Seznamka
Pamatuji si z těch dramatických týdnů den za dnem, někde dokonce hodinu za hodinou. Jeden z mých nejsilnějších zážitků v životě vůbec se odehrál tehdy v Římě 7.listopadu, tedy několik dní před svatořečením. Tehdy jsem dostal zásluhou pařížského arcibiskupa kardinála Lustigera a pana biskupa Škarvady poprvé pozvání na soukromou večeři u Svatého otce. Bylo to mé první osobní setkání s Janem Pavlem II. (nepočítám-li kratičký rozhovor v sobotu předtím po modlitbě růžence s poutníky) – měl jsem možnost s ním nerušeně hovořit přes půldruhé hodiny, vylíčit mu celou situaci „podzemní církve“ a předložit několik námětů pro působení církve ve středovýchodní Evropě v budoucnosti, o nichž jsem rok předtím mluvil v Praze s pařížským arcibiskupem kardinálem Lustigerem, a on mi řekl, že udělá vše pro to, abych je mohl osobně předložit Svatému otci. Dostali jsme se ovšem k řadě dalších témat včetně otázky Husovy. Papež přišel k večeři od televizních zpráv o nepokojích v Berlíně, které za několik dní vedly k pádu Berlínské zdi. Řekl mi, že konec komunismu je přede dveřmi a že musíme být připraveni vyjít z ilegality a ujmout se nových úkolů. Přiznám se, že jsem mu tenkrát namítal, že u nás se věci jistě tak rychle nezmění. Ale pravdu měl on, ne já - za deset dní přišel 17. listopad.
Den po svatořečení jsem v proslovu před 12 000 poutníků ve Vatikánu před hromadnou audiencí výslovně připomenul staré proroctví, že Anežčino svatořečení přinese dobré časy pro naši zem a k velké nelibosti státní delegace jsem dodal, že už cítíme ve vzduchu tento nový závan. Ovšem ani já jsem netušil, že půjde o tak brzkou a tak radikální změnu. S kardinálem Tomáškem jsem letěl z Říma 19.11. zpátky do Prahy a dostali jsme na palubě Rudé právo s článkem o přípravě ke generální stávce. A když jsme přistáli, čekal na něho na letišti italský velvyslanec se slovy: Eminence, tady je revoluce.
Okamžitě jsem se zapojil do dění - ještě v noci jsme psali prohlášení křesťanů k situaci, pak jsem byl zván přednášet pro stávkující studenty na různých fakultách a na besedy v divadlech, kardinál Tomášek mne požádal o přípravu textu jeho slavného kázání v katedrále 25.11., kdy vyřkl onu historickou větu: "V této historické chvíli dějin našeho národa stojím já i celá katolická církev na straně národa!" V té chvíli se mi zdálo, že padá staletá zeď mezi církví a společností, že od nynějška budou spolu komunikovat a vzájemně se obohacovat, že konečně vznikne autentický český katolicismus, jak o něm snil jeden z mých velkých učitelů, otec Antonín Mandl. Byly to nezapomenutelné dny. Ještě dřív než anglická média přišla s názvem "sametová revoluce", se běžně těm událostem u nás říkalo "revoluce svaté Anežky".
Nyní již má dříve pronásledovaná církev za sebou dvacet let plné svobody. Domníváte se, že to byla šťastná léta?
Byla těžká. Pokud se říká, že se člověk nejlépe učí z vlastních chyb, tak má naše církev nyní k dispozici ohromné bohatství učebního materiálu.
Vám osobně – podle vzpomínek ve Vaší knize Ptal jsem se cest – přinesl počátek devadesátých let nepěkné chvíle při vyhazovu z KTF či při povýšeneckém jednání církevních špiček („mouřenín vykonal svou práci, mouřenín může jít“, tak to charakterizujete ve své knize). Byly to pro Vás těžké chvíle?
