Sjezd KDU-ČSL aneb Sebevražedné tendence

Když se lidovci sjížděli do Vsetína, měli před sebou úkol: najít nové vedení, které straně poskytne vizi a vypořádá se s jejími problémy. Jelikož největším problémem strany je nejednotnost, nevěrohodnost a nejasný cíl, dal by se čekat rázný věrohodný předseda, který dá straně jasný a rozumný cíl. Výsledkem je Cyril Svoboda, šéf možná až příliš rázný, zato naprosto nevěrohodný. Šéf s vizí sice jasnou, ale pro KDU-ČSL jen těžko rozumnou. A bohužel člověk, který postrádá jednu z nejdůležitějších vlastností politického lídra: soudnost.

Říkám-li, že je příliš rázný, mám tím na mysli, že jeho volání po jednotě je sice logické a v zásadě správné, ale on je přetahuje natolik, že člověk začíná mít obavu, jestli nejsou oprávněné ty otázky novinářů, které náhle zajímá jeho pohled na rozdíl mezi stranou jednotnou a totalitní. Uvidíme, zde se možná mýlím. Koneckonců, pan Svoboda má jiné, mnohem závažnější problémy. Především pak jeho vlastní nevěrohodnost a skandály. Uvážíme-li jejich rozměr a obsah, nezbývá, než si položit otázku, zda fakt, že v současné době na předsedu vůbec kandidoval, je dokladem nedostatku soudnosti, nebo naopak přebytku nestoudnosti. A stejně tak se lze ptát, jak ho mohli zvolit. Pan Svoboda možná přesvědčil těsnou většinu sjezdu, že jeho osobní problémy nejsou tak velké, aby nebyl zvolen. Teď ho čeká mnohem těžší úkol: přesvědčit voliče, že je věrohodný a že jeho strana je stále věrohodná. Úkol na samé hranici lidských možností - a možná už za ní. Protože Svobodovy problémy jsou mnohem horší než Čunkovy.

Hlavní Svobodův průšvih je ten, že se soudí s katolickou charitou o dědictví. To je kapitální minus, mnohem větší, než Čunkovy aféry, protože u těch drtivá většina straníků i stálých voličů KDU-ČSL dokázala rozeznat, že jsou prefabrikované a nesmyslné. Nebyl-li Čunek znovu zvolen předsedou, bylo to pro strach z dalších umělých kauz a z despektu k jeho schopnostem (a ty jsou, přiznejme si to, zcela nedostačující pro funkci předsedy), nikoliv proto, že by delegáti sjezdu uvěřili absurdním žvástům šířeným médii. Ale Svobodova charitní aféra není nic prefabrikovaného, je to reálně existující fakt, který má potenciál drtivě zasáhnout skalní voliče strany, který naprosto zesměšňuje a znevěrohodňuje mnoho bývalých a budoucích kroků Svobody, Svobodu samotného i celou KDU-ČSL, neboť zpochybňuje jejich křesťanské směřování, morální povědomí i sociální cítění.

Pan Svoboda tvrdí, že jde o jeho soukromý problém, který se strany netýká a který nebude s novináři řešit. Samozřejmě nemá pravdu. Neměl ji v tom už ani tehdy, když "jen" zastupoval stranu ve vládě, už tehdy ji tím sporem poškozoval. Ale teď to bude mnohem, mnohem horší. Bez ohledu na to, jak dlouho bude před novináři žonglovat s tvrzeními "zařekl jsem se, že o tom nebudu na veřejnosti mluvit", "opravdu vám to nepovím" a "ani kdybyste mne lámali v kole", novináře neodradí a budou se zajímat a psát i nadále. Zejména při každém soudním stání. Stáhne s sebou i své nejbližší: v neděli mohli diváci ČT24 sledovat kroutící se místopředsedy Šojdrovou a Macka. Ať už si budou nechávat pro budoucnost jakákoliv vrátka (v případě pana Macka přímo vrata jak od stodoly), stejně ze sebe budou muset dělat při každém takovém dotazu pochybná individua, která se vykrucují, nevěrohodně předstírají překvapení nad zájmem o "hloupou banalitu" a nakonec opakují nestoudné Svobodovo stanovisko. Tisíckrát může pan Macek říci, že to "pro něj není téma", tisíckrát může paní Šojdrová namítat, že "takových soudů probíhají po republice stovky" a "Svoboda přece nikomu nic nedluží" - dotázaný řečník, Svoboda i strana z toho nemohou vyjít dobře a tématem to být nepřestane. Zejména u člověka, který je znám tím, že krátce před tímto soudem vyzýval věřící, aby dávali na církev více peněz. Řekněme to jasně: V civilizovaných zemích se politici soudící se s charitou o dědictví nestávají předsedou žádné strany, natož pak křesťanské - tohle by si nemohla dovolit ani CSU v letech své největší slávy (strany v této fázi existence ovšem nápady tohoto typu zpravidla nehýří).

