Seznamka
I když však odhlédneme od spravedlnosti, je stejně až příliš jasné, jaké by odstraněním soukromého vlastnictví vznikly ve všech vrstvách společnosti změny a zmatky a jaké by z toho vyplynulo tvrdé a odporné otroctví občanů. Otevřely by se dokořán brány k vzájemné nevraživosti, řevnivosti a nesvárům. Podnikavosti a přičinlivosti jednotlivců by se tím odňaly účinné podněty, a tak by nutně vysychaly samy zdroje bohatství. Domnělá vysněná rovnost by nebyla ničím jiným než stejnou bídou a stejně nedůstojným postavením všech bez rozdílu.
Z toho všeho je jasné, že zásadní požadavek socialismu, aby se majetek stal společným, je nutné zcela odmítnout. Tento požadavek škodí dokonce i těm, jimž má pomoci; příčí se přirozeným právům jednotlivců a rozvrací poslání státu i obecný pokoj.
Platí tedy závěrem: Když se chce lidu pomoci, musí při tom platit jako základní zásada, že soukromé vlastnictví musí zůstat nedotknutelné. Když jsme stanovili toto, vysvětlíme, kde je třeba hledat potřebný lék. (Lev XIII., Rerum novarum, 12)
Pius XI. sice píše, že socialismus od dob Lva XIII. prošel vývojem, takže některé jeho směry již nejsou zcela s křesťanstvím neslučitelné, nicméně nakonec dodává:
Co kdyby se však socialismus v otázce třídního boje a soukromého vlastnictví opravdu natolik umírnil a vytříbil, že by se mu již po té stránce nemohlo nic vytýkat? Pozbyl by tím snad už též svůj protikřesťanský charakter? To je otázka, která udržuje mnoho lidí v nejistotě. Mnoho katolíků, kteří velmi dobře vědí, že křesťanské zásady není možno nikdy opouštět ani oklešťovat, upírá oči k Apoštolskému stolci a snažně žádá, abychom rozhodli, zda tento socialismus už své mylné názory odložil natolik, že by bylo možno jej přijmout a "pokřtít", aniž by utrpěla kterákoli křesťanská zásada. Abychom této žádosti s otcovskou starostlivostí vyhověli, prohlašujeme toto: ať již se socialismus chápe jako učení nebo jako dějinná skutečnost nebo jako hnutí, pokud zůstává opravdu socialismem, i když udělal výše zmíněné ústupky pravdě a spravedlnosti, zůstává neslučitelný s učením katolické církve: to by musel přestat být socialismem; jeho pojetí společnosti je totiž od křesťanské pravdy naprosto odlišné. (Pius XI., Quadragesimo anno, 117)
Nakonec toto učení potvrzuje i papež Jan Pavel II.
Encyklika Rerum novarum o sociální otázce tento problém rovněž uvedla, když připomínala a potvrzovala nauku církve o vlastnictví a o právu na soukromé vlastnictví, zahrnujícím i výrobní prostředky. Totéž činí encyklika Mater et Magistra.
Výše uvedená zásada, kterou tehdy církev vyhlásila a které učí i dnes, se radikálně rozchází s programem kolektivního zřízení (neboli kolektivismem), jak ho vyhlásili marxisté a jak byl v desetiletích, která následovala po vydání encykliky Lva XIII., uskutečněn v různých částech světa. Liší se také od programu kapitalismu praktikovaného v liberalismu a v politických zřízeních na něm postavených. (Jan Pavel II., Laborem exercens)
Slova papežů jsou tedy jasná: jakákoliv podoba socialismu je s křesťanstvím neslučitelná. Dané papežské encykliky nevznikly na podporu socialismu proti kapitalismu, ale pro naznačení cesty třetí, cesty křesťanské, která se vyhýbá tomu, co je na obou systémech mravně nepřípustné. Tento fakt doc. Štampach zamlčuje, a proto je zjevné, že se dopouští účelové manipulace. Česká strana sociálně demokratická, kterou Ivan Štampach podporuje sice tvrdí, že socialismus neznamená nutně „zespolečenštění“ výrobních prostředků, je však zjevné, že respekt před soukromým vlastnictvím, které Církev považuje za přirozené právo a v jistém smyslu i nezbytnost k tomu, aby společnost fungovala, považuje pouze za účelový:
Sociální demokraté si rozhodně nemyslí, že se potvrdila, ostatně dosti nadsazená, Kautského hypotéza o možném osvobození "proletariátu" na základě soukromého vlastnictví. Nicméně za přesně vymezených institucionálních podmínek a pravidel to může plnit prospěšnou společenskou roli, tak jako ji za stejných podmínek a pravidel může plnit státní, či veřejné vlastnictví. (Dlouhodobý program ČSSD)
Je tedy zřejmé, že to, co papežové u socialistů odsuzují, zůstává stále ve hře, nehledě na další rysy socialismu, které jsou s křesťanstvím v rozporu.
Františkán Richard Rohr v jedné ze svých přednášek tvrdí, že „pomocí určité části z Bible můžete dokázat cokoliv, co si přejete.“ V tom má nepochybně pravdu: s určitou mírou demagogie a interpretační svévole je možné „dokázat“ z doby utrpení Pána Ježíše na kříži i přípustnost eutanázie, jak to v jednom ze svých článků předvedl Leo Salvet. Že je přikázání Nezabiješ určené pro člověka, zatímco Bůh je svrchovaný vládce nad životem a smrtí, a to, co může on, člověk nemůže? Že Pán Ježíš byl před smrtí bičován způsobem, který sám o sobě často vedl ke smrti odsouzeného, takže vzhledem k tomuto faktu vydržel na kříži velice dlouho? Nevadí, kdo chce psa bít, vlastně zabíjení lidí provádět, „argument“ si vždycky najde.
Kdo chce, může z papežských sociálních encyklik „dokázat“ i slučitelnost křesťanského sociálního učení se socialismem. Vzhledem k snadné dostupnosti těchto encyklik, je takový počin poněkud krátkozraký, neboť jak se říká: „Lež má krátké nohy.“ Křesťanství totiž považuje právo i na vlastnictví výrobních prostředků za přirozené právo člověka (proti kapitalismu však ukládá vlastníkovi jisté společenské povinnosti), socialismus jakkoliv modifikovaný toto právo odmítá (už proto, že politická filosofie socialistů pojem přirozeného práva nezná). Ostatně o tom, že podporu katolických křesťanů „křesťanská“ platforma ČSSD mít nemůže svědčí i slova, která si můžeme přečíst Štampachově článku Sociální impulz křesťanství dnes, kde píše o papeži Janu Pavlu II. toto:
Tento muž byl pokládán za konzervativního. Platilo to pro některé oblasti života, např. morálka partnerského života, jíž prosazoval, byla v rozporu s názory světských odborníků i teologů, a praxe ji nepřijala.
Štampach tedy dokazuje jen to, co píše: „Pro sociálně demokratické hnutí byla od počátku typická opora v sekulárním humanismu.“ Kdyby to již nebyla pravda, nemusel by Ivan Štampach před svými stranickými kolegy dokazovat, jak nesouhlasí s autentickým učením Jana Pavla II. o sexualitě, které v praxi mimochodem výborně funguje, poukázáním na irelevantní názory světských odborníků. Akorát nevím, proč do toho tahá teology. Aby zachoval zdání, že nová platforma ČSSD je křesťanská?
Autor je knihovník a estetik
Článek Ivana Štampacha najdete zde
Články v rubrice Areopág vyjadřují osobní názory autora.