Bylo to pro mne velmi tvrdé, ale dnes jsem za tu zkušenost velmi vděčný. Dovolte, abych ocitoval, jak na to vzpomínám ve své nové knížce: “Prožil jsem jednak překvapení, kolik katolíků, včetně řady kněží, žalostně postrádá onu hlubokou osobní pravdivost, které jsem si tolik vážil u oněch kněží, kteří mne ve víře utvrdili a vychovali mne pro kněžství. Zdálo se mi, že lodička české katolické církve, sotva vyplula na širé vody svobody, se v mnohém stáčí špatným směrem – a že mé pokusy hlasitě křičet a varovat jsou marné. A nejvíce mne do třetice bolestně zaskočila skutečnost, že jsem v postojích jistých představitelů církve (tehdejšího vedení teologické fakulty) rozpoznal zcela stejné rysy, které mne odpuzovaly u komunistických aparátčíků, sebejistých „majitelů pravdy“, kteří pod pláštíkem služby „svaté věci“ zcela bezohledně hájí jen své osobní či skupinové zájmy. Nejhorší na tom bylo však vědomí, že proti mně tentokrát nestojí žádné lidské bestie jako v případě komunistických funkcionářů, nýbrž že jsou mezi nimi i lidé nepochybně věřící, zbožní, „v Písmu kovaní“, jednající tak „v dobré vůli“ – avšak že jim celá tato katolická výbava nepomůže jednat jinak než každá totalitní moc, když narazí na někoho, kdo vybočuje z jejích schémat vidění světa. K čemu je pak celá taková zbožnost, teologie, církev a víra? To byla ta nejpalčivější otázka."
Zpětně viděno, nestalo se mi nic zlého, naopak; dnes vím, že ctihodní funkcionáři teologické fakulty byli tenkrát jen Hospodinovou velrybou, která mne spolehlivě a zázračně přenesla „místo Taršíše do Ninive“ jako kdysi známá mořská obluda popleteného Jonáše, i když jsem je přitom asi pořádně tlačil v žaludku. To je opakovaná zkušenost má i mnoha dalších: ti, kteří nám chtějí nejvíce ublížit, nám ve skutečnosti často nejvíc prospějí; to, co nás bolí a čemu se vzpouzíme, bývá ve skutečnosti jen přesun z místa, kam jsme opravdu nepatřili, na místo, kde nás Hospodin opravdu potřeboval a chtěl mít. (Navíc dnes vidím, že jsem tenkrát nebyl jen nevinnou obětí, nýbrž že jsem k vyostření oněch problémů i sám přispěl svou nezkušeností, naivní horlivostí a netrpělivostí.) Dnes vidím, že tehdejší dramatický odchod z teologické fakulty byla patrně nejen nejšťastnější výhybka v mé akademické dráze, nýbrž cenná zkušenost i v mém životě víry. Mnohé zdánlivé prohry a křivdy, dokážeme-li je přijmout a zpracovat, nás někdy obohatí mnohem víc než laciné splnění našich prvoplánových očekávání.
Ovšem to, co si jasně uvědomuji z odstupu téměř dvou desetiletí, jsem tenkrát neviděl. Byla tma. Zpětně vidím, že tu číhaly dvě propasti, dvě pokušení, kterým zřejmě nemálo zklamaných věřících lidí (a hlavně kněží) v podobné situaci propadá: obrátit se uraženě zády k Bohu, víře a církvi (mnozí vášniví ateisté, antiklerikálové či notoričtí „církevní disidenti“ se zrodí v podobném okamžiku), anebo se navenek přizpůsobit a ve skutečnosti se stát cynicky profesionálním „řemeslníkem víry“. Nepotkal jsem snad v církvi předtím i potom množství „náboženských profesionálů“, u nichž jsem v určité chvíli rozpoznal těžko skrývanou zášť a závist, kdykoliv se setkali s projevem skutečně živé a upřímné víry, kterou oni už jen předstírají? Nepotkal jsem snad v církvi i mimo ni zahořklé kritiky všeho a všech, kteří sice mají v mnohém pravdu, ale je to pravda bez lásky a bez radosti, bez vnitřní svobody od toho zla, jímž jsou ve skutečnosti natolik uhranuti a svázáni, že pravda jejich slov přestává být pravdou?
Dostal jsem tenkrát (a pak díky Bohu i v řadě dalších podobných zkoušek) dar zachovat v té zkoušce věrnost víře, církvi i své kněžské službě – ale začal jsem je chápat jinak. Před ztrátou víry mne tehdy zachránila především jedna věc: setkání s teologií a spiritualitou mystiků „temné noci“. Ve světě mé víry nastala velká změna: na místo ztracených jistot nastoupila naděje. Začalo třetí dějství mého příběhu víry.
