Jedním z kořenů mimořádného úspěchu poselství Ježíše Nazaretského v minulosti i součas­nosti je bezpochyby schopnost jeho stoupenců tlumočit toto poselství do „jazyka“ různých kultur. Tzv. hnutí víry můžeme vnímat jako jeden z pokusů o takovou inkulturaci křesťanství do blahobytné a konzumní západní společ­nosti. Vzniklo v sedmdesátých letech 20. století ve Spojených státech, zazna­menalo úspěch i v Evropě a nyní se šíří především v tzv. třetím světě, který touží po životním standardu Západu a přejímá jeho ideály.

Základem hnutí víry je myšlenka, že Ježíšovo vítězství nad zlými silami opravňuje ke stej­nému vítězství každého křesťana a za všech životních okolností. Díky víře v Ježíšovo vítěz­ství má křesťan jako Boží dítě podle této idey nárok na život bez obtíží, které přináší nezdar, chudoba, nemoc nebo jakékoli prohry a neúspěchy. Obtíže jsou chápány jako ďáblovy nástra­hy, jimž je třeba čelit deklarováním nároku na vítězství. Jinými podmínkami absolutně vítěz­ného života je vyznání všech hříchů, poslušnost ve vztahu k pastorovi a především neotřesitel­ná víra v Boží moc, schopnou a ochot­nou při­nést věřícímu triumf v jakékoli oblasti. Křesťa­nův vítězný život, plný duchovního i materiál­ního požehnání, je pak nástro­jem misie - nekřes­ťané mají být konfrontováni se zázraky a získáni pro stejně úspěšný životní styl.

Hnutí víry má poměrně silné zastoupení i u nás. Vycházejí z něho samostatné církevní útvary (např. Církev živého Boha, před dvěma lety registrovaná Ministerstvem kultury) a ovlivňuje i církve, založené na jiné tradici (Jednotu bratrskou, Apoštolskou církev nebo i římskokato­lic­kou církev např. prostřednictvím společenství Koinonia Jan Křtitel). Ovlivněna byla v 90. le­tech i slovenská Cirkev bratská díky svému sboru v Bratislavě-Petržalce, jenž kromě jiného inicioval i vznik základní školy na sídlišti v Petržalce - Školy budúcnosti.

V této škole, dnes již transformované ve zcela jiném duchu, vyrůstala i Tereza Nvotová, pří­slušnice nejmladší fil­mař­ské generace. Jako režisérka zhodnotila tuto svou dětskou zkušenost s prostředím prodchnu­tým idejemi hnutí víry v pozoruhodném dokumentárním filmu „Ježíš je nor­mální!“ Prolínají se v něm dvě linie. Jednu tvoří setkání absolven­tů Školy bu­dúc­nosti a jejich dnešní hodnocení toho, jak byli ve škole duchovně formováni. Z výpovědí bývalých spo­lužáků vyplývá, že kromě částečné výuky v angličtině se tato škola vyznačovala také ma­sivní evangelizací, jež (jak je ostatně pro hnutí víry typic­ké) nebrala ohled na věk ani na spe­cifika duševního života dětí. Ani učitel a misionář, který ve filmu se svými býva­lými žáky hovoří, není bohužel ani po letech žádné kritické reflexe své tehdejší činnosti schopen a před žáky a před kamerou vytváří pomocí povrchních frází jen zbožnou mlhu.

Misionáři na pražském Andělu

Druhou linií dokumentu je filmový popis jednoho ze současných společenství, která z hnutí víry vycházejí. Setkání s tímto spole­čenstvím, Trium­fálním centrem víry, při jeho misijní akci v Praze připomnělo slečně Tereze její dětství ve Škole budúcnosti a inspirovalo ji k natočení doku­mentu. Do svého popisu Nvotová nevkládá žádné hodnocení, ale sami příslušníci Trium­fální­ho cent­ra víry odhalují, jak je v jejich společenství křesťanská zvěst zploštěna pouze do jed­no­ho z jejích rozměrů a jak je samotný triumfální rozměr křesťanství vlastně velmi chudý. Divákovi je také i bez jakéhokoli komentáře docela jasné, jak takto deformovaná zvěst působí na děti stoupenců Trium­fálního centra víry, které jsou - podobně jako žáci Školy budoucnosti - výchově v prostředí hnutí víry vystaveny.

Triumfální centrum víry a jeho pastor Miloš Kozohorský už mnoho měsíců spolehlivě baví příznivce internetových videí YouTube svými nezapomenutelnými zbožnými hláškami a svým osobitým způ­sobem evangelizace. Seriózní dokumentární zpraco­vání Terezy Nvotové stejného společenství má samozřejmě zce­la jinou kvalitu. Ale i ono vyvolává podobné divácké reakce. Podle větši­ny z nich je hnutí víry tvořeno v lepším přípa­dě blázny, v horším případě prospěchářskými manipulátory, kteří se díky důrazu na bohatství sami mají velmi dobře. Někteří díváci se dokon­ce vyjadřují v tom smyslu, že se v těchto snímcích jedná o fikci, vytvořenou v rámci boje proti křesťanství. U mnoha diváků vyvolává pohoršení práce s dětmi a často ji hodnotí jako „vymývání mozků“.

Ve skutečnosti je to ale všechno asi trochu jednodušší. Zakladatelé Školy budúcnosti, přísluš­níci Triumfálního centra víry a stoupenci celého hnutí víry se jen pokusili o inkulturaci křes­ťanského poselství do konzumní společnosti a snažili se „pokřtít“ hodnoty, které jsou kon­zum­ní společnosti vlastní. Můžeme tento pokus považovat za mimořádně nevhodný, hloupý, ignorantský, příliš vyprazdňující křesťanství, příliš přizpů­sobu­jící křesťanství „tomuto světu“, anebo dokonce za nebezpečnou herezi. V roz­hoř­čení nad tímto pokusem bychom ale nemuseli zapomínat, že za ním je pravděpo­dob­ně především snaha představit křesťanství jako něco, co pro naši západní konzumní spo­lečnost může být relevantní a přitaž­livé. Přemýšlení o hnutí víry proto musí být současně i přemýšlením o spo­lečnosti, jejíž jsme všichni součástí, i o tom, co je na současném křesťanství skutečně křesťan­ské a co je sice užitečný, ale přece jen nepod­statný kulturní obal. Film Terezy Nvotové „Ježíš je normální!“ je skvělou příležitostí k tako­vé­mu přemýšlení a byla by velká škoda ho nechat jen tak stranou.

„Ježíš je nor­mální!“, český dokumentární film, režie: Tereza Nvotová, 66 minut, 2008

PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Th.D. je religionista a mluvčí Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů

Foto: www.jezisjenormalni.cz