V úvodu svého zamyšlení jsem se pokusil  poukázat na několik momentů papežské návštěvy, které nešlo přehlédnout, a pokusit se podívat trochu pod jejich povrch. K tomu se bude třeba v klidu opakovaně vracet. Nyní ještě upozorním na tři nepřehlédnutelné důrazy Benediktova poselství:

Naděje

Benedikt o ní jen nekázal – on ji – jistě k překvapení mnohých i ztělesňoval. Naděje vyrůstající z nezdolného přesvědčení o tom, že navzdory všemu zdání je Bůh Pánem dějin. Ano – právě těch našich dějin, které se zdají být tak Bohu vzdálené. Myslím, že v tomhle je důsledným pokračovatelem linie, která započala Janem XXIII. a přes Jana Pavla II. dosahuje až k dnešnímu papeži. Totiž obnovené důvěry v Prozřetelnost. I když Bůh zdánlivě mlčí a mnohé je výsměchem Jeho záměrům s člověkem i dějinami, neztratil vládu nad svým stvořením. Ano – vládu, která se svým stvořením spolutrpí, ale která přesto je schopná prosadit s respektem ke svobodě stvoření své záměry. Papež nám tím – každému osobně položil otázku: Jsi ty ztělesněním naděje? Nejsme naopak příliš často ovládáni náladou toho, že „se nic nedá dělat“

Češi v Evropě

Na jedné straně sv. Václav a opakované připomínání naší nedávné historie, kdy jsme dostali šanci žít ve svobodě – na druhé straně neustálý zřetel k tomu, že jsme součástí mnohem většího celku. V prvé řadě Evropy. Právě naše historie nás zavazuje, abychom nebyli jen „vezoucími se pasažéry“, které zajímá pouze to, kolik ze společného projektu sjednocené Evropy „trhnou“. Právě tahle sjednocující se Evropa je prostorem, ve kterém mám uplatit a rozmnožit svoje dědictví. Dědictví, které zatím ostatním hodně dlužíme.

Identita a otevřenost

V Benediktových kázáních i ve způsobu, jakým vycházel naproti ostatním lidem (ze svého introvertně-profesorského světa), byl významný aspekt dialektiky vlastní identity a současné otevřenosti vůči druhým. Identita opřená o intimní spojení s Ježíšem Kristem Vzkříšeným, skrze něhož jsou zachraňováni všichni – ať jej zjevně vyznávají nebo ne – je bytostně dialogická, a proto otevřená i k těm, kteří s námi nesdílejí naši víru. Mezi akademiky či nekatolickými křesťany se Benedikt pohyboval se zjevnou lehkostí toho, kdo je neustále připraven vést přátelský dialog. Poučený a přátelský. A tím jsem se dostal k závěru svého článku.

Výzvy

Uvedu jen dvě, které by možná rychle zapadly – a přece jsou úplně zásadní. Předně je to výzva naší katolické církvi. Nešlo přehlédnout, že oproti papežovi zůstala celá naše česko-moravská „církevní reprezentace“ hodně ve stínu. Vypadalo to z vnějšího pohledu (zejména médií a nekatolické společnosti) skoro tak, jako by Benedikt XVI. probudil české katolíky z nějakého ochromení či spánku. A jako by na vině byla především církevní elita, která na rozdíl od papeže tohle vůbec neumí a je to jen jakýsi sbor více méně neúspěšných církevních úředníků. Nejvíc – a velmi nespravedlivě – to odnesl kardinál Miloslav Vlk, kterému média připsala jen samé neúspěchy (na základě jeho vlastní sebekritiky) a dokonce spekulovala o tom, že dostal od vatikánské delegace vyčiněno. To je samozřejmě omyl, ale přece jen to nám všem klade otázku: Proč působíme jako církev tak bezbarvě, ospale, nezajímavě, že nás najednou naši spoluobčané nepoznávají, když přijede papež? Jde právě hodně o nedostatek identity a otevřenosti – tedy toho, co Benedikt navzdory své zjevné neokázalosti a skromnosti projevil v míře vrchovaté. To je pro nás skutečně velká výzva.

A pak je tu impulz, který pochází od Václava Bělohradského – jemuž mnozí ustrašení a uzavření katolíci sice nemohou přijít na jméno, ale jemuž rozhodně je třeba pozorně naslouchat, protože je poučeným a inspirativním kritikem. Jde o jeho opakovanou myšlenku, že případný 3. Vatikánský koncil by měl řešit problematiku skutečného statutu přírody. Ano, pro nás je stvořením. Dokonce stvořením nemocným hříchem – aspoň u sv. Pavla je to nepřehlédnutelné (Ř 8,19-22). Ale do učení o „přirozenosti“ se to už promítá jen polovičatě – protože právě to, co je napadeno hříchem, je též samotná „přirozenost přírody“. Zkrátka příroda sama nemůže být měřítkem toho, co je správné a jak „to má být“. Ukazuje se to, nač i tady čas od času poukazuji: Potřebujeme mnohem přiměřenější pojetí Adama, než jaké nám zanechalo myšlení, pro které Země byla prakticky celý světem a vesmír jen drobným vylepšením oblohy, která byla kupolí Země. Pak totiž budeme schopni daleko konzistentněji hájit například tak praktické věci, jako že homosexualita opravdu, ale opravdu není jen variantou zdravého sexuálního vývoje. :-) 

První část zamyšlení Jiřího Zajíce najdete zde