Pochopil jsem, že už pro mne není cesta zpátky k opožděnému dětství mé víry, že mi nevystačí abstraktní „filozofická víra“ a že by rovněž nebylo poctivé, kdybych v nějaké entuziastické skupině požádal o znovurozdmýchání svého nadšení konvertity. Pouze naděje se stala klíčem, který mi zas otevřel cestu k Bohu. Začal jsem přemýšlet a psát o „malé víře“ (zbavené mnoha „jistot“), o „víře druhého dechu“ (které byl předtím „vyražen dech“), o „zraněné víře“, jejíž rány, podobně jako rány Vzkříšeného, nemizejí, nýbrž se „tkví jak drahé kameny“; o velikonoční víře, která musí zemřít a pak teprve vstát z mrtvých – a která musí vydržet ticho Bílé soboty, kdy lidé klečí u „Božího hrobu“ (aniž čtou o „smrti Boha“) a jen tuší, že někde v hloubi šeolu se odehrává Kristův zápas s branami říše stínů. A pak jsem se nestačil divit, kolik lidí (od stařičkých řeholnic po lidi prožívající své osobní tragédie a krize daleko od církve a její víry) mi potvrdilo, že až příliš dobře vědí, o čem mluvím.“
V povědomí české veřejnosti církev počáteční porevoluční vysoký kredit rychle ztratila, a to zejména kvůli sporům o majetkové restituce a o katedrálu. Domníváte se s odstupem, že tyto záležitosti bylo možné vést jinak a zachovat si důvěru české sekulární společnosti?
Ty „líbánky“ církve a společnosti z podzimu 89 musely dřív nebo později skončit, tam byla na obou stranách spousta iluzí, nereálných očekávání, porevoluční euforie a romantiky. Ale tak špatně, jak jsme dopadli, jsme zas dopadnout nemuseli. Restituční spory byly ze strany církve vedeny zcela neprofesionálně: nejdřív bylo třeba jasně říci a předvést, co církev společnosti nabízí, ne co požaduje – a teprve pak věcně objasnit, že tato služba předpokládá jistý ekonomicko-právní rámec. Stěžovat si na to, že společnosti chybí právní vědomí, je málo platné – tak to je, s tím je třeba počítat a věci se musí umět přesvědčivě vysvětlit – a to zas předpokládá umění zacházet s médii, protože mají v dnešní společnosti největší vliv a moc. Tady došlo ze strany církve k mnoha chybám.
Zmínili jsme německého prezidenta Köhlera. Není tajemstvím, že máte kritický vztah k českému prezidentu Klausovi. Mohl byste srovnat styl obou prezidentů?
To je opravdu radikální, nebetyčný rozdíl. Muž stojící v čele 80 milionů Němců je neobyčejně skromný a pozorný, dokáže trpělivě naslouchat, nepoučuje, nýbrž zdůrazňuje, že je třeba stále se učit od druhých. Žádná samolibost, žádná vysutá brada, žádná arogantní otázka: „A vy jste kdo?“ Václav Klaus musí na počátku každého rozhovoru partnery nejprve něčím urazit a ponížit a dokud nenastane dusná atmosféra, cítí se zřetelně nesvůj. Osobnost prezidenta poznáte také podle typu lidí, jimiž se obklopuje. V týmu prezidenta Köhlera jsem nikoho podobného pánům Jaklovi či Hájkovi nezahlédl.
Václav Klaus se při papežově návštěvě prokázal doslova jako vzorný hostitel, doprovázal papeže na každém kroku. Vidíte v tom jakýsi posun v jeho postojích, nebo za tím máme vidět pragmatismus zkušeného politického profesionála?
Když jsem sledoval Václava Klause, jak se nemohl od papeže odtrhnout, s jistou úzkostí jsem čekal, kdy s ním ještě nastoupí do papamobilu a začne žehnat zástupům nebo jim rozdávat svaté obrázky se svou tváří (nezapomeňme, že jeden takový nechal před lety v olbřímí podobě vztyčit na místě Stalinova pomníku na Letné). Obávám se, že znám Klause příliš dobře na to, abych ho podezíral z konverze či z upřímnosti; myslím, že prostě využil, či spíše zneužil papežské návštěvy k vlastnímu zviditelňování. Musím však uznat, že je dobrý herec a dobrý hráč, umí „sbírat body“. Protože Václav Klaus valem ztrácí vážnost a sympatie přemýšlivých lidí i velké části politiků demokratického spektra, začíná lovit sympatizanty svých protievropských postojů v dosti kalných vodách extrémistů napravo i nalevo: tleskají mu dnes komunisté, extrémní nacionalisté včetně neonacistické Dělnické strany, populistka Bobošíková, sektářská Strana svobodných občanů – a k tomu vzorku se dnes ochotně přidávají někteří katoličtí ultrakonzervativci typu Michala Semína, bratrstvo „lipového kříže“ a podobné spolky. Ti všichni se předhánějí strašením Evropou a nejraději by nás z té cesty do Evropy, kterou zahájily listopadové události, odvedli někam zpátky či stranou – pozitivní reálnou alternativu však nenabízejí.
