Rytmická liturgie a lidový zpěv Zamyšlení nad vývojem liturgické hudby K nedávnému protestu varhaníků proti hudebnímu doprovodu na Proboštské louce při svatováclavské bohoslužbě ve Staré Boleslavi s papežem Benediktem XVI. jsem se nepřipojila. Jsem přesvědčena, že jádro celého sporu je někde jinde než v konfrontaci varhany kontra kytary. S problémy při liturgii se totiž potýká nejen kytarový, ale i varhanní doprovod. Je vidět, že dopis varhaníků otevřel živou diskusi, která na tyto problémy reaguje. Jedním z nich je i zdejší diskusní téma.

Málokdo si uvědomí podstatu celé věci: v hudebním doprovodu liturgie mají dominovat lidské hlasy. Takže se neobejdeme bez malého výletu do historie: na počátku byl CHORÁL, jednohlasý latinský liturgický zpěv. Chorálu vděčíme za veškerou naši evropskou hudbu, i za naše běžné tóniny, durové a molové: ty vznikly ze starých tónin, tak zvaných modů, a původně se nazývaly jónský a aiolský modus.

Chorál byl zpěvem kleriků. První inspiraci pro lidový zpěv můžeme vidět v tzv. tropování, to znamená v dlouhých melismatech (česky bychom nejspíš řekli „obloučky“) podložených novým textem („De-----u---s“ – „Deus Pater omnipotens), ze kterých se vyvinuly sekvence. Zpěv v národním jazyku církev dlouho nedovolovala a lid směl zpívat jen mimo liturgii. Předpoklady pro další rozvoj přinesla teprve františkánská spiritualita, díky své spontaneitě; za „zakladatele“ lidového zpěvu můžeme považovat svatého Františka s jeho Písní o bratru Slunci.

Moderní varhany v kostele Sv. Pavla v Kolíně nad RýnemNaše nejstarší duchovní píseň Hospodine pomiluj ny je doložená z 11. století, ale může pocházet už z cyrilometodějské doby; tvar Gospodi pomilu j svědčí o původu z Kyrie eleison. Druhá naše nejstarší píseň Svatý Václave je jednoznačný chorál – mám na mysli píseň č. 830A (číslování dle katolického kancionálu – pozn. red.). K prvopočátkům našeho lidového zpěvu dále patří Bůh všemohoucí, vycházející ze sekvence Christus surrexit. V chorálních melodiích má původ i Jezu Kriste štědrý kněže. V dalším vývoji se uplatnila literátská bratrstva, původně inspirovaná sbory kleriků při katedrálách. Homines literati, zpěváci z řad měšťanů, tedy laici, představovali jakýsi mezistupeň. Utrakvisté začali v polovině 16. století zpívat tak zvaný český chorál, ze kterého vznikly i unikátní rorátní zpěvy, naše „rodinné stříbro“. V 16. století se objevují různé katolické zpěvníky, hlavně parafráze ordinária. Zásadním předělem je baroko, které přineslo změnu mentality a celého životního stylu. Hudba se rozvíjí, už není zřejmá návaznost na chorál, mění se i vyjadřovací prostředky: květnaté výrazy, bohaté emoce, rozvinutá symbolika. Lidový zpěv je podporován a už se tolik nehledí na přísnou formu, může se vycházet i z melodií národních písní Zásadní význam mají zpěvníky Adama Michny z Otradovic; mnoho Michnových melodií máme v kancionálu.

Lidový liturgický zpěv se vyvíjí, reflektuje dobu, a nemůže být oddělen od „profánní“ hudby. Proto kancionál nemůže být „kanonizován“ v ustrnulé podobě. To bylo zřejmé už v 19. století – na změny citlivě reagoval například Tomáš Fryčaj, mimo jiné autor nádherné písně 401 ( Aleluja, živ buď nad smrtí slavný vítěz); je příznačné, že byl dobře obeznámen i s obecným hudebním klimatem. Fryčaj je i autorem veselé hanácké písničky Za horama svítá, bode brzo den. Mnohé zásahy do lidového repertoáru ovšem tak šťastné nebyly. Na jedné straně strach z profanace, vnášení světských prvků do liturgie, na druhé straně ovlivnění hudebním vkusem doby. Ale proti dnešku byl jeden zásadní rozdíl: lidé byli zvyklí zpívat. Zpívalo se doma, dětem nad kolébkou, zpívalo se při práci, při zábavě, zpívalo se na svatbách i pohřbech. V měšťanských vrstvách se pěstoval společenský zpěv. Tehdejší repertoár nám může připadat komický, dnes by opravdu vypadalo podivně zazpívat na návštěvě třeba „Písně, dcery ducha mého“ . Nicméně umět zpívat patřilo k dobrému tónu. Bylo tedy z čeho vycházet. Tehdejší varhaníci neměli problém s nezpívajícím nebo pobrukujícím lidem. 19. století se potýkalo s několika nešvary: na jeho počátku se uplatňoval ještě vliv kramářských písní a na jeho přelomu to byla soudobá operetní tvorba. Dodnes se diskutuje o písni č. 804 ( K nebesům dnes zaleť písní), podle znalců kopíruje operetní árii poplatnou době (P. Jiří Reinsberg byl na ni přímo alergický). Dalším nebezpečím bylo sklouznutí do povrchnosti a nasládlé sentimentality. V období mezi dvěma válkami lidový zpěv jakoby ztratil dech, zakonzervoval se v jakémsi skanzenu – asi proto, že byly obavy z inspirace novými hudebními styly (jazz, swing) a především zde byl už úpadek společenského zpěvu, nebylo co rozvíjet. Zdálo se, že komunistická totalita tento trend „zdárně“ završí, ateistický režim neměl přece nejmenší zájem na kultivaci liturgického zpěvu.

Takže dnešní stav lidového zpěvu není projevem údajného pokoncilního úpadku. Je to následek přerušené kontinuity. Zapomínáme na dvě důležité věci: že máme jednak krásné staré písně, kterým je třeba rozumět, a na druhé straně naše doba přináší nový repertoár. Nic nového pod sluncem – vždyť třeba vánoční píseň Chtíc aby spal znamenala na prahu 17. století úplný průlom – místo vážných chorálních nápěvů něžná ukolébavka! Mnohé „kancionálovky“ přežily svou dobu po určité úpravě – kdo z nás by poznal píseň č. 305 v podobě: Již jsem dost pracoval pro tebe člověče, třiatřiceti let, ó bídný hříšníče … - něco takového by dnes místo zbožnosti budilo spíš úsměv, při vší úctě k autorovi, lidovému misionáři Šebestiánu Labe.

Tak řečené rytmické písně čekají jen na svou kultivaci, některé z nich jsem už slyšela v mírné úpravě pro varhany. Jsem varhanice a varhany mám ráda a mám své milé písně (Tisíckrát pozdravujeme tebe, Tvůrce mocný, Bože před tvou velebností …), ale k prvnímu zapřemýšlení o víře mě přivedla kytarovka, navíc nekatolická. Byla totiž zazpívaná dobře (autoři i interpreti Luboš a Jana Svobodovi), slovům bylo rozumět a kytara měla funkci doprovodu. Kdybych měla před sebou text, hned bych se dokázala přidat. Právě tohle nebylo možné ve Staré Boleslavi, ke Schole Credenc prakticky nebylo možno se připojit, prostě to nešlo, i když jsme měli v ruce text i notový záznam.

A co na závěr? Chtělo by to více zpěvu, a nejen v kostele. A více hudebního povědomí. Je smutné, že větší část „lidu Božího“ neumí zazpívat ani s varhanním, ani s kytarovým doprovodem.