O minulém víkendu měl v Praze a Brně přednášet známý americký rasista David Duke. Než k tomu mohlo dojít, zadržela jej Policie ČR a zahájila proti němu trestní stíhání. Vzhledem k tomu, že nebyly důvody pro jeho vzetí do vazby, bylo mu nařízeno urychlené opuštění ČR.

Nechci se pouštět do spekulací o tom, jestli byl postup policie v souladu s právem. To je bez znalosti spisu stejně nemožné. Spíše bych se chtěl pozastavit nad celkovým přístupem k této modle pravicového extremismu. Protože policie (jednající na politickou objednávku) nebyla jedinou institucí posílající nežádoucí osobu pryč. David Duke měl původně vystoupit na půdě Univerzity Karlovy v Jinonicích. Jeho přednáška však byla děkanem Fakulty sociálních věd a rektorem univerzity zakázána. Na základě čeho došlo k omezení svobody projevu jednoho nepohodlného zahraničního řečníka? Na základě jeho publikací a předchozích projevů propagujících hnutí směřující k potlačení lidských práv a svobod. Jak bylo rozhodnuto o preventivní akci? Rychle, bez řádného slyšení druhé strany.

Nejsem rozhodně zastáncem radikálních pravicových a rasistických postojů. David Duke nepatří mezi mé oblíbence. Ale nesouhlasím s preventivním omezováním svobody projevu politickými orgány či lidmi podléhajícími politickému vlivu. Protože takovým způsobem může dojít velmi snadno k omezení svobody slova kohokoli z nás. Případ omezování popírače holocaustu se mi poměrně rychle propojuje se snahou řady arabských států omezit svobodu projevu, pokud napadá náboženství (samozřejmě je ohroženým náboženstvím myšlena určitá interpretace islámu, nikoliv judaismus). Není bez zajímavosti, že tyto aktivity arabských států na poli Rady OSN pro lidská práva jsou podporovány také řadou nearabských autoritativních států.

Velmi podobnou strukturu omezování svobody projevu měly také zákazy zveřejňování karikatur proroka Mohameda. Hlavní roli hrály emoce a snaha získat politické body. Nemalý počet odpůrců karikatur proti nim podnikal akce, aniž by se zatěžoval s nimi seznámit.

To mne vede k otázce: jaký účel všechna tato omezení svobody mají? Koho „chrání“? A nebylo by možno dosáhnout této „ochrany“ jiným, přiměřenějším způsobem? Nebyla by veřejná aréna otevřená i extrémním projevům společensky prospěšnější?

Omezení svobody projevu jsou totiž účinná jen pokud jde o „běžné lidi“. Omezení nepůsobí dostatečně silně na lidi, kteří jsou si jisti svou pravdou. A nezáleží na tom, o jaké „nekonformní radikály“ (viz. poznámka autora)  jde: jestli jsou to nepohodlní duchovní, kterým byl odebrán státní souhlas, islámští radikálové nebo pravicoví extremisté. Protože tito lidé budou své názory šířit i za velmi vysokou cenu.

Cenu, která přijde draze i většinovou společnost. A to hned ze dvou důvodů. Především proto, že pronásledování a útlak dávají trpitelům gloriolu mučednictví; podporují uzavírání skupin a jejich radikalizaci (z filmů v současnosti běžících v kinech to velmi dobře dokumentuje Baader Meinhof Komplex). Druhým důvodem je omezení svobodné diskuse a tvorba názorově sterilní atmosféry.

Vraťme se zpět k Davidu Dukeovi. Nedovedu si představit lepší prostředí pro jeho přednášku než je univerzitní půda. Půda, na které by měl být dán prostor pro diskusi také (nebo především?) lidem, kteří nevyjadřují postoje vlastní většinové společnosti. Pokud by se byla uskutečnila avizovaná přednáška v Jinonicích, bylo by se jí zúčastnilo také nemálo názorových oponentů Davida Dukea. Nejsem si tedy jistý tím, že by muselo nutně jít jen o čistou prezentaci radikální pravice bez slyšení druhé strany. A pokud by přednáškou byla naplněna skutková podstata některého trestného činu, pak by samozřejmě byl na místě přiměřený postup policejních složek. Na závěr jen řečnická otázka: kdo bude umlčen příště?

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.

Autor je doktorandem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Současně studuje i teologii  a  aktivně se účastní v ekuméně a mezináboženském dialogu.

Poznámka autora:

Jsem si vědom toho, že tato věta je minimálně na hraně - její kompozice je záměrně provokativní. Jde mi o to, že z pohledu státní moci (represivních orgánů či kohokoli, kdo rozhoduje o hranicích svobody /náboženského/ projevu) spadají do jedné kategorie "nepohodlných" jak křesťanští duchovní (tedy lidé, ke kterým řada čtenářů Christnetu cítí sympatie), tak různí radikálové; a pokud bychom chtěli garantovat svobodu projevu jen křesťanským duchovním, ne však např. islámským radikálům, není možné tak učinit bez výrazného hodnotícího soudu, který vychází z toho, jaké názory zastáváme. A vzhledem k tomu, že je pak velmi težké hledat hranice, považuji takový selektivní přístup za krok k cenzuře. A o tom vlastně celý článek je.