I já jsem přesvědčen, že na půdě Evropské unie bude třeba svést mnohé ideové a politické zápasy, aby tam nezvítězily hlasy militantního sekularismu a krajního liberalismu – ale proboha ne tím stylem, který myšlenky křesťanství a konzervativismu vulgarizuje a spíše diskredituje. Představa některých katolíků, že šance prosadit „křesťanské hodnoty“ je větší v českém parlamentu než v Evropském parlamentu (kde má největší slovo Lidová strana), svědčí o jejich zmatenosti.
Stalo se již tradicí, že každý rok na podzim vychází vaše nová kniha. Jak tyto knihy – v tak rychlém sledu – vznikají?
Já jsem do padesáti prakticky nic nenapsal. Když jsem nemohl publikovat, tak jsem o to víc studoval a přemýšlel – a v prvním desetiletí po listopadu jsem zas objížděl svět, poznával různé kultury a lidi, nasbíral spoustu mezinárodních zkušeností. A o svých padesátinách jsem si uvědomil, že nastal čas vydávání plodů. Otvíraly se dvě možnosti kromě mého působení akademického a pastoračního – buď zužitkovat své zkušenosti ve veřejném životě, nebo začít systematicky psát pořádné knížky. Jsem rád, že zvítězila druhá alternativa. Po padesátce – už tedy 11 let – trávím léto v naprosté samotě jedné klášterní poustevny a jako vedlejší produkt toho času modlitby a promýšlení vznikne každoročně jedna kniha. Moje letošní kniha, nazvaná citátem z knihy Jób „Stromu zbývá naděje“ jedná o „naději v čase krize“ (a to nejen krize ekonomické). Myslím, že je to velmi aktuální téma a dlouho a pečlivě jsem ho promýšlel.
V posledních letech se také množí překlady vašich knih. Kde všude se s vámi čtenáři mohou setkat, a případně i vy se svými čtenáři?
Prakticky všechny mé knížky jsou přeloženy do polštiny a za svými polskými čtenáři celkem pravidelně jezdím; občas jsem polskými biskupy zván do seminářů a na exercicie kněží, ale tomu mohu jen výjimečně vyhovět. Myšlenky z mých knížek se staly předmětem několika diplomových a disertačních prací na polských teologických fakultách (žertem k tomu vždy říkám, že v takovém případě by každý slušný autor měl být už dávno mrtev a jeho dílo uzavřené). Některé mé starší knížky byly přeloženy do němčiny, italštiny, španělštiny, slovinštiny a ukrajinštiny. Největším úspěchem bylo samozřejmě vydání mé knihy Patience with God (česky Vzdáleným nablízku) v prestižním americkém nakladatelství Doubleday a její slavnostní uvedení na půdě Organizace spojených národů v New Yorku a několika dalších místech v USA v dubnu letošního roku. V příštím roce na podzim vyjde v Doubleday (New York, Londýn, Toronto, Sydney, New Okland) překlad mé další knížky Noc zpovědníka a v nejvýznamnějším německém katolickém nakladatelství Herder vyjde Vzdáleným nablízku (Geduld mit Gott); v jednání jsou i překlady do dalších jazyků.
S mými českými čtenáři se ještě do Vánoc – nenastane-li nic mimořádného – uvidím na besedách v Brně, Olomouci, Ostravě, Písku, Liberci, Plzni, Českém Krumlově aj. (Data autogramiád jsou na mých stránkách www.halik.cz). Když člověk věnuje tolik sil napsání knížek, cítí se zavázán věnovat také dost času a sil tomu, aby se osobně setkal se svými čtenáři – oni vidí skrze mé knížky do mého srdce a já rád se podívám do jejich očí.
A zcela na závěr: Vaše nová kniha se jmenuje Stromu zbývá naděje, soubor esejů na téma naděje. Jak je tomu s vaší nadějí? Máte jí dost – pro sebe, českou církev i českou společnost?
Kdyby to nebyl pro mne žhavý osobní problém, nezabýval bych se tím a nepsal bych o tom. Při pohledu na kalné moře sprostoty a hlouposti (stačí si pročíst mnoho „diskusních příspěvků“ i na stránkách Christnetu!), ale i při pohledu na vlastní slabosti a chyby musím zápas o naději svádět a protrpět znovu a znovu. Nemít víru, už bych to vzdal.
První část rozhovoru najdete zde
Foto: soukromý archiv Tomáše Halíka (nahoře s německým prezidentem Horstem Köhlerem, dole s Václavem Klausem).
