Vzlety a pády rádi připomeneme. Úspěchy naše, pády těch druhých. Právě dekorovaný populární zpěvák byl prezidentem oceněn za zásluhy. V odůvodnění byly vyjmenovány. Sotva je lze v jeho oboru popřít. Stal se fenoménem naší pomalu míjející doby. Jak bylo popravdě zdůrazněno, stal se nám žijící legendou. Legendy mají své zákonitosti; vzniku i toho, jak se na nich pracuje. Leccos je retušováno, jiné zvýrazněno či přibarveno. Děje se tak cílevědomým úsilím, jednak legendy vedou i svůj vlastní život. Všude ve světě a odevždy. Nekončí to ani pozemským životem jejich nositelů. Ten jejich „virtuální život“, řekli bychom dnes, pokračuje. To je naprosto normální. Ten „nános“ od reality, od konkrétní osoby, oddělit nelze. To už by legenda nebyla legendou.

Pokud nám jde o konkrétního člověka, nesmíme propadnout černobílému vidění. Právě to se nyní děje. Pokud jde o zpěvákovu osobu, je pro obdivovatele a kritiky buď jen krásný, nebo ošklivý. Geniální, nebo bezduchý. Zbabělý, nebo statečný. Světový, nebo provinční. Oslňující, nebo podbízivý. Portrétisté pak mají snadnou práci. A dále: bylo o něm vše podstatné již vypovězeno? Určitě ne. Pokud jde o jeho propady a zásluhy, jmenujme dva kardinální případy. Nejprve ten záporný. Zcela se na něj zapomnělo. „Hvězda padá vzhůru“. Tak se jmenoval ten film, nejhorší kaňka zpěvákovy profesionální činnosti. Film není vůbec reprízován, zapomněli naň pamětníci a snad i znalci. Tento opus je skličující mnohem víc než údajná zpěvákova obscénní gestikulace. Jakýsi dlouhý nos na ty, co mu nepřejí prezidentovo vyznamenání. Byl to tento kluzký film, jakási daň režimu. Švanda Dudák sedmdesátých let opouští svou zem, aby v pekle drogového odéru poznal proradnost lákadel zfetovaného systému, který ničí čistou, bezelstnou, českou duši. Mamonem a zlem, v koncentrované podobě proradného Západu. Nebohý Švanda se chová zhůvěřile, nakonec ovšem prohlédne. Vše má šťastný konec v  návratu ztraceného synka domů, což nese autobiografické rysy představitele hlavní role. Co přebije tuto hrůzu? Jedno jediné eso: „Vánoce ve zlaté Praze“. Mezi vánočními deskami, které vyhledávalo širší, veřejné publikum, něco naprosto nevídaného. Vedle barokních vánočních zpěvů vydávaných pro vybranou klientelu na jedné straně a všelijakým dudlaj dudlaj, typu „myse těšíme na jéžišká“ masového popu, na straně druhé. Náhle noblesní vánoční deska, s řadou hluboce křesťanských textů. S jedním z nejlepších textů Tiché noci, nebo písní „Syn Boží se nám narodil, by hříšné nás vysvobodil“. Oproti ostatním vánočním „elpíčkům“ normalizačních let, včetně dotyčného zpěváka, to byl nejen dobrý marketingový tah. S ním bylo možno výborně uspět i v Německu, tom západním. Deska nesla evangelium víc než kterákoli jiná, ve sdělné podobě, pro širokou veřejnost. Lepší jak teologický traktát.

Když dva činí totéž, nebývá to totéž. Druhá oceněná z pěvců na Hradě, zpěvačka, pověděla, že když podepsala Antichartu, podnes toho hluboce lituje. A stydí se za to. A že nikdo nemůže tvrdit, že ji podepsal nevědomky, nebo náhodně, když mu ji přistrčili jako prezenční listinu. A v tom je její velikost. Každý z nás má bezesporu své klady i zápory. Třinácté komnaty, zásluhy i úsluhy, veřejné, či proklatě skryté hříchy, za něž se v lepším případě stydí. Někdo si jich dokonce není, co hůř, nechce být vědom. A sám si určuje i dává rozhřešení, sám sobě je bůžkem, který se Boha nebojí a před lidmi se nestydí. Jistě, každému lze i ten sebečernější hřích odpustit. Musí však o to stát. V prvém z uvedených případů tomu tak, obávám se, není.

Foto: Medaile Za zásluhy I. stupně / Hrad.cz