Reaguji na jedno živé a aktuální téma z diskusí: Dívka, která se 5 let setkávala s Boží matkou (?). I mě velmi zaujal dokument Panna Marie, Ivetka, atd. Už před několika měsíci jsem viděla snímek Ivetka a hora, pokoušela jsem se napsat recenzi. Nepodařilo se mi to. Dokument mě totiž oslovil způsobem, jaký jsem nečekala. Ale co jsem vlastně očekávala? Nevím. Nebyl mi dán dar „rozlišování duchů“, a tak se mystických zážitků trochu bojím. Lépe a přesněji řečeno: vůči pravým mystickým zkušenostem cítím jakýsi pokorný ostych. A obávám se falešné mystiky.

Mystika není totožná s křesťanstvím, určitá schopnost nazírání je dána každému člověku, záleží jen na něm, zda se jí otevře. Mohou nás oslovit docela obyčejné věci, může to být například zčeřená hladina rybníka, krajina ubíhající za okny vlaku nebo pohled na oblohu se všemi jejími proměnami – „nebesa vypravují slávu Boží“. Dnes je pro mnohé přitažlivá mystika východních náboženství a filosofických systémů; v našem odduchovnělém prostředí se není čemu divit, ovšem logické je i to, že počáteční nadšení se mění ve zklamání. Mystika totiž není cíl, je to cesta k cíli. Západní civilizace má křesťanské kořeny, proto se Evropan zpravidla nedokáže ztotožnit s východními naukami, a tak nakonec všechny ty jogínské asány a zenové meditace vedou do prázdna. Je to ovšem poučení i pro křesťany: mystický zážitek opravdu může být jen a jedině cestou. Cílem není a být nemůže. Je nutno dát pozor na falešnou mystiku, ta je totiž cestou do „nikam“. Touha po povznášejících zážitcích se může změnit v drogovou závislost, a to v doslovném i přeneseném smyslu. Není radno si zahrávat s psychikou, je známo, že myšlení schizofreniků má často mystické prvky a nepravá zjevení jsou příčinou těžkých krizí víry.

Soukromé zjevení, i když církví uznané, není závazné k uvěření. A já musím přiznat, že z některých mám rozporuplné pocity, budí ve mně asociace na barvotiskové kýče a plesnivá paramenta. V lepším případě na pohádky. Že se Panna Maria nezjevuje jako pohádková víla nebo krásná princezna, to jsem pochopila teprve díky Franzi Werfelovi, který svou Písní o Bernadetě tak prostě a jednoznačně odpověděl na otázku, zda po Osvětimi je ještě možné věřit v Boha. Bernadety mi ovšem bylo moc líto, nechápala jsem (a přiznávám, že dodnes nechápu), proč musela směřovat jedině do kláštera. Podobně i Lucie z Fatimy. Dnes v tom ovšem vidím další svědectví, že církev je opravdu vedená Duchem svatým, vždyť nezaujímá strnulé postoje a v čase se podstatně změnil i její přístup k vizionářům. Dřív se s nimi nikdo nebavil, o Bernadetinu psychiku se nikdo nezajímal, nikoho ani nenapadlo se zeptat, jak ona sama by si představovala svůj život a jak se jí žije s naprosto jedinečnou mystickou zkušeností. Bernadeta musela zmizet z veřejnosti a kdyby ji napadlo, tak jako Ivetku, provádět matce představené nějaké schválnosti, byla by skončila v naprosté izolaci. A neštěkl by po ní ani pes. Tehdejší doba byla opravdu „o něčem jiném“.

Na filmovém dokumentu je mi sympatické především to, že se nezabývá mimořádnou událostí jako takovou, ale podává nám ji prostřednictvím Ivetčina prožívání. Slovo „věřím“ – credo, vzniklo z původního cor do, tedy „dávám srdce“; už z toho plyne odpověď na zdánlivě logickou otázku, proč se tedy Maria nezjeví tak, aby ji viděli všichni, pak že by nebyl problém s uvěřením. Víra nestojí na senzacích, je to právě naopak. Vždyť, jak píše Walter Kasper, ani o Bohu nemůžeme mluvit přímo, jako kdybychom ho poznali, ale můžeme vidět svět naplněný jeho působením jako podobenství, které ukazuje na skutečnost docela jinou. A jaký je můj závěr? Když jsem slyšela Ivetčina slova, věřím, z celého srdce věřím, že na hoře Zvir se nebe dotklo země.

Foto: www.ivetka.net