S výroky předchozího i současného papeže o mládeži jako budoucnosti církve a světa lze jedině souhlasit. Problémem jsou povrchní, jednostranné interpretace těchto výroků a jejich vytrhávání z celkového kontextu, což se může negativně promítnout do církevní a farní komunikace. Jan Pavel II. pronesl tento výrok poprvé roku 1978 krátce po svém nástupu, byl tedy adresován dnešní střední generaci. Nestala se tato budoucnost příliš rychle minulostí?

Před dvěma roky proběhla na litoměřických Signálech zajímavá diskuze o pocitech tzv. listopadové mládeže, dnešních čtyřicátníků v církvi. Diskutující uváděli, že jakmile vstoupili do pracovního procesu a založili rodinu, někteří s nevěřícím partnerem, pro kněze a církev přestali existovat. Trochu mi to připomnělo postřehy rodičů autistických dětí o absenci návazné a kontinuální péče. Zatímco pro děti a dospívající s touto poruchou existuje široká síť poraden a aktivit, dospělý autista je vržen do světa, kterému nerozumí, ale odborná pomoc už není k dispozici. Také v církvi jako kdyby občas chyběla kontinuální a návazná pastorace. Mladí křesťané si zvyknou na naslouchání a zájem nejen ze strany kněží, ale i biskupů. Sejdou se na faře, popovídají si, zahrají na kytaru, prožijí příjemnou atmosféru. Jejich víra se buduje na pocitech a zážitcích, často s vazbou na nějakého charismatického nebo aspoň sympatického kněze. Potom vstoupí do pracovního procesu náročného na čas i síly, kde si musí postavení a uznání těžce vybojovat. Mohou zažít syndrom vyhoření nebo narazit na mobbing a psychoteror, což jsou pojmy ležící mimo oblast klasické pastorace. Ze strany církve už zájem ani podporu nepocítí. Občas zjistí, že všichni kněží nejednají bratrsky, ale někteří vystupují jako nabubřelí církevní úředníci.

Střední generace je zkušenější, vzdělanější, ale i kritičtější. Mládež také kritizuje a to velmi bouřlivě a radikálně, ale zvláště v případě pubescentů a adolescentů jde o pouhé ventilování nahromaděných citů a pocitů. Střední generace vychází z racionálních argumentů a životních zkušeností, ovšem právě to může některé kněze od dialogu odrazovat. Věřící pracující v sekulárním prostředí má jen omezenou možnost vyjadřovat se k církevním tématům a farnímu dění. Pokud není zaměstnán nebo pravidelně činný přímo ve farních strukturách, i kdyby v jiné profesi sloužil Bohu a bližním s maximálním nasazením a byl tam uznávaným odborníkem, ve farnosti si bude často připadat jako křesťan druhé kategorie. Někdy nastává paradoxní situace. Církevní představitelé zvou k dialogu mládež s nedokončeným vzděláním a bez zkušeností, zatímco vzdělané a zkušené odborníky okřikují, napomínají, vyzývají k mlčení, modlitbě a pokoře.

Jestliže Benedikt XVI. položil důraz na výchovu nových generací, tím spíše by se měla pozornost zaměřit na vychovatele, učitele a, pedagogy. S katechety a učiteli církevních škol určitý dialog probíhá, ale učitelé zápasící v sekulárním školství s rostoucí agresivitou žáků a zvyšující se pracovní a administrativní zátěží při současném snižování platů jsou sami. Na jejich zkušenosti, názory a problémy se málokdy někdo zeptá. Církev je zaměstnaná intenzívním dialogem s mládeží a studenty, otázkou však je, jestli se jí nedostávají subjektivní a zkreslené postřehy pouze od jedné strany.

Pro některé farní kněze představuje mládež hlavní zdroj informací a hlavní zpětnou vazbu, zatímco kolem lidí středního věku chodí nevšímavě. O jejich životě, profesi ani zápasech netuší. Důsledkem bývá jednostranný pohled a neinformovanost o světě práce. Někdy je zajímavé, často i legrační tyto kněze pozorovat, jak se náhle promění, když přijdou do mládežnického společenství - ožijí, rozzáří se, jsou bratrští, vřelí, spontánní, praví učedníci Kristovi. Když se z toho společenství vzdálí, pohasnou, zvadnou, promění se v církevní úředníky.

Argumentuje se intenzívní touhou mládeže po vztazích a společenství. Dospělý člověk také touží po společenství, i když ne tak silně a citově. Pokud mu zůstane jen každodenní pracovní stres, není divu, že si začne hledat kompenzaci mimo církev. Důsledkem je vytrácení se střední generace a odchody zprvu nadšených konvertitů. Často se zdůrazňuje originalita mládeže, její mimořádné dary, výjimečné schopnosti, specifické problémy. Nadaní i méně nadaní, výjimeční i méně výjimeční jedinci existují v každé věkové skupině. Všichni bez ohledu na věk klesáme pod tíhou nějakého kříže. Některá tvrzení začínají hraničit s ageismem neboli věkovou diskriminací definovanou jako "ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti životních fází, která se projevuje stereotypizací a diskriminacích osob a skupin na základě jejich chronologického věku nebo příslušnosti k určité generaci".

Nedávno mě zaujala myšlenka, že úkolem starších je modlit se za aktivity a setkávání mladých. Starší lidé nejsou kontemplativní mniši, kteří se jen modlí v samotě a ústraní kláštera. Měli bychom se modlit za sebe navzájem a setkávat se na společné bázi, nejen v rámci oddělených kategorií. Toto rozdělování bohužel proniklo i do modlitby a liturgie.

Při nahlédnutí do Skutků apoštolů čteme, že se na životě křesťanské obce podílely všechny věkové skupiny. Benedikt XVI. zdůraznil nutnost "znovu nasadit všechny složky církve k posílení duchovních a morálních hodnot v životě dnešní společnosti". 12.kapitola prvního listu apoštola Pavla Korintským pojednává o jednom těle s mnoha údy. Oko nebo hlava přece nemůže říci ruce nebo nohám: "Nepotřebuji tě, nepotřebuji vás!" (1 Kor 12,21)

Na závěr opět výrok Benedikta XVI.: "Ať se věnuje pozornost pastoraci mládeže i mimo okruh, aniž by se přitom zanedbávaly ostatní kategorie věřících. Kristus je pro všechny!"

Autorka vystudovala farmacii a teologii, učí na Vyšší odborné zdravotnické škole

Ilustrační foto: Světové dny mládeže v Říme v roce 2000 / Wikipedia.org / Creative commons