Dalším velkým Svobodovým průšvihem jsou zákony zdravotnické reformy. Podepsal bez dalších komentářů stanovisko Legislativní rady vlády doporučující jejich schválení, kolegům k tomu buďto nic neřekl, nebo jim soukromě doporučil, aby to schválili (na tom se nějak neshodnou) a v době hlasování odjel do zahraničí. Když to lidovečtí ministři opravdu schválili (prošla tak přes ně liberalizace potratů a zparchantění výhrady svědomí), tak se tvářil překvapeně a tvrdil, že jeho podpis byl samozřejmě jen stanoviskem úřadu, nikoliv jeho osobním, a že on osobně by samozřejmě hlasoval proti, kdyby ovšem mohl být přítomen. Pro-life voliči KDU-ČSL si mohou losovat, je-li Svoboda neschopný (a nedošlo mu, že zmate kolegy i voliče), zrádce (který chtěl tato nařízení schválit) nebo podrazák (který chtěl za každou cenu kompromitovat kolegy), ale pochybuji, že je výsledek potěší, ať už padne cokoliv. Tenhle dort má ještě třešničku: na počátku kampaně na předsedu, krátce po této aféře, Svoboda prohlásil, že lidovci potřebují naději, svého Obamu, a on je připraven toto místo zastat. Hned dvakrát tím zpochybnil svoji soudnost: Zaprvé jako Obama není a nikdy nebude, protože to je úplně jiná liga, a tímto to jen připomněl. Zadruhé Obama je, mimo jiné, propotratový fanatik. Přirovnávat se k němu za této situace nebylo od Svobody zrovna inteligentní.

Třetím bodem je Svobodova volba Klause prezidentem, za kterou se tak pokorně omlouval. Pro některé lidovce se jí stal zrádcem, pro jiné bezectným pletichářem, další to chápou jen jako důkaz neschopnosti a absence soudnosti (neboť nechápou, jak mohl věřit, že výměna prezidenta za restituce vyjde). Na druhé straně to mnozí přežili beze chmur na tváři: z hlediska zastávaných názorů je totiž Klaus lidovcům mnohem blíže než Švejnar, jakkoliv jsou osobní antipatie k němu velmi silné. Čtvrtým velkým tématem, které také zpochybňuje schopnosti i čest nového předsedy, jsou jeho machiavelistické sklony, které dokládá např. fakt, že dílem zlikvidoval a dílem nechal zlikvidovat Čtyřkoalici (na což ovšem mnoho členů strany vzpomíná s ulehčením), či způsob, jakým se stal ministrem v Tošovského vládě. On machiavelismus je sice lidovcům blízký, ale z dřívějška jsou zvyklí na trochu vyšší laťku. No a v posledku je zde to, jak Cyril Svoboda nepěkně zavadil o kauzu Hučín.

Autor článku je skalním voličem KDU-ČSL a místopředsedou jihočeských MKD.

Pokračování zabývající se vizemi Cyrila Svobody přijde do týdne.

Fotky pocházejí z Wikimedia Commons; na prvním je Cyril Svoboda (zdroj; autor:Jenomja, licence: Creative Commons Attribution 3.0), druhá je oficiálním portrétem Baracka Obamy (zdroj; autor: Pete Souza, The Obama-Biden Transition Project, licence: Creative Commons Attribution 3.0). Veškerá podobnost mezi fotografiemi je (doufám) čistě náhodná.