho misijní akci v Praze připomnělo slečně Tereze její dětství ve Škole budúcnosti a inspirovalo ji k natočení dokumentu. Do svého popisu Nvotová nevkládá žádné hodnocení, ale sami příslušníci Triumfálního centra víry odhalují, jak je v jejich společenství křesťanská zvěst zploštěna pouze do jednoho z jejích rozměrů a jak je samotný triumfální rozměr křesťanství vlastně velmi chudý. Divákovi je také i bez jakéhokoli komentáře docela jasné, jak takto deformovaná zvěst působí na děti stoupenců Triumfálního centra víry, které jsou - podobně jako žáci Školy budoucnosti - výchově v prostředí hnutí víry vystaveny.
Triumfální centrum víry a jeho pastor Miloš Kozohorský už mnoho měsíců spolehlivě baví příznivce internetových videí YouTube svými nezapomenutelnými zbožnými hláškami a svým osobitým způsobem evangelizace. Seriózní dokumentární zpracování Terezy Nvotové stejného společenství má samozřejmě zcela jinou kvalitu. Ale i ono vyvolává podobné divácké reakce. Podle většiny z nich je hnutí víry tvořeno v lepším případě blázny, v horším případě prospěchářskými manipulátory, kteří se díky důrazu na bohatství sami mají velmi dobře. Někteří díváci se dokonce vyjadřují v tom smyslu, že se v těchto snímcích jedná o fikci, vytvořenou v rámci boje proti křesťanství. U mnoha diváků vyvolává pohoršení práce s dětmi a často ji hodnotí jako „vymývání mozků“.
Ve skutečnosti je to ale všechno asi trochu jednodušší. Zakladatelé Školy budúcnosti, příslušníci Triumfálního centra víry a stoupenci celého hnutí víry se jen pokusili o inkulturaci křesťanského poselství do konzumní společnosti a snažili se „pokřtít“ hodnoty, které jsou konzumní společnosti vlastní. Můžeme tento pokus považovat za mimořádně nevhodný, hloupý, ignorantský, příliš vyprazdňující křesťanství, příliš přizpůsobující křesťanství „tomuto světu“, anebo dokonce za nebezpečnou herezi. V rozhořčení nad tímto pokusem bychom ale nemuseli zapomínat, že za ním je pravděpodobně především snaha představit křesťanství jako něco, co pro naši západní konzumní společnost může být relevantní a přitažlivé. Přemýšlení o hnutí víry proto musí být současně i přemýšlením o společnosti, jejíž jsme všichni součástí, i o tom, co je na současném křesťanství skutečně křesťanské a co je sice užitečný, ale přece jen nepodstatný kulturní obal. Film Terezy Nvotové „Ježíš je normální!“ je skvělou příležitostí k takovému přemýšlení a byla by velká škoda ho nechat jen tak stranou.
„Ježíš je normální!“, český dokumentární film, režie: Tereza Nvotová, 66 minut, 2008
PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Th.D. je religionista a mluvčí Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů
Foto: www.jezisjenormalni.cz